Všichni moji blízcí

Když pan Satinský na konci filmu ústy hlavního hrdiny vypráví: ..další vlak už nejel, 1.9. začala válka .. měl jsem slzy na krajíčku. Když pak povstal celý sál před dojmutým panem Wintonem, nemohl jsem se již udržet. Při pohledu na ostatní členy rodiny se kterými jsem film sledoval jsem zjistil, že pláčí všichni. Krásná poklona Siru Wintonovi. Když jsem se pak dodatečně dozvěděl, že nebýt jeho manželky, která při uklízení půdy jejich domu náhodou narazila na podivné krabice s fotkami dětí, čísel a jmenovek, které to pak pan Winton vše dávno po válce pověděl, musel jsem se tomuto člověku v úctě poklonit podruhé. Jen díky tomto náhodnému objevu se svět a hlavně zachránění dozvěděli o panu Wintonovi. Ta neskutečná skromnost a lidskost je odzbrojující. (25.01.2011)

Využití dokumentárních záběrů v hraném filmu zpravidla nefunguje. Jen ojediněle se podaří režisérovi rozehrát mezi dvěma (či více) výpověďmi skutečný dialog. Častěji snímek poníží na ilustraci nějaké teze, ideologie, nebo vše vyzní jen tak, že svůj tvůrčí výpad ospravedlňuje tou či onou historickou pravdou. Anebo tímto krokem vyprávění periodizuje nebo zasazuje do konkrétního času. I v tomto filmu naneštěstí režisér selhává. Oč je zde toto selhání zbytečnější, o to je i trestuhodnější, neboť umenšuje, ba bagatelizuje účin skvělých hereckých výkonů. Právě zde vnímavě propracovanou skladbu silných etud ze života velké rodiny ony dokumentární, resp. archivní záběry snižují na pouhý učebnicový příklad, který se nadto vztahuje především k tomu, o kom se téměř vůbec nevypráví. Podobných příběhů byly statisíce, vlastně několik milionů, a filmař, který by je chtěl prostředkovat hraným snímkem, by se neměl upnout k sledu drobných banalit, pozvolna zasahovaných mezinárodními událostmi, ale vyjádřit to, jak se pádem jediného bezbranného člověka zhroutí celý svět, protože tak tomu bylo a tak tomu je…, tedy znázornit onen intimní příběh perspektivou zasaženého celku. To, že se v závěru divák neubrání slzám, neznamená, že svůj úkol režisér splnil, ale jen to, že postavy byly tak živě ztvárněny, že si je zamiloval. (13.04.2019)

Obidva Mináčove dokumenty o Wintonovi som videl pred týmto filmom a urobili na mňa veľký dojem. Neviem prečo som tento film prehliadal, ale že je aj o Wintonovi som sa dozvedel len nedávno. Veľká škoda, že sa film jemu a jeho neoceniteľnému dobrému skutku venuje len okrajovo a až v poslednej tretine filmu. Záver je dojímavý, ale problém vidím v trochu chladnej a rozvláčnej prvej tretine. Keď sa zoznámite s postavami, začína to byť zaujímavé. Okrem záveru by som rád vyzdvihol scénu, kde J. Bartoška žiada o ruku svojej milej. Odpoveď akú dostal od jej otca (F. Nemec) možno bola krutá, ale bohužiaľ úplne pravdivá. Veľký potenciál som videl v roli M. Labudu, škoda, že sa viac nepritlačilo. Napriek tomu spokojnosť. 70%. (16.06.2013)

Jedna veselá rodina a jeden smutný příběh. Optimistický doktor Josef Abrhám, tulák a cirkusák Ondřej Vetchý nebo houslový virtuóz a elegantní sukničkář Jiří Bartoška. Skvostná herecká sestava a spokojená rodina. Ovšem židovská. A sílící militantní názory začínají děsit i ostatní členy početné famílie. Mezitím se tu objevuje jistý Nicholas Winton, který organizuje transporty židovských dětí do bezpečí britských ostrovů. Rodina má před sebou několik zásadních rozhodnutí. Tvůrci se nesnaží o nějaký výrazný přesah, sází na sílu (ne)obyčejného příběhu, na slušně napsané dialogy od zkušeného Jiřího Hubače a zejména na nesmírně silnou hereckou sestavu (která ovšem nemá s ohledem na počet mnoho prostoru se pořádně ukázat – třeba Libuška Šafránková si párkrát vybrala slabší chvilku). Vztahy jsou funkční a místy zajímavé i opravdové, celkově ale film postrádá vyzrálejší režii. Matej Mináč prostě angažuje řadu scén až televizně a dle mého místy až zbytečně spěchá. Tři až čtyři hvězdy!! (11.05.2019)

Výborně promyšlený příběh Matěje Mináče a Jiřího Hubače, jehož kouzlo se zfilmováním rozhodně neztratilo. Silné osudy opravdových lidí v komplikovaných životních situacích a 'skromný hrdina' Nicolas Winton opravdu chytnou za srdce. Takových filmů je málo a je dobré si připomenout osudy mnohých lidí i ohromující činy velkých zachránců. Pět hvězdiček za těch (minimálně) pět slz, co mi tekly na konci filmu - a to se nestává tak často... (22.12.2009)