Muži, kteří nenávidí ženy

Vzpomínáte na sympatickou dívku, které dala Marku Zuckerbergovi v úvodu The Social Network kopačky? Tak si ji zkuste představit prošpikovanou piercingy, s pankáčským čírem na hlavě a tričkem FUCK YOU YOU FUCKING FUCKER na hubeném bledém těle. Milujte ji, nebo nenáviďte, ona to sama jinak neumí. Lisbeth Salander. Ač film respektuje zdvojenou (v dalších dílech ještě znásobenou) vypravěčskou perspektivu knihy, těžko se ubránit dojmu, že Finchera více fascinuje androgynní hackerka než hledáním pravdy posedlý reportér. Pro asociální hrdiny nabourávající systém projevil tvůrce odjakživa tíhnoucí k anarchii, přítomné v jeho filmech třeba skrze znásilňování žánrových konvencí, slabost již dříve. Pravda, slabost zřejmě není dvakrát vhodný výraz. Vyvolává asociaci soucitu, pochopení, citové spřízněnosti – nic z toho Fincher vůči svým postavám neprojevuje. Nedrží nad nimi ochrannou ruku, což s ohledem na žánr a charakter (s)páchaných zločinů vyvolává intenzivní strach, že se hrdinům může přihodit prakticky cokoliv. I v případě, že jste četli knihu/viděli švédskou verzi a víte, k čemu kdy dojde. Přístup „zajímejte se o postavy, jestli chcete, pro mě jsou důležitější informace“, bych nenazýval bezcitným, je jenom maximálně koncentrovaný na sledovanou problematiku a připomíná Lisbethino uvažování na základě konsenkvenčních analýz. Každá prezentovaná informace bude dříve či později zužitkována. Každá postava, každý čin poslouží vyprávění. Nejchladnokrevnějším příkladem pragmatického chápání lidské bytosti jako nositele zužitkovatelných informací pro mne bylo Mikaelovo setkání s dcerou, které neslouží k přiblížení protagonistova osobního života, pouze k posunutí vyšetřování. Lhostejnost vůči člověčím emocím nevychází jen z režisérova „strojového“ perfekcionismu – patří mezi hlavní témata filmu. Žádná z představených rodin není funkční (Mikael se rozvedl, Lisbeth svého otce zkusila upálit), v té největší byly city nahrazeny penězi. Náklonnost je vyjadřována sexem. Drcení veškerých jistot pokračuje diskreditací systému, který z Lisbeth udělal nesvéprávnou psychopatku a účinný není ani při vyšetřování zločinů, jež lze prokázat leda za cenu jiných trestných činů. Naprostá beznaděj je navrch posichrována dotěrným venkovním mrazem, v němž vám ale nakonec nějaký magor přivodí vážná vnitřní zranění s menší pravděpodobností než v navenek bezpečných vyhřátých příbytcích. V neposlední řadě i díky nervní hudbě, přelévající se nevypočitatelně v hluk prostředí a zpět a tudíž pořád „přítomné“, jsem měl nedobrý pocit nejen během nejbrutálnějších scén, ale od začátku do konce. Natočit podle knižního bestselleru (čili jde v zásadě o takzvaný pre-sold produkt) a v rámci systému postaveného na feel good filmech něco takhle zneklidňujícího, považuji za akt skoro stejně podvratný jako vlepování políček s obnaženým mužským přirozením do filmů pro děti. 85% (15.12.2011)

Vyprázdněná, epizodická, odcizená manýra, která je de facto zbytečná a jakou Fincher natočil už bůhvíkolikrát. Za kreativně mrtvého ho nicméně prohlásím až jindy, jelikož zde měl aspoň dostatek rozumu na to, aby Lisbeth a lá zastaralou kyberpunkovou fantazii předělal na psychopatického asociála, věnoval jí sekundární pohlavní znaky a báječný ohoz a značně omezil odporný ideologický kontext předlohy, z nějž zbylo v podstatě jen převracení patriarchátu v podobě převzetí moci nad násilníkovým životem a sexualitou (díky bohu už aspoň není naznačováno, že co má péro, je potenciální pupkatý sadista), a to je navíc stejně vykráceno zcela jeblým erotizováním ústředního znásilnění. Nabízí se samozřejmě otázka, proč ztrácet čas něčím, co na rozdíl od švédské adaptace nefunguje jako detektivka a ucelený příběh a co škrtá ideovou podstatu předlohy, aniž by ji něčím nahradilo, ale nakonec nikdo, kdo koukne na Larssonovu nepřijatelnou misandrii a řekne, že tohle zůstane raději jen na papíře, si nezaslouží být příliš kritizován. (04.01.2013)

Tak si pojídači horkých psů zase natočili další hraný dabing, aby nemuseli patriotisticky čumět na švédské filmy. Jsem hluboce konzervován! (Ano, jsem již ve Slovníku cizích slov u "k", tudíž si tu můžu frajersky dovolit mávat i takovýmito složitými termity). A z Finchera se nám vyklubal ubohý replikátor! Do už tak dokonalého, výborně natočeného a skvěle zahraného švédského originálu jen narval anglosaské držky a scénu po scéně jej přeslabikoval do totálního plagiátu pro otylé zaoceánské dyslektiky, kteří by asi nepřelouskali titulky původní verze. Nedal do toho snad ani kousek Finchera, na kterého jsme zvyklí a dokonce měl tu drzost, uvést pod filmem jméno nějakého amerického scénáristy, který jediné co napsal, bylo heslo do warezu, aby mohl z netu stáhnout švédský scénář! Co se mu však nedá upřít, a hluboce před tím smekám, je skutečnost, že se mu do role Lisbeth podařilo najít snad ještě větší obludu, než je Ňouma Rampičová! A to jsem si myslel, že už snad není ani možné. Ta Můra je tak hnusná a odpudivá, že být s ní dva roky na pustém ostrově, neustále mlsně pokukuju po těch nádherných, sněhobílých, chundelatých ovečkách nebo vrtám díry do ztepilého, sexy ševelícího dubu. Za mě jedna rána z milosti! (02.02.2012)

MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY se pravděpodobně budou nejvíce zamlouvat lidem obeznámeným s knižní předlohou, kterou považovali pro její literární specifičnost za neadaptovatelnou, a neočekávajícím tradiční žánrovou podívanou, jakou byla první švédská adaptace. Vše, čím byl první "papírový" díl Milénia tak unikátní, bylo v americké verzi zachováno (vzhledem k žánru detektivky nezvyklé neomezování se na jednu postavu, nadbytečnost informací, konstruování postav a událostí skrze různé pohledy, důmyslné střídání perspektiv). Zklamáni tak mohou být leda Fincherovi fanoušci požadující okázalou formální progresivnost, která je spojována s jeho generační palahniukovskou výpovědí, ale těm unikne, v kolika věcech je dílo přelomové a přitom subitlní (jen zdánlivá transparentnost filmového prostoru; ambientní hudebně-zvukový doprovod, u kterého není dost dobře možné rozlišit náležitost k fikčnímu světu; materiál natáčený na digitál díky užití sofistikovaného přirozeného svícení vypadající "analogově" ad.). Zároveň jde o precizování výpovědi předchozích tvůrcových děl, kdy se něco říká o mediovanosti paměti, a otevřeně feministický text. Bezpochyby film roku 2011. Více v kritice zde. (15.12.2011)