Monstrum

Tohle se mi ještě v životě nestalo, abych na nějaký seriál po zhlédnutí myslela každý každičký den a přemítala o něm pořád dokola a dokola. Myslím, že se s tímto počinem Murphy dostal na vrchol své režisérské kariéry a ač mě jeho dřívější úctyhodné dvě řady American Crime Story posadily taky slušně na zadek, příběh Jeffreyho Dahmera vytvořen jeho pohledem mě v podstatě nenechává spát doteď. Absolutně jsem nečekala, že by na mě mohl mít seriál pro Netflix takový dopad. Z 90% za to ale může nepochopitelně brilantní a naprosto dechberoucí výkon Evana Peterse a jeho ne/výrazové brýlové hraní. Od srdce doufám, že za tohle uvidí nějakou cenu, protože mě nenapadá nikdo na světě, kdo by si to momentálně zasloužil víc. Nejen proto, že muselo být extrémně těžké zahrát a vžít se do někoho, kdo má na svědomí tak nelidské činy, ale i proto, že Jeffrey Dahmer je tak neuchopitelná osobnost ať už kvůli své inteligenci, postoji k tomu, co udělal a jak byl schopen o tom poměrně otevřeně mluvit. Tento seriál mě donutil pustit si snad všechny rozhovory s Dahmerem na YouTube, které byly k nalezení, protože mi to mozek prostě nebere a zároveň mě celý ten příběh strašně přitahuje. Faktorem, proč jsem ale tak poznamenaná je i naprosto podmanivá a hypnotizující hudba Nicka Cavea, skvěle vybrané osmdesátkové soundtracky a to, jak hloubkově to bylo celé napsané, natočené a nabídlo to i tolik potřebné zrcadlo tehdejší americké společnosti a zvrhlému policejnímu systému. Samozřejmě by pro mě jako hororového hltače bylo explicitnější gore třešničkou na dortu, ale chápu důvod, proč tomu tak nebylo vzhledem k respektu k pozůstalým a myslím, že to na škodu vůbec nebylo, protože tento seriál je hrůzostrašný a dokonale depresivní i bez násilí. Už ho zapínám podruhé, protože herecký koncert Evana Peterse se mi zažral pod kůži tak znepokojujícím způsobem, že mi asi přivodil jakýsi druh platonického stockholmského syndromu. Úplně se mi vrací vzpomínky na základku, kdy jsem ho milovala v American Horror Story jako Kita Walkera a měla ho všude na tapetě. Neuvěřitelný, bezkonkurenční, dechberoucí Evan. (04.10.2022)

Může být pro NEobolševickou Televizi Flagrantně Liberálních Imbecilů a Xenokratů větší stimul ke slastnému mnutí všech pseudoasimilačních a pseudointegračních orgánů a k nechutně demagogickému globalizování statisticky naprosto nepodstatných událostí z minulosti na současný celospolečenský problém, než když nějaká zkurvená bílá huba vraždila černoušky? Jistěže může! A sice, když jsou ti negroameričané navíc ještě buzeranti. To je pak prostě totální orgáč! Čili, není divu, že po takovém skutečném příběhu skočili soudruzi od politruků jako slepice po NETFLUSu a k maximálně pěti epizodám, jinak zcela dostačujícím a snesitelným k vykreslení veškerých zrůdovitých Dámrových psychotrampot, přičinlivě a angažovaně přidali ještě jednou tolik BLMLGBT+ manipulativně účelového lkaní, jako obvykle na úkor například invalidů, slepců a dětí s rakovinou bez ohledu na rasu a pohlavní dezorientaci. Výsledkem je brutálně vatěná, úmorně rozplizlá až k posrání vleklá agitka o miloučkých a spořádaňoučkých homomouřenínech, z nichž by bezesporu byli doktoři, inženýři a světoznámí umělci, kdyby v rovněž veskrze spořádaných, mravných a čisťoučkých ghettových HIVklubech nenarazili na predátora. Agitka, kde známého masouna téměř vymazává naprostá osina v prdeli v podobě sice kurevsky labilní, ale patrně veskrze uvědomělé prdelaté čokofeministky, čokoaltruistky a čokomandelinky, evidentně strádající bez čokohada, jejíž jediným příkořím byl občasný smrad v bytě ze sousedovic kulinářských experimentů, ovšem polovinu stopáže tu řádí více než zdivočelý Luther King a zachraple vyřvává, jako by ji samotnou Džefry právě pomlel do karbošů a pod bitchem otrokáře rozházel po bavlníkové plantáži. (24.10.2022)

Dahmer je jeden z tých audiovizuálnych počinov, pri ktorom máte pociť, že recenzie naň by mali písať klinickí psychológovia a nie filmoví publicisti. V rovine štýlua rozprávania ide o príjemnú spomienky na (nie tak dávne) netflixové série, ktoré vo vás ostali dlhšie ako týždeň (Narcos, Midnhunter). Výborná práca s napätím, dramaturgická precíznosť pri uchopovaní kľúčových scén a retrospektív je okamžite stiredaná kráčaním po tenkých ľadoch v oblasti psychologizácie hlavnej postavy, resp. vo vykresľovaní portrétu Dahmera a doby, v ktorej kontexte fungoval. Miestami sa zdá, akoby seriál s Dahmerom sympatizoval a vykresľuje ho ako útlocitného nesmelého introverta, ktorého proste likviduje jeho necitlivé a konzervatívne okolie. Týmto mostíkom sa dostávame aj k portrétu konzervatívnej, homofóbnej a rasistickej Ameriky 70. a 80. rokov. Seriál akoby Dahmera ospravedlňoval, miestami s ním takmer chápavo sympatizoval a zo všekého vinil vplyvy okolia. Škoda, že to netočil Rob Zombie. (25.09.2022)

Monstrem se člověk nerodí, monstrem se stává. Nezvládnutá výchova a rozvrácené manželství rodičů měly na formování Dahmera fatální následky. Murphy moc dobře věděl, proč jít zrovna do projektu o jednom z nejděsivějších sériových vrahů všech dob. Postupně odhaluje momenty, které ho přivedly na špatnou stranu a je děsivé, že Dahmer chvílemi působí pouze jako další oběť. Peters si mrazivě přesným výkonem rezervoval vyšinuté jedince na roky dopředu. Hlavně díky němu jsou Dahmerovy balící metody a trolling ve vězení až překvapivě zábavné. S1: 85% (01.11.2022)

Konečně jsem dokoukal nový desetidílný seriál o známém sériovém vrahovi Jeffrey Dahmerovi ztvárněného Evanem Petersem. Jedná se o skvělou záležitost. Autoři se rozhodli zmapovat jak celý život Dahmera, tak i příběhy některých jeho oběti a to jaký vliv měl Dahmer na svoje okolí, ať už běžné sousedy a nebo na svoje nejbližší. Díky tomu má tento seriál možnost komplexně zmapovat sériové vrahy a vše co s nimi souvisí. V jednom díle vidíme souvislosti s dětstvím, dopad toho všeho na rodiny obětí, rodiny vraha, sousedy, známé, prostě všechno zde je. Je to kvalitně a řemeslně precizně odvyprávěný příběh, má to užasné set designy, kostýmy, nasvícení, kameru, vizuál. Prostě celé je to neuvěřitelně vypiplané do posledních detailů. Peter Evans prakticky s rolí splyne a často zapomenete na to, že je za tou postavou herec, který ji hraje. Silný kredit si ale dle mě zaslouží fenomenální Richard Jenkins, který podává snad životní výkon, kolik emocí a jakou uvěřitelnost předává v jemných nuancích svého výkonu. Seriál se soustředí ale na jakousi dohru toho všeho, jak Dahmer straší a ovlivňuje životy i dávno poté, co je chycený. Tohle je pro spousty lidí slabší dohra seriálů, ale pro mě to bylo všechno zajímavé až dokonce, vlastně často i zajímavější než samotný pohled vraha, který jsme viděli v různých dílech zpracovaný xkrát. Proto se za mě jedná o nepochybně jednu z nejlepších věcí na téma sériových vrahů po boku Zodiaca, Sedm a Mindhuntera. Tvůrci vyvolali, jak neuvěřitelně sympatie a empatie k obětem a rodinám obětí, tak i empatie a pochopení k Dahmerovi, kterému z nějakého důvody i fandíte, aby se polepšil. Extrémně ale soucítíte s postavou otce, který je prostě bravůrně napsaný. Seriál vyvolal hodně konfliktních emocí a nutí i k zamyšlení, jaké jsem dlouho u tohoto tématu nezažil! 10/10 Miluju to! (02.10.2022)