Muži, kteří nenávidí ženy

Vzpomínáte na sympatickou dívku, které dala Marku Zuckerbergovi v úvodu The Social Network kopačky? Tak si ji zkuste představit prošpikovanou piercingy, s pankáčským čírem na hlavě a tričkem FUCK YOU YOU FUCKING FUCKER na hubeném bledém těle. Milujte ji, nebo nenáviďte, ona to sama jinak neumí. Lisbeth Salander. Ač film respektuje zdvojenou (v dalších dílech ještě znásobenou) vypravěčskou perspektivu knihy, těžko se ubránit dojmu, že Finchera více fascinuje androgynní hackerka než hledáním pravdy posedlý reportér. Pro asociální hrdiny nabourávající systém projevil tvůrce odjakživa tíhnoucí k anarchii, přítomné v jeho filmech třeba skrze znásilňování žánrových konvencí, slabost již dříve. Pravda, slabost zřejmě není dvakrát vhodný výraz. Vyvolává asociaci soucitu, pochopení, citové spřízněnosti – nic z toho Fincher vůči svým postavám neprojevuje. Nedrží nad nimi ochrannou ruku, což s ohledem na žánr a charakter (s)páchaných zločinů vyvolává intenzivní strach, že se hrdinům může přihodit prakticky cokoliv. I v případě, že jste četli knihu/viděli švédskou verzi a víte, k čemu kdy dojde. Přístup „zajímejte se o postavy, jestli chcete, pro mě jsou důležitější informace“, bych nenazýval bezcitným, je jenom maximálně koncentrovaný na sledovanou problematiku a připomíná Lisbethino uvažování na základě konsenkvenčních analýz. Každá prezentovaná informace bude dříve či později zužitkována. Každá postava, každý čin poslouží vyprávění. Nejchladnokrevnějším příkladem pragmatického chápání lidské bytosti jako nositele zužitkovatelných informací pro mne bylo Mikaelovo setkání s dcerou, které neslouží k přiblížení protagonistova osobního života, pouze k posunutí vyšetřování. Lhostejnost vůči člověčím emocím nevychází jen z režisérova „strojového“ perfekcionismu – patří mezi hlavní témata filmu. Žádná z představených rodin není funkční (Mikael se rozvedl, Lisbeth svého otce zkusila upálit), v té největší byly city nahrazeny penězi. Náklonnost je vyjadřována sexem. Drcení veškerých jistot pokračuje diskreditací systému, který z Lisbeth udělal nesvéprávnou psychopatku a účinný není ani při vyšetřování zločinů, jež lze prokázat leda za cenu jiných trestných činů. Naprostá beznaděj je navrch posichrována dotěrným venkovním mrazem, v němž vám ale nakonec nějaký magor přivodí vážná vnitřní zranění s menší pravděpodobností než v navenek bezpečných vyhřátých příbytcích. V neposlední řadě i díky nervní hudbě, přelévající se nevypočitatelně v hluk prostředí a zpět a tudíž pořád „přítomné“, jsem měl nedobrý pocit nejen během nejbrutálnějších scén, ale od začátku do konce. Natočit podle knižního bestselleru (čili jde v zásadě o takzvaný pre-sold produkt) a v rámci systému postaveného na feel good filmech něco takhle zneklidňujícího, považuji za akt skoro stejně podvratný jako vlepování políček s obnaženým mužským přirozením do filmů pro děti. 85% (15.12.2011)

Mozna to je tim, ze uz jsem videl original a tak uz jsem vedel, co od pribehu cekat, ale tohle me proste moc nestrhlo. Nemuzu si pomoct, ale Fincher udelal z atmosfericky detektivky krapet drsnejsi drama, kde u nekterejch scen to vypada, jako by lehce vymeknul a vetsinu casu je tu asi tak dvakrat vic dialogu, nez by bylo potreba. Porad se jedna o kvalitni a bezchybne natocenej film, o tom zadna, ale pride mi proste drobet zbytecnej a Fincher ma zkratka na vic. (04.04.2012)

Bolo by neadekvátne vyčítať filmu absenciu emocionality či chladné poňatie príbehu, pretože niektoré námety ždímanie sĺz jednoducho nevyžadujú. Keď už však samotný dej nemá čo ponúknuť a scenár recykluje desiatky už videných thrilerovských schém, tak nemám potrebu zvyšovať hviezdičky len pre to, že to natočil Fincher. Film je zbytočne dejovo rozvrstvený, vraždenie či profil vraha nedosahuje potrebnú hĺbku, deviantná Lisbeth je pre ostatné pokračovanie úplne zbytočná a jej motivácia (a rovnako i motivácia vraha a Blomkvista) zostáva záhadou. Hrozivé tóny Howarda Shorea v Sedem alebo Mlčaní jahniat dotvárali stiesnenú atmosféru na maximum, no tu je hudba pomerne mdlá. Utieram slzu nad ďalším Fincherovým počinom, ktorý ho natočil ako za trest - je elegantný a presný, no necítiť v ňom žiadnu iskru či osobný vklad. Už mi je naozaj smutno za delikátnymi thrilermi 90.rokov, ktoré pod Fincherovým vedením vyvolávali skutočné emócie, hrôzu, napätie či možnosť pitvať psychiku šialených vrahov. Kedy zas niečo podobné natočí? (29.03.2012)

Fincherův film dotváří zajímavý trojúhelník, v němž prvním z vrcholů je původní první díl trilogie (možná se brzy stane tetralogií, původně však plánována jako dekalogie) Stiega Larssona, jedné z nejlepších literárních detektivek poslední doby, druhým pak švédská filmová adaptace z roku 2009 a třetím vrcholem pak tenhle Fincherův film, jednak opět filmová adaptace, ale zároveň i americký remake švédského filmu. Vztah mezi knihou a oběma filmy je totiž jedním z problémových míst - kniha sama je naprosto vynikající, mnohovrstevná, vpravdě napínavá a strhující, oba dva filmy si z ní ovšem shodně berou jen základní dějovou kostru vázající se k vyšetřování dávného zmizení Harriet, celý kontext, který byl ovšem daleko zajímavější než dějová linka, z logiky věci, jakou filmová adaptace zákonitě má, vypouští. Pro čtenáře knihy je tak detektivní rovina trochu nefunkční, když to ústřední, tedy zápletku a rozuzlení zná, což se zdá býti logické, co je ovšem dost paradoxní, je fakt, že pro toho, kdo knihu naopak nečetl, musí být při tak výrazné kompresi děje a zhuštění obsahu řada věcí zjevně nesrozumitelných, některé podstatné věci scénář záměrně vypouští a jiné trochu významově posunuje. Co se týče významových posunů, k dobru věci je posun hlavní postavy, Mikael Blomkvist už není zjevný sukničkář tak jako v knize, což mi bylo celkem nepříjemné, a nevyspí se téměř s každou ženskou hrdinkou, která se v knize objeví (což ovšem trochu znevěrohodňuje samu pointu snímku...zasraný Kalle Blomkvist), co se týče vypouštění děje, ve scénáři tak kupříkladu Mikael nemá intimní poměr s Cecilií Vangerovou. I z Lisbeth se stala trochu jiná osoba oproti knize, je o dost méně mimo ve srovnání se svou literární předlohou, dokonce víceméně normálně komunikuje se svým okolím a s cizími lidmi. Výrazně je též upozaděna postava a role šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové či Dragana Armanskyho, šéfa Milton Security, který má ve filmu vlastně jen pouhý štěk. Při srovnání obou filmů je Fincherův remake čistě subjektivně zjevně povedenější, švédský film se vlastně většinou vleče a je svým způsobem nudný, kdežto David Fincher dokázal i při okleštění děje zachovat napětí, pro detektivní thriller tak důležitý prvek. Většinou je toho dosaženo vynikající Reznorovou hudbou a na ní navázanými ruchy (navíc pro všímavé Plague na sobě nosí tričko s logem NIN), svou roli ale hraje i originální práce s kamerou a dynamický střih. I přes výše zmíněné se ale nemohu ubránit dojmu, že je celý snímek, alespoň tedy v kontextu režijní práce Davida Finchera, až nezvykle moc konvenční. Jestliže jsem tedy začal příměrem k trojúhelníku, pak jedním z vrcholů (knihou) jsem doslova žil, druhý kolem mne spíše jen mimovolně proplul (švédská adaptace) a ani třetí se s prvním nemohl ani přinejmenším rovnat. Jsem zvědav na seriál... (24.12.2013)

// Asi první film, u kterého se mi z představeného násilí dělalo vyloženě zle. Bravo, Davide - podařilo se ti to. Mise splněna. Jdu zvracet a mezitím si rozmyslím, jestli se tím mám při hodnocení nechat ovlivnit, nebo ne. Prozatím si tenhle lehce zbytečný remake odnáší 3* za perfektní hudbu a skvělého Craiga a uvidíme, jak se to rozleží. Další projekce nepravděpodobná. (17.05.2015)