Všichni moji blízcí

Čekala jsem velkou část filmu kdy se bude jednat hlavně o ty válečné události a pak hlavně panu Nicholasi Wintonovi. To jsem se ovšem zmýlila a místo toho mě čekal krásný a milý příběh jedné rodiny, který bohužel až tak šťastný konec neměl. Díky takovým lidem jako je pan Nicholas Winton stojí za to přehodnotit některé své předsudky o lhostejnosti lidstva jako takového a udělat si nový jiný obrázek, který je tak trošku naplněn optimismem. Ještě šlechetnější je, že tento hrdina o svém skutku nikomu kromě týmu lidí, kteří mu pomáhali nikdy neřekl a tyto záznamy při úklidu na půdě našla jeho žena. Nádherný dokumentární konec plný vděku a lásky mi vehnal dokonce i slzy do očí. Tento film se mi líbil více než Síla lidskosti ale spolu se Sophiinou volbou a Schindlerovým seznamem patří mezi unikáty. (21.09.2012)

Mináčův a Hubačův film Všichni moji blízcí je ukázkovým projektem, ze kterého by si měl český film brát častěji příklad. Dokumentární rámec, sevřený příběh jediné rodiny mapující nejen zlomová léta, ale i klid před bouří, je dokonalým receptem na brilantní film. Herecké stálice zde dokázali ze sebe vykřesat maximum a zapomenout na někdy až příliš laciné projekty, ve kterých jinak běžně rozmělňují svůj talent. Bez ostychu si zde užívám vynikající výkony Abrháma, Šafránkové, Bartošky, Brodské, Labudy i Vetchého, jako kdybych se s nimi setkala poprvé. A je mi po zkušenosti s další dekádou našeho filmu skutečně líto, že se obdobně ambiciózní projekty typu Lidic proměnili v holou frašku. Jakoby tvůrci zapomněli na onen základní recept interpretace lidských příběhů, které smetla válka a které dokázaly v hraném filmu odolat patrně všem formálním extrémům, mezi kterými dominuje například revoluční Daleká cesta. Především je nutné se stát součástí osudu těch lidí v obyčejných situacích, sžít se s nimi, aby po té destrukce nebyla jen prázdnou frází z učebnicového přehledového výkladu. (27.09.2011)

Další z nekonečného množství osudů, které se odehrávaly v Evropě ve 40tých letech. Skvěle popsaná a ztvárněná atmosféra od obsazení Sudet až po deportace. Ve filmu jsou perfektně zachyceny různé charaktery a pohledy lidí na právě probíhající události v ČSR. Samozřejmě pocta pro sira Wintona a jeho čin, který neměl ve světě obdoby. Určitě výborný film, který dokázal zachytit atmosféru okupace. (28.09.2011)

Když pan Satinský na konci filmu ústy hlavního hrdiny vypráví: ..další vlak už nejel, 1.9. začala válka .. měl jsem slzy na krajíčku. Když pak povstal celý sál před dojmutým panem Wintonem, nemohl jsem se již udržet. Při pohledu na ostatní členy rodiny se kterými jsem film sledoval jsem zjistil, že pláčí všichni. Krásná poklona Siru Wintonovi. Když jsem se pak dodatečně dozvěděl, že nebýt jeho manželky, která při uklízení půdy jejich domu náhodou narazila na podivné krabice s fotkami dětí, čísel a jmenovek, které to pak pan Winton vše dávno po válce pověděl, musel jsem se tomuto člověku v úctě poklonit podruhé. Jen díky tomto náhodnému objevu se svět a hlavně zachránění dozvěděli o panu Wintonovi. Ta neskutečná skromnost a lidskost je odzbrojující. (25.01.2011)

Vadila mi „televizní forma“ a první hodina se rozhodně nedá označit za drama. Připadá mi, že tu mnozí hodnotili námět a nikoliv film, mezi tím je rozdíl, i když občas to někdo zakamufluje tak, že to může splývat. Dost mě zklamali i herci, na tolik známých jmen jsem s výjimkou Jiřího Bartošky nezaznamenal výraznější nebo zapamatování hodné herecké výkony. Dvojnásob to platí o dětských rolích. Nedávno jsem viděl skvělé dětské herecké výkony v Božských dětech, tady se jednalo o starší děti, ale jejich výkony byly daleko matnější a často nepřirozené. (08.10.2014)