Hříchy pro diváky detektivek

Základním prvkem naprosto otřesné série detektivek je v první řadě dramaturgické provedení. Dáša pobíhající za záběry, přibíhající, když si ji jednotlivé postavy volají anebo vrcholem absurdnosti - Dáša, která vyskočí z kamery a objeví se ve studiu s diváky a pak se s Vladimírem Dlouhým zase vrací. Dáša je zkrátka postavou, která je všude a kdyby skutečně fungovala jako další postava, která se shodou okolností všude objeví, ještě by se to dalo chápat - používají to i jiné kriminálky ve světě. Takhle její zapojení působilo minimálně směšně a spíše absurdně. I jednotlivé detektivky měly slabý nádech. Ne že bych všechny pachatele uhodl, ale kolikrát se téměř hodinu nic nedělo, aby se v závěrečné desetiminutovce roztrhl pytel se zločinem i rychlým vyšetřováním zároveň. A to už nemluvím o příšerném scénáři a neposlouchatelné hudbě. Snad jen jedna skladba byla povedená. Například Zlata Adamovská alespoň uměla zpívat. Paní Dáša si měla zpěv rozhodně odpustit. Je to tak příšerné, ale tak typické pro devadesátky. Dneska by tato absurdní fraška neměla šanci projít. (16.12.2019)

Nastavovaná kaše původního TV seriálu „Hříchy pro pátera Knoxe“. Seriál je však ještě o stupeň horší. Celé dílko bylo scénáristicky i realizačně evidentně šito horkou jehlou po diváckém úspěchu svého předchůdce. Zápletky jsou ještě nepravděpodobnější, překombinované, nereálné až stupidní. Partnerské dvojice jsou vybrány špatně. Těžko uvěřitelný je třeba vztah dýchavičného a nezdravě vypadajícího Petra Haničince a věčně mladé Jany Švandové. Sedící-ležící poloha Kláry Doležalové u záchodové mísy je všechno možné jen ne skutečně zavražděná oběť. Spíše ráno opilcovo po probdělé noci. Dáše Veškrnové tento seriál moc nesedl a zakomponování její role do jednotlivých epizod působí naprosto nepřirozeně. Seriál se více přesunul do tak zvané vyšší společnosti. Jsme proto svědky vzájemného vyvražďování mezi jednotlivci či skupinami v nově vzniklých podnikatelských (či „taky podnikatelských“) kruzích. Už jenom ty orlické sudy a pletivo tam chybí. (04.07.2014)

Relativně ucházející vzpomínka na doby, kdy okolí Vězeňské v Praze lemovaly obchůdky a vinárničky, do kterých se chodilo na kafe, jídlo nebo víno. A to „se chodilo“ se týkalo místních lidí, kteří zde opravdu, světě zboř se, bydleli. Dlouho po revoluci to ovšem nevydrželo, stejně jako konverzačky, které bylo možno odehrát v interiérech, a stejně, prosty trapné lacinosti, udržely divákovu pozornost na jisté, byť většinou průměrné úrovni, až do konce. Vydržet se dá dokonce i typicky falešná Havlová, tehdy ještě Veškrnová, ač je zde velmi přirozená, a tedy je to s tou výdrží dost na hraně… ;) (13.08.2023)

Podobně jako u adaptace Škvoreckého předlohy je kladem uzavřenost jednotlivých příběhů. Scénář napsal sám režisér Dušan Klein, který v úvodu každého dílu vítá diváky. Herecké obsazení výborné. Občas jsou některé scény ovšem nudné, děj nikam neposouvají, případně působí nevěrohodně - např. Dagmar Veškrnová v roli televizní reportérky sděluje informace o vraždě s takovým nadšením, jako by mluvila o návratu zlatých olympioniků (díl Noční stín). Zábavný je také převlek Veškrnové za muže (díl Pravdivá lež). Na rozdíl od Hříchů pro pátera Knoxe chybí výrazná dvojice vyšetřovatele a pomocníka. (19.09.2010)

Hříchy pro pátera Knoxe byly úžasné, pokračování s Dagmar Veškrnovou považuji za značně slabší. Písničky v podání Zlaty Adamovské měly něco do sebe, ale Veškrnová se v nich doslova topí. Nelíbil se mi ani nápad, že Veškrnová bude každým dílem procházet zároveň jako jakýsi uvaděč či vypravěč, který bude přecházet z role diváka do role detektiva či jiné ( nikdy nezapomenu na epizodu, ve které Veškrnová a Dlouhý vystoupí z plátna, to bylo opravdu trapné ). Některé epizody měly švih, např. závěrečný díl s Jiřinou Jiráskovou. Jiné byly nudné a pachatel byl hned od začátku odhadnutelný. Za nejzdařilejší epizodu považuji asi díl, ve kterém vrah uškrcuje mladé studentky pomocí struny od kytary. (15.02.2009)