Texaský masakr motorovou pilou

Mne osobne sa dosť pozdával aj remake tohto filmu z roku 2003, od režiséra Marcusa Nispela. Táto pôvodná verzia Tobe Hoopera, ktorú natočil ešte v roku 1974, je síce o poznanie plytkejšia, ale zato výrazne bizarnejšia a nechutnejšia. Občasné nelogické správanie niektorých postáv je zatienené vskutku nepríjemnou atmosférou, ktorá z tohto snímku takmer sála. Ťažko môže niekto spochybniť, že ide o jedno z klasických horrorových diel. "Texas Chain Saw Massacre" priviedol na svet ďaľšiu filmovú horrorovú ikonu, menom Leatherface. **** (15.09.2008)

Kdyby to mělo alespoň dva řádky scénáře, mno tak alespoň jeden, dobrá tedy klidně žádný, ale kdyby to nebylo tak otřesně primitivní, tak by se snad na to dalo dívat. Já se chci u hororu bát, ne se smát na celé kolo. Ne, ne a stokrát ne. Když krev stříká proudem jen proto, aby krev stříkala proudem, a nikdo v široširém okolí vlastně vůbec neví, proč, tak se nemohu smířit s tím, že toto má být film. Klidně mě kamenujte, ale tenhle film je prostoduchý a nezábavný. (20.09.2011)

Už kdysi se mi tenhle snímek líbil, ale napodruhé jsem nadšený. Texaský masakr je stále dost originální horor. Na první pohled docela normální hrůzostrašný slasher, který ale kašle na různá klišé, což působí osvěžujícím dojmem obzvlášť v dnešní době, kdy jsou si slashery tak podobné (no, možná se to týká hlavně období kolem roku 2000). Například postavy jsou představené jenom letmo, což vůbec nevadí, stačí to. Nejsou to žádní super-sympaťáci a super-sympaťačky, ani žádná parta debílků. Není zde klasická formulka "hodná holka mezi kretény". Jsou to prostě docela normální parta mladých lidí... kteří to pěkně schytají, když se dostanou mezi úchylný vidláky. Ti jsou znepokojující, ale jejich králem je "Leatherface", který je správně bizarní. Se svou maskou je pěkně strašidelnej a jeho obvykle rychlé a precizní zabíjení je dost děsivé. Má ale i svou černohumornou stránku, například se různě převlíká. Na konci má stylové fráčko a na oběd si zase nanese rtěnku, aby dělal své rodině maminku. No není to miláček? Překvapivě propracovaný a svižný horor. Téměř dokonalá znepokojující jízda. (9/10) (27.07.2022)

Říká se, že děsivější než prvních 50 minut Texaského masakru je jenom posledních 30 minut Texaského masakru… Pozvolný úvod mě málem přesvědčil, že tenhle horůrek je zdegenerovaný nejen tématem, ale vlastní podstatou. Ukolébán do stavu potěmkinského bezpečí, sledoval jsem „starý neškodný horor“, když v tom na scénu se samozřejmostí zkušeného řezníka nastoupil Leatherface a můj z přiblblý úsměv ztuhnul. V porovnání s dnešními horory nic moc nevidíme, zato cítíme a slyšíme i to, co bychom nejraději necítili a neslyšeli. Vedro k nesnesení… Staré, trouchnivějící dřevo, mrtvolný zápach… Rozvrzaná postel, matrace nasáklé krví… Bzukot, hukot, skřípot… Kdosi v pozadí startuje motorovou pilu… Jekot! Tobe Hooper jde po zcela jiné pěšině než o třicet let později Marcus Nispel – kašle na nějakou vizuální vycizelovanost, maximálně těží ze skromných prostředků, jež měl k dispozici. Tj. nějakých 140 tisíc dolarů, 16 mm kamera, obeznámenost s případem Eda Gainea a dávná myšlenka, kterak si v panickém záchvatu proklestit cestu nacpaným obchoďákem (Hooperův pohled tehdy utkvěl na vystavených motorovkách). Neřekl bych přímo dokumentaristické, ale stejně dost syrové, nehezké a tak nějak upřímnější než současné vyvražďovačky. Tvůrci neusilují o přiblížení k hrdinům, přesněji kusům chodícího masa. Od začátku si od nich udržují odstup – myšleno obrazně i doslovně, neboť kameraman budoucí oběti s chutí sleduje z dálky, jakoby perspektivou „lovce“. Závěrečné mučení patří k těm nejméně příjemným scénám, jaké znám a byť jsem se oné nesmírné brutalitě místy bránil znechuceným smíchem, při zpětné vzpomínce mi dvakrát do smíchu není. Texaský masakr netřeba vidět vícekrát, abyste si vzpomínku na něj odnesli až do hrobu. 75% Zajímavé komentáře: Superpero, Mr.Apache, choze, Lhurgoyf (10.05.2009)

Tobe Hooper mě bohužel/naštěstí (nehodící se škrtněte) nepřesvědčil. Masakr to sice byl, ale ona jakási absence hlubšího rozpracování příběhu a psychologie jednotlivých postav ve mě jen a jen utvrzovala pocit, že násilí bylo ve filmu ztvárněno jaksi zbytečně samoúčelně a jaksi na efekt. Je to podle mého mínění velká škoda, protože tento drastický, bizarní a ve svých důsledcích šíleně smutný příběh inspirovaný skutečnou (resp. podobnou) událostí mohl být něčím víc. Takhle mi pouze připadal jako snímek, který staví na neštěstí druhých a chce vytěžit maximum akce z šíleného námětu. Na film dle skutečné/podobné události mi to celé prostě přišlo jaksi nepatřičné. (20.06.2004)