Death Is Called Engelchen
Kamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jan Kačer, Eva Poláková, Martin Růžek, Blažena Holišová, Pavel Bártl, Ezard Haußmann, Otto Lackovič, Vlado Müller, Oľga Adamčíková, Miroslav Macháček (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen" vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou. (Česká televize)
(více)Recenze (184)
Knížka se mi líbila tolik, že jsem ji považoval za nezfilmovatelnou, ale film mi dokázal pravý opak. Skvělá režie. ()
Film, který svým režijním mistrovstvím a neotřelým tvůrčím přístupem předběhl dobu o mnoho let. Netradičně pojatý příběh partyzánů, bojujících proti Němcům v beskydských horách, je filmařský po všech stránkách perfektní a po dlouhá léta "trezorovým" dílem. Některé věci - např. boj německých dezertérů na straně partyzánů či absence jakkékoliv ideologie - asi moc v té době papalášům nevoněly. Kadár s Klosem byli v 1.půli 60 let v mimořádné formě, protože dva roky nato přišli s jedním z nejlepších filmů , jaký u nás vznikl - OBCHOD NA KORZE.___PS: Obrazový DVD přepis (14.3.2009) je bohužel mimořádně hnusný a ostudný, s obrazem utopeným ve tmě.... ()
Netradiční, ale upřímný hold odbojářům, který se obejde bez patetických frází i emocionálních výlevů. Kadár s Klosem sice některé hrany Mňačkova románu zaoblily, ale jen ku dobru věci. Absence rozhovorů na téma poválečné vlády, na niž si už tehdy komunisté brousily zuby, mýtí jakoukoliv ideologickou myšlenku na minimum a zůstává tak jenom fungující filmařina, které není možno se nepoddat a nezbývá než dvě hodiny sledovat drsnou procházku v okolí Ploštiny, ze které si divák musí zákonitě něco odnést. ()
Pred samotnym filmem jsem cetl vybornou knihu a musim rici, ze film se nema za co stydet - povedlo se mu opravdu zdarile vystihnout atmosferu valky i povalecne doby. ()
Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..." ()
4,5 Bezpochyby nejlepší film Kadára a Klose. Na svou dobu nesmírně novátorský - nejen co se týče boření tabuizovaných témat a demýtizace partyzánského hnutí (partyzáni už nejsou ti čistí hrdinové, ale obyčejní lidé, kteří chybují, chlastají a souloží), ale i z hlediska narativní struktury. Popisná narace je pasé, ať žije asociativní montáž, ostrý střih, flashbacky a retrospektivy. A navíc - Jana Kačera ve filmech ze šedesátých let opravdu zbožňuju. Velké doporučení těm, co neviděli. ()
Geniální. Miluju tenhle způsob vyprávění. Hrátky se syžetem já můžu, když jsou černobílé, tím spíš. Smrt si říká Engelchen nabízí pohled na tak specifický styl kinematografie, že mě, hltouna spíš komerčních věcí (ačkoliv se snažím) a člověka bez rozhledu, po celou dobu jeho sledování mrazí u srdce. ()
Řekl bych, že jde o nejlepší film režisérské dvojice Kadár a Klos. Syrový realistický válečný snímek, který nezapře silnou autobiografickou literární předlohu Ladislava Mňačka. Silný příběh plus realistické plnokrevné postavy jsou hlavními přednostmi tohoto filmu. Narozdíl od většiny produkce z doby reálného socialismu není prvoplánově heroický a podává své hrdiny se všemi jejich nectnostmi a selháními. Nebojí se ani v některých případech zlidštit nepřítele nebo v podobě dvou zběhů, kteří se přidají k partyzánům, ukázat, že za války nebylo nic jednoznačné. Celkový dojem: 95 %. ()
Film jsem se snažil velmi dlouho sehnat a tudíž byla moje očekávání velká (a taky proto na něj u mě padlo pořadí 1000. hodnocený film). A k mé radosti byla opětována. Smrt si říká Engelchen je velmi silné, syrové a pečlivě natočené válečné drama, které je poutavé i ve chvílích, kdy není na scéně akce. V tomto filmu jde totiž také dost o atmosféru a ta se, navíc za pomoci výtečné Liškovy hudby, daří velmi dobře navodit. Co se týče hereckého ansáblu, Jan Kačer mě znovu přesvědčuje, že byl jako mladý skutečně kvalitní herec, ale i ostatní (např. Eva Poláková, Otto Lackovič) zahráli výborně. Mile mě překvapila i romantická/milostná linka, kterou bych v tomto typu snímku ani moc nečekal, ale o to víc jsem si ji užil. Výhrady mám pouze k temnějšímu obrazu a absenci titulků při některých německy a rusky mluvených pasážích, ale to bude dáno nejspíš nekvalitní verzí filmu na kterou jsem koukal. 5*, jedno z nejlepších československých dramat. ()
Normálně bych dal nejspíš tři hvězdičky, ale to zpracování je nádherné. ()
Odvrácená tvář odboje - to je drsný příběh z moravskoslezského pomezí z konce druhé světové války, ztvárněný zřejmě jeho přímým účastníkem Laco Mňačkem do průrazné stejnojmenné knihy, která si dodnes zachovala svou hodnotu. Filmové ztvárnění knize ještě leccos přidalo. Výkony tehdy mladých herců Jana Kačera a sličné, předčasně zesnulé Slovenky Evy Polákové stejně jako silné a jisté režie jsou strhující a tragédii doby, která v ničem nesnižuje, ale naopak zvyšuje závažnost a neodpustitelnost nacistických zločinů, otevírají otázky jdoucí za a přes rámec své doby. Otázky aměřující k Pražskému jaru, ale i ke gorbačovovské přestavbě/přelomu. Řečeny a naznačené ne v prvním, ale v druhém plánu dále zvyšují hodnotu plnohodnotného, nezkreslujícího líčení partyzánského druhoodbojového odporu. Dvojznačnost pohledu také mj, charakterizuje zoufalý povzdech ženské hrdinky: "Za statečnost pod nepřítelem se vyznamenání nedávají". ()
Všechno je jasné až v dějepise. V životě dělá člověk chybu za chybou. Až takhle jsem to nečekal. Vynikající, absolutně politicky nekorektní a nadčasovým způsobem vyprávěné (tehdy ještě flashbacky nebyly moc v módě) válečné drama od našich prvních držitelů Oscara. Vynikající Jan Kačer a Otto Lackovič. 93%. ()
Ošklivý film, nedívá se na něj vůbec snadno. Ale to byl záměr. ()
Hitler ist kaput, partizane gut! Perfektní válečné drama s nijak nepřibarveným pohledem na činnost Československých partizánů. Dobově snad nejlépe natočené akční scény, co jsem kdy v našich filmech viděl. Strhující kamera, jenom ta občasná umělecká forma celého snímku mě místy trochu nudila, ale spousta hlášek a hlavně syrových scén kdy se tu s těmi zkurvenými nácky fakt nikdo nesere to bohatě vyvažují.75% ()
Kvalitná režisérska dvojka Kadár a Klos, ktorá má na konte aj oscarový Obchod na korze, natočila skvelú vojnovú drámu, ktorá ponúka výborné spracovanie hlavne po psychologickej stránke a na vtedajšiu dobu výbornú réžiu. Hlavne preto prinesie kvalitný zážitok i dnes. Film dokáže i s pomocou osvedčeného Z. Lišky navodiť dusnú atmosféru a pochváliť treba určite nezabudnuteľnú scénu výbuchu panzerfaustu za stolom. V dobrej roli ruského dôstojníka sa predstaví V. Muller, ktorý je však predabovaný ruštinou. Nič proti J. Kačerovi, ale jeho časté mimovojnové scény a scény z nemocnice film občas zbytočne trieštia. Inak v danom žánri dráma- vojnový film, patrí určite medzi to najlepšie , čo v Československu vzniklo. 80%. ()
Fantasticky natočené a perfektne koncipované. Jediná vada na kráse je občas až príliš pomalé tempo. 9/10 ()
Podle mého se jedná o nejlepší českoslovesnký ryze válečný film. Pánové Kadár a Klos vytvořili nadčasový film, který bezpochyby patří ne do zlatého, ale do platinového fondu československé kinematografie a světového válečného filmu vůbec. Scénář střídá dvě časové linie. Při pobytu na nemocničním lůžku, se prostřednictvím retrospektivních prostřihů dozvídáme co se vlastrně stalo. Těmto flashbackům napomáhají geniální střihové triky, které jsou pastvou pro oči každého náročnějšího filmového diváka. Kamera je také úchvatná, za zmínku stojí například dlouhý dynamický švenk v počátku filmu, který působí skutečně luxusně a sugestivně dovytváří atmosféru války. Temnou atmosféru nacistické hrozby také napomáhá navodit depresivní filmová kulisa Zdeňka Lišky. ()
Česká klasika ověnčená brilantními hereckými výkony, skvostnou hudbou, temnou atmosférou.. Neuvěřitelně silný příběh. Z toho nejlepšícho... ()
„Zastřelil bych vlastního bráchu, kdybych věděl, že tím zkrátím tuhle prosranou válku.“ Okamžiky, ve kterých dezertér není zběhem a partyzán bezmezným hrdinou. A mimo jiné další důkaz toho, že Jan Kačer byl v šedesátkách na vrcholu. ()
( POZOR !! OBSAHUJE SPOILERY !! ) "Za chvíli bude po všem a každý před tebou bude muset smeknout !!" - "Promiň, že budu vulgární, ale za statečnost pod nepřítelem se medaile neudělují !!" S Obchodem na korze se běžte vycpat, protože ten ani zdaleka nedosahuje leitmotivu a odkazu tohoto filmařského skvostu, byť by se tomu zdálo být právě naopak, protože tvůrci mezi těmito dvěma snímky ušli ohromný kus cesty profesního růstu, a že skvostem Smrt si říká Engelchen často řazen mezi snímky československé nové vlny bezesporu je, kterým pánové Ján Kadár s Elmarem Klosem znovu potvrdili přinejmenším dvě věci, totiž že punc jakéhokoliv ocenění většina diváků - rádoby odborníků neumí ve vší povrchnosti pominout a pak taky fakt, jak moc se laická i odborná (ne)shovívavost vůči filmařovu uchopení literárního předobrazu vyvinula v neotřesitelné paradigma, s nímž se především zde operuje tak často, až se nestačím divit !! Když se nám tvůrci strefí do noty, i nad parafrázováním a fatálními odklony od knižní inspirace přivíráme oči, v opačném případě se stalo zvykem plivat kolem sebe a upozorňovat na rozdíly obou forem jako na filmařský prohřešek bez jakékoliv logické a objektivní argumentace !! Otázka, proč tomu tak je, by se však dala zodpovědět jen velmi těžko, rozhodně se totiž nedá mluvit o nešvaru pouze posledních let, osobně se mi zdá jako nejpravděpodobnější vysvětlení neschopnost jednotlivce přijmout jiný než vlastní pohled na dané téma spojená s jakousi subjektivizací literárního příběhu, kterou posiluje a striktně rámuje míra vlastní fantazie !! Snímek samotný se inspiruje nesmírně poutavým stejnojmenným autobiografickým románem Ladislava Mňačka, jedné z nejvýznamnějších postav slovenské moderní literatury, který patřil na sklonku války ke členům partyzánského oddílu Ploština pojmenovaného podle pasekářské osady nedaleko Valašských Klobouk, kterou 19. dubna 1945 nacisté prostřednictvím zvláštní jednotky SS Josef za podporu zmiňovaných partyzánů vypálili, přičemž v plamenech našlo svou smrt více než dvacet osob !! Mňačko knihu, kterou řadím dlouhá léta ke svým srdcovým záležitostem, koncipuje jako nelineární, ve své podstatě spíš prostřednictvím pásma vzpomínek retrospektivní, vyprávění partyzána Volodi, jehož Kadár s Klosem ve svém scénáři překřtili na Pavla Kubice, toho si zahrál ve své životní roli Jan Kačer, který toho času leží v nemocnici v osvobozovaném Zlíně s poraněnou páteří a nehybnýma nohama, při vyhánění Němců totiž schytal zásah do zad !! Zpočátku bojuje se svým svědomím, zlobí se, že vůbec přežil a přemýšlí o sebevraždě, leží na něm totiž stín masakru v Ploštině i jeho vlastní nemohoucnost, když celé dny a noci musí nehybně pozorovat stěny pokoje, plný hořkosti obtěžuje doktora Brázdu, v jehož roli exceluje Martin Růžek, i sestry, které se o něj starají, v čele s Eliškou, do níž se postupně zamiluje a jíž vlastně i celý svůj příběh prozrazuje.. Na kopanici k partyzánům se rozhodl přidat dobrovolně, postupně se vydobyl respekt a uznání, plní stále zodpovědnější úkoly, až mu svěří výslech četníka z Brodu, kam ho doprovází tajemná Marta, s níž se nakonec vyspí jako se svou první ženou, postupně se z nich stávají milenci !! Martu, která coby informátorka partyzánů spí s nacistickými pohlaváry, však zanedlouho zbije německý generál, a tak šéf partyzánů Nikolaj souhlasí s pomstou, zatarasí jim cestu, všechny esesáky postřílí, přičemž sama Marta generála v afektu zabije. Při té příležitosti zabaví důležité dokumenty, které poté předají příslušníkům Rudé armády, a samozřejmě i zbraně, následně zajmou dva nacistické důstojníky, jednoho zabijí na místě, druhého až poté, co je dovede ke svému vojsku, které partyzáni odzbrojí a nechají uprchnout, což se však jeví i přes blížící se konec války jako velmi riskantní rozhodnutí, které pouze nastiňuje, jak moc všichni znechuceni nekonečným zabíjením toužili po míru !! Voloďa v Kubisově vile, kde se znovu setkává s Martou, zjišťuje, že přijelo Jagdkommano se svým šéfem Skorzenym a pobočníkem Engelchenem, kteří dostali za úkol partyzány zlikvidovat, aby tak umožnili ústup německých vojsk ze Slovenska !! Do oddílu se přihlásí dva muži, Baťa a Machů, z nichž Kadár s Klosem použili pouze druhého jmenovaného, ti vypadají jako gestapáčtí provokatéři, nicméně chybí důkazy, znovu se setkáváme s motivem, kdy i partyzáni nechtějí zabíjet zbytečně, a tak oba muži zůstávají v oddíle na zkoušku, což se nakonec ukáže jako fatální chyba, protože oba muži utečou při nehodě s pancéřovou pěstí, když se Nikolaj zmrzačí a nakonec i zastřelí !! Novým šéfem zvolí Grišku, který v podání místy až démonického Otty Lackoviče ve filmu prochází opravdu velmi zajímavou proměnou ze suveréna v lidskou trosku, opouští Ploštinu a rozdělují se do tří skupin, když Petrova i s Voloďou má odlákat Němce, aby se ostatní mohli usídlit v průsmycích !! Cestou zachrání dva německé dezertéry, kteří se k nim přidávají a ještě týž večer se osvědčí při přepadení konvoje, následně se vrací na Ploštinu, kterou však naprosto zdrcení již najdou v troskách, nicméně se nakonec rozhodnou pokračovat a pomstít tak masakr, když Němce nadále provokují a utíkají před nimi po celých Beskydech, na Pulčinách se jim dokonce povede postřílet velkou část Jagdkommanda, nakonec se přidávají k ostatním partyzánům a doprovázejí Rudou armádu horami do Zlína, kde pomáhají s osvobozováním !! Po nějaké době strávené v nemocnici se začíná Voloďovi vracet do nohou život, dokonce začne znovu chodit a dozvídá se o Martině sebevraždě, nakonec se loučí doktorem Brázdou a hlavně se sestrou Eliškou, která ho vlastně přivedla znovu k životu, a se se slibem, že se vrátí, odchází hledat Engelchena, o Skorzenyho se totiž již postaraly spojenecké tajné služby !! Schválně jsem se rozhodl rozvést právě děj knihy, aby mohl každý sám posoudit, jak moc si česko-slovenské režijně scénáristické duo Kadár, Klos dovolilo pozměnit i samotný děj příběhu a zaoblit jeho hrany, aniž by na toto někdo z uživatelů hlasitě a ublíženě upozorňoval, o tom, že vlastně ten nejzásadnější motiv knihy obsažený už v samotném názvu, myslím od počátku jasně beznadějný úprk partyzánů před stíhacím komandem vedeným krutým důstojníkem SS Engelchenem, tedy česky Andělíčkem, jehož jméno naopak postavy snímku docela naprázdno zmiňují nesčetněkrát, vlastně zůstává poměrně nenaplněn, raději ani nemluvím !! Právě zde lze velmi dobře spatřovat, že ne vždy většina uživatelů - diváků - kritiků stojí naprosto skálopevně na straně autora knižního předobrazu, i když vlastně tvůrci chápou danou látku tak trochu z jiného úhlu, ostatně Mňačko svůj román napsal velmi živým jazykem, jeho vyprávění mělo místy až neskutečný spád s finální gradací, tak silnou, že si o ní snímek může nechat jen zdát, ostatně i jinak fantastická psychedelická hudební složka Zděňka Lišky zesiluje dojem z poněkud odlišné stylizace, především rozvleklejší a snad i dramaticky hutnější, na niž pánové Kadár s Klosem vsadili !! Osobně však rozhodně netvrdím, že by tím snímek nějak silně utrpěl, protože zejména jako památník jedné velké tragédie a bezejmenných hrdinů, když navíc dokonale demýtizuje válečná klišé, funguje naprosto bezchybně !! Na druhou stranu je však konečné vyznění snímku, ač se to na první pohled nemusí zdát patrné, režimu nesmírně poplatné, podporuje totiž nenávist k Němcům, obhajuje pomstu a sám hlavní hrdina odráží Mňačkovo v té době ještě silně rudé přesvědčení, když se těší na nové lepší uspořádání společnosti po válce, v čemž ho podporují stateční sovětští partyzáni, kterým ani další osud naší země není lhostejný.. Ostatně díky knize lze i lépe chápat poválečný vývoj, o což zůstává filmový divák dokonale ošizen, po pasážích, v nichž Mňačko uvažuje, v čem například selhala první republika, proti nimž lze jen velmi obtížně hledat nesouhlasné argumenty, ve filmu rozhodně nenajdete ani památky !! Největší výhradu bych však dokázal najít v obsazení některých klíčových charakterů, především žoviální ruský důstojník Nikolaj v podání Vlada Müllera i Eva Poláková jako patetická Marta znovu odkazují na silný odklon od předlohy a zlehka potápí stěžejní stránky filmu !! () (méně) (více)