Polytechnique
Polytechnique
Polytechnique
Režie:
Denis VilleneuveScénář:
Denis VilleneuveKamera:
Pierre GillHudba:
Benoît CharestHrají:
Maxim Gaudette, Sébastien Huberdeau, Karine Vanasse, Evelyne Brochu, Eugénie Beaudry, Ève Duranceau, Melantha Blackthorne, Sophie Desmarais, Louise Proulx (více)Obsahy(1)
V prosinci roku 1989 vstoupil mladý muž do dveří montrealské Polytechniky, v ruce měl pušku a toužil zabít co největší počet žen. Na své pouti po budově střílel ve jménu podivného antifeministického myšlenkového konceptu. Na těchto událostech založený film Denise Villeneuva není pouhou „rekonstrukcí" tragických událostí tehdejší doby, ale intimně laděným pohledem na hrůzu lidské krutosti skrze nazírání dvou protagonistů, kterým daný zážitek navždy změní život. Černobílá kamera pomalu pluje chodbami rozsáhlého komplexu budov, aby nejen sledovala nekompromisní řádění mladého vraha, ale také aby zachytila prchavé okamžiky posledních záchvěvů lidského života. (Zlín Film Festival)
(více)Recenze (118)
Komorní, psychicky dosti náročné drama. Malý filmeček o zrůdně velkém činu. ()
Byl jsem blízko a utíkalo mi to strašlivě pomalu. Síla. ()
Drsný film o muži, který nenávidí vaginální mok a tak se rozhodne jít na polytechniku a vzít pár feninistek do nebíčka se svým samopalem. Silné téma a skvěle zpracovano. Co hodně zarazí je skutečnost, že tohle se opravdu stalo. Černobílá kamera tomu dává říznou atmosféru a Denis Villevenue už tehdy ukazoval svůj um. ()
Šílenost a realita je krutá věc a z téhle mi setsakra běhal mráz po zádech. ()
Na Slona to zdaleka nemá, ale snaha o nesenzachtivost a osobnost se také cení. - 60 % ()
Tento Kanaďan asi slabý film natočit nedokáže. Sice o rok pozdější Požáry na mě zapůsobily ještě víc, ale Polytechnika je založená na skutečné tragédii. Popravdě si na tuto střelbu nepamatuji. Nejspíš proto, že před Vánocemi 1989 jsme měli v Československu jiné starosti nebo proto, že za posledních třicet let bylo té školní střelby v amerických školách tolik, že mi to už nějak splývá. Já feministky také nemám moc v lásce, ale že bych je měl střílet, to asi ne. Když si však pročítám některé "causy" zničených kariér různých chlapů na základě smyšlených obvinění ze strany "ponížených" žen z kampaně Meetoo, tak mi ta střelba nepřipadá až tak nehumánní (žert). Každopádně je dobře, že se ten střelec nedožil současnosti, protože to by nestačil tu svou flintu dobíjet a nejspíš by mu pochyběly náboje. ()
Čiernobiela rekonštrukcia tragických udalostí na montrealskej univerzite v Decembri 1989. Aj tam sa bohužiaľ vyskytol magor, ktorý si zracionalizoval svoje vyšinuté pohnútky a odniesli si to nevinní. Pomalá a miestami drastická záležitosť. Vzhľadom na široké pokrytie podobných udalostí v médiách bude tento film ešte dlho živý. U mňa presne medzi 3 a 4. Nakoniec mením na tri, pretože napriek sile niektorých scén pri pozeraní, nemal až tak silný dopad na mňa (najmä s odstupom času). Predsalen je to skôr rekapitulácia/ukážka daných udalostí a krátky priestor nestačil na vytvorenie hlbšieho puta s postavami. 7/10 ()
Takýto polodokument či polofilm, ktorý pojednáva o jednom dni, v ktorom narušený asociál vystrieľal zásobníky do nevinných ľudí musí viac zaujať. Už nestačí obohraná kostra príbehu, ztíšenie hudby či vypnutie zvuku v akože vypointovaných situáciách. Villeneuve pridal do príbehu dve postavy, ktoré prežili tragédiu, jednu v poslednej tretine "vypol" a tá druhá neutiahla snímku na takej úrovni, aby to klasifikovalo dielo ako nadpriemerné. Režijne je to ináč v poriadku, doznenie tragédie pri záverečných "in memoriam" za tónov melancholickej hudby lezie pod kožu. ()
Zasnežený decembrový deň v Montreale odetý do čiernobielych farieb odráža osudy študentov jednej univerzity a deň, ktorý navždy zmenil ich životy. Drámu na motívy skutočných udalostí, ktoré sa odohrali na konci roku 1989 v najväčšom meste kanadskej provincie Quebec, prináša režisér Denis Villeneuve. Divákovi cez príbehy viacerých ľudí reprodukuje udalosti krvavej masakry s anti-feministickým a mizogynistickým pozadím takým trochu možno nezvyčajnejším spôsobom. Kameru zbavuje farieb a prispôsobuje ju len na čiernu a bielu. V kontraste napríklad so snehovou víchricou či chodbami univerzity dokáže pôsobiť priam až famóznym dojmom, pričom striedanie dynamických a statických záberov takisto stojí za zmienku. Mĺkve zábery, obzvlášť v takýchto "ťažších" filmoch, toho dokážu niekedy povedať omnoho viac, než zbytočné množstvo slov. Týchto záberov bez slov ponúka film viac než dosť, replikami sa v ňom dosť šetrí, ale treba podotknúť, že to je len a len dobre. Vo viacerých scénach by sa atmosféra dala krájať a divák sa môže hlbšie zamýšľať nad vnútornými pochodmi jednotlivých postáv a ich psychikou. Rozpoltenosť, strach, chladnokrvnosť, neschopnosť sa vyrovnať s minulosťou a to všetko počas relatívne krátkej minutáže. Tú film nepotrebuje dlhšiu, pretože dokáže povedať všetko podstatné a dôležité. Treba však aj skonštatovať fakt, že dejový postup z pohľadu viacerých postáv nemusí pasovať každému, ale ja toto spracovanie musím pochváliť. Miestami to však dejovo aj trochu škrípe, môže to vyzerať prirýchlo či nie veľmi celistvo. Niektoré postavy, hlavne na začiatku, takisto mohli dostať viac priestoru. Ono to v konečnom dôsledku filmu ani nechýba, ale pridalo by mu to na kvalite. Polytechnique je vcelku zaujímavá filmová vecička. Ako celok pôsobí viac-menej priemerne, ale keď sa na jednotlivé aspekty filmu pozrieme bližšie, zistíme, že vo viacerých dokonca exceluje a ľahko dokáže poraziť nespočetné množstvo iných kinematografických počinov. Film sa preto ani toľko neoplatí vidieť pre jeho príbeh či herecké obsadenie, ako v tomto prípade skôr pre, dovolím si tvrdiť, fantastickú kameru a strih. Množstvo čiernobielych záberov, najmä tých statických, má v sebe silu, myšlienku a precítenosť. Práca s priestorom, svetlom a jeho využitím, to je to, prečo sa tento film oplatí vidieť. ()
Možná že plná palba je trochu příliš, ale Polytechnika byl pro mě jediný film, který mě v letošních Varech nějak výrazněji emocionálně zasáhl. Dalo by se dokonce říci, že (na chvíli - rozuměj: do dalšího filmu asi za půl hodiny :-) zrušil. Možná to bylo tím, že se o to prvoplánově snažil a já jen sedl Villeneuvovi na lep, možná to bylo plytkostí zbylých festivalovek a zčásti snad také využitím variace na téma z mé oblíbené skladby To Build A Home od Cinematic Orechestra, ale nic z toho mě ani zpětně nenutí svůj postoj měnit. Nějak nechápu nářky na neaktuálnost tohoto snímku - což nemá smysl snažit se reflektovat minulé tragické události? Odpověď je dle mého nasnadě. Navíc se mi líbil způsob, jakým k látce režiséř přistoupil a jeho černobílé zpracování, zajímavá kamera a koncentrace nejen na onu událost, ale také na její průlom do životů dvou jejích účastníků i na motivaci samotného střelce, hodnotím jako velice podařené. Za normálních okolností bych možná hudroval na krátkou stopáž a tedy na to, že se režisér zbytečně okradl o možnost zpracovat téma ještě více do hloubky, nicméně zde (zřejmě ve festivalovém kontextu) se mi i oněch nedlouhých 77 minut zamlouvalo a i v jejich rámci se Villneuvovi podařilo mě zmrazit. Zpětně musím konstatovat, že Polytechnika byl pro mě ve Varech jediný film, u něhož mě mrzelo, že ho nemůžu trávit trošku déle a že ho zaplaví nemilosrdná vlna dalších snímků. Můj osobní (tedy mezi mnou 16 viděnými filmy) vítěz MFFKV. ()
Nějak to nemá hloubku. Je to zajímavá výpověď, slušná pocta obětem, ale nic víc to nepřidává. ()
Byly časy, kdy jsem dost hltala články a reportáže z masakrů na středních školách. Což mě logicky přivedlo i k tomuhle snímku. Musím říct, že byl fajn nápad tomu dát černobílej kabát. Člověka to stáhne do ještě větší deprese. A když masakr započne, tak je to fakt dost depresivní a tísnivý. Jako kdyby jste na tom místě byli taky. ()
Polytechnika funguje jako záblesk oslepujícího světla, ze kterého se těžko vzpamatováváte, ale když už se to povede, je těžké si jej znovu vybavit. Úderné, minimalisticky ale efektivně natočené, syrové a melancholické. Jenže... Denis umí těžká témata zpracovat lépe. Tento film totiž až "artovou" brutalitou vyděsí, ale nenabízí nic okolo. V porovnání se Sicariem, kterého jsem viděl dříve, zde chybí nadstavba příběhu, ztotožňování s postavami a hlavně konečná deprese z toho, jak taková hrůza ovlivňuje skutečnost. Polytechnika, jak už jsem napsal, děsí a je efektivně natočená, avšak úplné vcítění do děje se nedostavilo. Pokud se tedy Denis snažil filmem varovat či zjevit poselství, zvolil špatnou formu. Vidím a cítím tu hrůzu, ale mimo můj svět. V Sicariovi se to jakoby dělo v mé blízkosti a týkalo se to přímo mé osoby. Navíc, konec filmu, zde v podobě čtení dopisu, působil až kajícně, jak by se celé mužské pokolení mělo omlouvat za šílence, kteří si (zatraceně proč?) neváží žen a nemilují je. A to už zapotřebí nebylo...skončit film o deset minut dříve, možná by byla i ta hvězda navíc, i když by nebyla tak výrazná, jako u jiných Denisových filmů čtyřkou hodnocených. ()
Jak je to natočeno jinak, takové odosobněné, je to strašně silné. Hodně to umocňuje ta hudba, černobílost a až dokumentaristická kamera. Když jsem si tady četl ty komentáře, přišlo mi jako bych se díval na jiný film. Vám to vážně nepřišlo v tom celém pojetí dokonalé? Ty různé roviny, v tom malém prostoru skvěle ztvárněné dopady celé akce. Co vám vadí? Že jsme vlastně nepochopili pohnutky hlavního hrdiny? Chybělo vám to? Nechybělo. ()
Film zobrazuje udalosti masakru na Vysokej škole technickej v Montreale z roku 1989, kedy bolo zavraždených mnoho študentov, prevažne študentiek.Pozoruje konanie viacerých aktérov, ako im tento deň zmenil život , čo viedlo vraha..atď . Režisér vytvoril v podstate jednoduché, čiernobiele, no priamočiare a veľmi realisticky zobrazené dielo. U mňa rozhodne za 5*****(9/10). ()
Jako svědectví a pomník je to dobré, ale pro formu narativního filmu je to podle mě málo. Prosté bědování nad tím, kolik je ve světě nenávisti prostě nestačí, kvalitní film by měl nabízet alespoň jakés takés hypotézy toho, odkud se to zlo bere. Psychologická sonda do duše vraha zde, až na několik vět z jeho dopisu, které navíc nejsou režií dostatečně podtržené, téměř absentovala, což vidím jako hlavní kámen úrazu. Chyběla mi prostě nějaká vysvětlení toho, co to bylo za člověka. ()
A mohl by to být zajímavý film! Kdyby, kdyby, zase a opět, kdyby se tam stalo něco zásadního! Protože mně osobně vážně nestačí utíkající psychopat s puškou v ruce po budově. V obsahu podle Zlín Film Fest se píše, že jde i o zachycení prchavých okamžiků posledních záchvěvů lidského života, ano, byly vážně prchavé, povedlo se a tak to v životě chodí, ale chtělo to promyšlenější dějovou linku, vážně moc a kdyby tam byla, záchvěvy by měly své opodstatnění! ()
Neuvěřitelně silný film vystavený trochu překvapivě na velice slabém ústředním motivu. Zvláštní antifeministická posedlost vedoucí k úžasně zfilmovaným "akčním" scénám ze školy, které nutí neustále zatajovat dech. Je to jednoduché, Denis Villeneuve umělskvěle režírovat ještě předtím než začal být slavný, k čemuž mu v tomto případě pomohl silný námět postavený na skutečných událostech z prosince 1989 v Montrealu. Střední stopáž navíc pomáhá intenzitě. ()
Veľmi zrýchlene poňatá, ale hĺbkou a silou úplne rovnaká, ako mnohé iné sfilmované rekonštrukcie podobne tragických udalostí o atentátnikoch a predovšetkým oných udalostiach s obeťami. Akurát v tomto prípade je to z oboch perspektív a pôsobí to neskutočne autenticky. Aj ten obyčajný, čiernobiely vizuál pôsobí ako to najlepšie od Villeneuveho. Avšak nie je to jeho najlepší výtvor, pretože to ani takú šancu nemá. Film ponúkne desivú realitu jedného nie tak bežného dňa a končí uctením si pamiatky obetí a po niekoľkých minútach o tom prestanete rozmýšľať. Nemá to Greengrassovskú údernosť, akou sa pýšil United 93, ktorá vám nedá spať, ale vzhľadom k rozumnej stopáži a pútavej drastickosti to neodtiahne od seba pozornosť. Svoj účel to splnilo, ale neprinieslo nič viac, čím by sa preslávilo. U mňa 4*. ()
Když to vezmu čistě subjektivně, tak mi tenhle film kromě pár originálních černobílých záběrů na chodby KVUT nic nedal, a bylo mi z něj akorát zle, protože zprostředkovává zážitek zbytečného masakru skoro na vlastní kůži. Je dobře, že se Villeneuve soustředil také na dva přeživší, a jejich vypořádávání se s traumatem jako Brno, bohužel ale dává dost prostoru také tomu magorovi, jehož motivaci nelze ani přibližně pochopit, a kudla v kapse tak musí snad všem divákům úplně rozřezat kalhoty. Bezmoc. ()