Poslední cyklista

Židé a válka. Válka a Židé. Zdá se, že nic nového pod sluncem. Töpferův původní námět, povalující se na stolech dramaturgů již pěkných pár let, je ovšem volnou parafrází skutečného lidského osudu děčínské rodačky, paní Evy Erbenové, rozené Löwidtové, a přináší sugestivní obraz rodinné tragédie, z níž nebylo úniku. Doba, která mazala ze světa veškerá etická pravidla a pomalu se měnila v obludnou strojírenskou likvidaci židovského národa, byla jistě popsána mnohokrát předtím i potom, dokonce možná v zdařilejších scénáristických provedeních, než o jaké se pokouší Svobodův dvoudílný televizní film. Přesto nad ním nelze mávnout rukou. Proč? Pro perfektní postižení dobové autenticity, od dětských kostýmů po poslední připínaček na zdi, pro mistrovsky zaranžovanou hudební koláž, vytvářející nikoli schéma, ale funkční článek, pro neobvyklou kameramanskou práci s detaily a částečně také pro excelující herecké výkony v hlavních (Rojková, Gubíková, Štěpán, Navrátil) i vedlejších (Vančurová, Töpfer) rolích. Šok, jakým byla nacistická okupace a později jakýsi život-neživot v terezínském ghettu, doléhal na židovskou obec zvláště drasticky a přestože pro mnohé z nich zůstaly koncentrační tábory konečnou stanicí na jejich cestě dvacátým stoletím, zbyla alespoň některým malá jiskřička naděje. Koneckonců, o štěstí by mohla paní Erbenová vyprávět. Anebo o něm vyprávěla vlastně prostřednictvím tohoto filmu? Film byl mmj. nominovaný ve třech kategoriích na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v Monaku a pozornost si zaslouží v každém ohledu. (26.10.2014)

Díl prvý: Tak se nám v čt rozhodli, že když uspěl na plátnech protektor s kombinací druhá světová - koncentráky - bicykl, tak to bude fungovat i tady, byť tu žádný reálný bicykl není. Jenže.. Kdyby ono to nebyl tak hnusně patetické, klišoidní a citopudné, vždyť prvních (a zcela zbytečných) dvacet minut je jenom o tom, že si někde hrají a povídají děti! Je to hnus, za prvé se to totiž snaží být dost výraznym citovým vydíráním, které naštěstí bez tak nefunguje a za druhé do ukazuje, že délka je hrozně natahovaná, půlka záběrů je prostě zcela zbytečná a hrozně nudná, navíc v nich postavy vyluzují hrozně divné dialogy, aneb když se zjeví věta "proč maminka brečí?" je to už jen a jen směšné, nic víc, navíc i herci hrají poněkud podivně a začátek se sirotčincem je asi tak originální, jako pořídit si zlatýho labradora, nebo pokusit se vynalézt způsob komunikování na delší vzdálenosti po té, co jste poprvé viděli telefon. Nudné, dialogově hloupé, neskutečně natahované. (06.05.2014)

Pro mě jako historika toto téma je velice zajímavé. Nebál bych se promítnout část tohoto filmu i ve školách. V Terezíně i Osvětimi jsem byl a dokonce jsem si vyslechl tématické přednášky. Proto samozřejmě vidím pár historických nedostatků, ale celkové vyznění tohoto vážného tématu shledávám velice kladně. Je zde zachycen okamžik, kdy židovská komunita musí být označena hvězdou, musí se přizpůsobovat okolí. Také stěhování do Terezína a v poslední části filmu i realita Osvětimi a celkové osvobození. Přesto je celková stopáž snímku poměrně dlouhá a vyrovnanost napětí a scény dvou dílů nevyrovnaná. Scénář a námět by se dal zpracovat ještě lépe. (04.06.2014)

Mělo mi to být jasné už od první scény, kdy jeptiška sebrala nemluvně a práskla klášterními dveřmi. Třikrát. Režisér zjevně neumí vyprávět, zato má dost času. Po pěti hodinách subjektivního diváckého času se nic nezlepšilo. Smutné bylo, že pod silnou vrstvou patosu prosvítaly zbytky potenciálně silného příběhu. Jedinou světlou stránkou je obsazení hlavních tří rolí. Jinak je to klasický představitel žánru „ušlechtilá nuda“. Ještě jsem měl chuť jednu hvězdičku ubrat za pitomý název, ale kupodivu jsem tak hluboko neklesl. (11.05.2014)

Voni si nějak na tom svym židovství zakládaj, senátore. Tak já jim něco řeknu: strčej si to za klobouk. To i ta Colette proti tomuhle byla napínavej majstrštyk. Začátek ještě jakž takž, ale proč proboha máme po stopadesáté sledovat stejné osudy lidí, které si nějakej mamlas s knírem vybral k likvidaci. Navíc pouštět se do davových scén v koncentračním táboře s tímhle rozpočtem, výpravou a komparsem je fakt trapas. Zdá se, že mezi Terezínem a Osvětimí jezdil asi jenom jeden poloprázdnej vlak a když zrovna zapršelo, tak si vězni v přestávce mezi hodinou kreslení a zpěvem skočili na dvůr okopat ředkvičky a poklábosit se sousedy. Nechci tady pokrytecky tvrdit, že filmů o WWII, holocaustu a osudech Čechů za okupace bylo dost a už by se točit neměly, pokud ale autoři nepřinesou nějakou inovaci, klidně to podepíšu. Tři hodiny omílání o ničem. (28.06.2014)