Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Vojdi do prázdna
Enter the Void
Režie:
Gaspar NoéScénář:
Gaspar NoéKamera:
Benoît DebieHudba:
Thomas BangalterHrají:
Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone, Olly Alexander, Emily Alyn Lind, Gaspar Noé, Tošio HanaokaVOD (2)
Obsahy(1)
Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (394)
Já Gaspara uznávám, i když ho mám za naprostého úchyla a na první pohled je vidět, že si asi do práce nenechá moc kecat a jede si pěkně po svých kolejích. Nic proti této osobité audiovizuální psycho filmařině nemám, ale po výtečném snímku Zvrácený toho na mě v tomto díle bylo až příliš. Jak vizuálně, tak zvukově, jak příběhem, tak způsobem snímání. S barevnými mrtvými body se tu roztrhl pytel a někdy je prostě méně více. Čekala jsem že po pár zážitcích s Gasparovou tvorbou budu nadšená, ale stal se nečekaný opak. Zprvu jsem myslela, že tomu bez mrknutí oka nandám čtyři, ale vlastně nevidím důvod, proč bych to měla dělat. Vydržela jsem u toho sice sedět po celou dobu té příšerně dlouhé stopáže, ale ničím mě to za srdce nechytlo. Nicméně to byla síla a oceňuji to. ()
Gaspar Noé se může bez ostychu postavit mezi tu skupinu osobitých filmových tvůrců, kteří se snaží vymanit z běžného masového schématu vedení filmové práce. Nebojí se provokovat a filmovou tvorbou se stále pokoušet o překračování jejich limitů. A tak zákonitě musí narazit na hromadu odpůrců i horlivě nekritických obdivovatelů. Jsem rád za takové tvůrce, i když s jejich tvůrčím formátem nemusím vždy souhlasit. Pygmejové při dospívání požívají rostlinu, jejíž účinek se podobá působnosti indiánského peyotlu. U nás lze sáhnout po durmanu, nebo diethylamidu kyseliny lysergové. Následně se mohou otevřít dveře do jiné formy reality. A tak lze vnímat i tento snímek, kdy nejde o realitu, která je vnímaná většinovou populací, ale o psychedelickou jízdu pozměněného stavu vnímání prostoru, času a energetických vibrací vesmírné síly. Kamera je opět tou silnou stránku díla. Neklid, tíseň, touhy, svoboda, ale i bludný kruh tíživosti bytí. Pouť nás může vystřelit na rozhraní pozemského i nezemského pohledu, kde se vše proplétá do prstence tlukoucí hmoty vjemů, pojmů a myšlenek. V některých momentech se jedinec dívá z nadhledu výšin, v tom druhém prozkoumává každou dráhu i uzel nervového systému. Vše se rozlévá a následně vpíjí do světla, ke kterému se upneme, jako ke světlu majáku na každém konci rozbouřené hladiny oceánské masy. Civilizace, technický rozvoj, citová prázdnota, náhražky, drogy, sex a ta krátká závratná chvíle, kdy můžeme zapomenout na hledání smyslu. Pouť a hledání na dně i ve výšinách tripu je z pohledu mladíka jménem Oscar (Nathaniel Brown) se zdánlivě snadně nalezenou cestou rozvoje. Z dalších rolí: Oscarova sestra s jinou i podobnou formou hledání Linda (Paz de la Huerta), Oscarův kamarád, pokušitel, průvodce i hlas svědomí Alex (Cyril Roy), zhrzený i vylekaný Oscarův kumpán Victor (Olly Alexander), tvrdý i zamilovaný Mario (Masato Tanno), svérázný velkododavatel Bruno (Ed Spear), či stále atraktivní Victorova matka Suzy (Sara Stockbridge). Život je v pohybu, umění má být také v pohybu. I za cenu provokace a nepochopení a odsouzení. V sinusoidách a rozdílných frekvencích. Velkoměsto pulsuje v srdcích, hlavách i lůnech. Ve chtíči, v touze, v uspokojení, v těkání a ve štěkotu barevných neónů. V hledání i v náhražce a útěku. ()
Heh, zaujimava halda. Tibetska kniha mrtvych na DMT, dobry koktejl. :D ()
Posmrtný trip nočným Tokiom, na ktorý sa nezabúda. Subjektívna kamera nový level! ()
Psychedelická zhovadilost s vizuálem Cyberpunku 2077 a kamerou, která by si zasloužila jednu hvězdičku, nebýt zbytku, který je pro mě čistý odpad. Jestli se v něčem podobném někdo vyžívá, tak budiž, ale pro mě to bylo takové utrpení, že jsem dost významně používal čudlík fast forward. 0% ()
Co? Vy jste se zbláznili. Tahle trapná parodie na film, která se tak křečovitě snaží o nějaké zvrácené umění zaslouží jen odpad! Dívat se dvě hodiny a tři čtvrtě na to jak pan Noe máchá kamerou sem a tam a snaží se každému kolemjdoucímu přivodit epileptický záchvat je něco neuvěřitelné. Proč se polovina scén třikrát opakuje? Rozmašírované hlavy rodičů mi na potřetí přivodili jen uspokojení. A ten konec? Doufám, že tenhle film půjde rychle do odpadu, aby další lidé nemuseli být znásilňováni tímto rádoby umělcem. Půlka kina odešla už v půlce a druhá propukala v děsivý smích. Pane Noe jděte se vycpat. (K) ()
Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl nějaký film s takto uhrančivou (dá se říci až magickou) audiovizuální formou. Vejdi do prázdna není rozhodně user friendly snímek a tak jsem k němu i přistupoval. Rozhodně se také dá říci, že především kamera by se dala zařadit mezi ty nejvíc revoluční z poslední doby. Začátek dokáže vtáhnout a uhranout, ale bohužel mi tento pocit nezůstal po celou dobu. Opravdu jsem se snažil, ale bylo toho prostě tolik a stopáž Enter the void je rozhodně trošku větší nežli by měla být. Hodně zajímavý počin, bohužel ale nejsem asi cílová skupina. ()
Fantastická podívaná, kterou si s hlavním hrdinou i prožijete.. takříkajíc. Je to ovšem ukázkový příklad rčení, že méně je často více.. a kdyby nebyla téměř každá scéna dvakrát delší, než musela být, měl by film navíc snesitelnou stopáž a přiblížil by se tak ještě více dokonalosti. Jinak vizuálně krásně vyvedené a podmanivé přelety nad Tokiem, nad osudy pozůstalých či průlety místnostmi a časem se ke konci stávají téměř nesnesitelnými .. to je ale asi má jedíná výhrada. Všem, kterým nevadí nechat se na chvíli vtáhnout do nepříjemně kruté reality (i nereality) a trochu se probabrat něčími traumaty, vřele doporučuji. Jen varování .. kdokoli se sklony k epilepsii odpadne už při úvodních titulcích. ()
Film vyžadoval mou osobní statečnost, ale dal jsem to. První hodinka byla svižná a zajímavá, ale pak už bylo toho neustálého blikání stroboskopů příliš, začal jsem přetáčet blikací scény a pak jsem to už dopřetáčel celé, jelikož jsem věděl, že už se nic nestane. Chápu, že filmu se musí dostat buď absolutního přijetí nebo téhož odmítnutí. To jak to kdo má a jak mu to sedne. Osobně jsem rád, že jsem film viděl, i když ho nedokážu asi nikomu doporučit. Udělal jsem si představu, co všecko ještě pořád může být chápáno pod pojmem "celovečerák". 40% ()
Psychedeličtější, experimentálnější a depresivnější snímek bych ve světě filmu asi jen těžko hledala, z tohoto hlediska jde určitě o výjimečný počin. Nejsilněji na mě zapůsobil poslední vizuální návrat k traumatickému zážitku z tragické dopravní nehody v dětství obou sourozenců, kdy přišli o rodiče. Záběry na úděsně ječící Lindu budu mít nejspíš ještě dlouho před očima. Jinak to však bylo na můj vkus někdy až moc natahované a paradoxně v jistém ohledu i poněkud kýčovité. (65%) ()
Šla jsem dnes do kina na něco úplně jiného, omylem o týden dříve, a dostala jsem tuto vizuální filmovou lahůdku naservírovanou přímo pod nos. Pokud jsem si myslela, že mě ve filmu už nemůže nic překvapit - omyl. Gaspar Noé dokázal svým prázdnem naplnit dvě a půl hodiny mého života tak, jak ještě skoro žádný před ním. Hlavně co se týče formální stránky filmu. Myslím, že v určitých momentech mi evokoval pocity z filmu Skafandr a motýl Juliana Schnabela. Mám totiž ráda, když si režisér zvolí téma, které je primárně skoro nezfilmovatelné, načež se ho zhostí tak, že jeden nestačí zírat... V prvním případě se divák celým filmem promrká a ve druhém prolevituje... Film Gaspara Noé je absolutní barevnou mozaikou a kaleidoskopem životních ztroskotanců, kteří si musí odžít o jedno kolečko navíc, aby pochopili svou životní roli. Přestože člověk celou dobu cítí, k jaké pointě film spěje - hlavně poslouchá-li na začátku pozorně vyprávění o reinkarnaci - i tak celou dobu neví, jakou obrazovou cestou k ní autor filmu dospěje... V tomto směru na diváka čeká za každým záhybem filmu nějaké překvapení... Někdy není marné splést si datum a vyrazit omylem na jiný film...:-) P.S. Úvodní titulky vydají na samostatný film:-)) ()
Už počáteční titulky dají jasně najevo, že to, co teď uvidíte, bude vizuální a zvuková bomba. Řekl sem vizuální a zvuková bomba? Jo a přesně tak jsem to myslel. Gaspar Noe hučí nejen audio, ale i barvy typické pro noční Tokio. Je to beze sporu jeden z nejtalentovanějších režisérů nejen Francie, ale i koule. Ukázal nám to už v jeho nejlepším filmu Zvrácený a já věřil, že jeho kariéra se bude dál ubírat nekonvenčními postupy k zajímavým projektům. Jeho létající kamera je toho dokonalý příklad, způsob vyprávění taky. Děj vyloženě neohromí a délka filmu je možná trochu přehnaná, ale ani nenudí, protože se tam dějou pořád nějaký životní sračky. Drogy, smrt, sex a tak... A to všechno v audiovizuálním ráji... PS: těma barvama mi to dost připomnělo Speed Racera od Wachowských bratří, ale tohle aspoň nebyla taková dětská vypatlanina... ()
Cynicky povedané - Dosť blbý deň na tripovanie. Ale keď je to v tom večnom kolobehu života a smrti aj tak všetko jedno...niet sa čoho strachovať... čo ako kruto a nekompromisne to v živote chodí. Dnes už musí byť človek aj na takú provokáciu dostatočne inteligentný, škoda ale Noého snahy šokovať, šokovať a šokovať za každú cenu a skĺznuť kvôli tomu do opakovania a doslovnosti. Do dokonalosti chýba málo, z hľadiska subjektívneho vnímania geniálna forma sa nedrží vo svojich hraniciach a z hľadiska príbehu silný humanizmus a pochopenie unavia naťahovaním a opätovným detailným predvádzaním, ktoré utláčajú strašne silné vyznenie. Ale ako drogový ( životný ) trip je VOJDI DO PRÁZDNA ultimátne a absolútne odzbrojujúci . . a z jeho pohľadu sa aj dá uznať meniace sa subjektívne vnímanie i opakovaný príbeh s postavami - pretože na každom dobrom tripe - či už sa z neho vrátite alebo nie - je to tak - chvíľu to tu je a chvíľu nie, raz ste hlboko v sebe a potom zrazu mimo vlastného tela, veky sa menia, niečo prežívate znovu a znovu, stále dokola a iné prejdete bez povšimnutia... Čas neexistuje, priestor má nové zákony a vy sa špirálovite vraciate k tomu, čo je pre vás podstatné... - a naozaj dôležitých vecí nie je v živote až tak veľa - A TO PRÁVE robí Noého film cez všetku úctyhodnú odvahu a zbytočnú provokatívnosť tak strašne - až naturalisticky - ľudským, že mu to nedokážem vyčítať. ()
hmm ()
Vizuálně mistrovsky vypiplané, Gaspar Noé se opravdu vyřádil, ale trochu to přeci jen přepísk. Stále se opakující nájezdy do blikajících světel mají svůj účel, ale ve finále prostě otravují. To samé platí pro ukrutnou stopáž, ke konci už naprosto nudné tempo působí proti filmu a jeho údernost se pak skoro úplně rozplyne. K desítkám (úmyslných) "eye-raping" scén se bohužel přidává i slušná porce nechtěných "ear-raping" scén, kdykoliv Paz de la Huerta otevře svá ústa. Méně sympatický ženský hlas snad nelze najít. I přesto přese všechno jde definitivně o výjimečný filmový zážitek. Jestli příjemný nebo nepříjemný je však v tomto případě čistě subjektivní otázkou více než kdy jindy. Tak jako se Gaspar Noé trefil do černého, protože o tomto snímku se bude mluvit asi ještě dlouho. ()
To čo tu iní našli som ja hľadal márne. Áno som fanúšikom dlhých záberov, áno mám rád presne také experimentálne a uletené uhly a rozlietanú kameru, áno mám rád Nebo nad Berlínom, áno Climax sa mi vážne veľmi páčil, áno mám rád ..... ale sakra predsa len mám pocit že som ten čas mohol využiť aj lepšie... ()
Cesta duše nepřipravené na smrt. A kdo z nás je připravený? Vždy, když Oskar procházel světlem, měla jsem obavy, že dojde na Reymonda Moodyho, ale zde nebyla dostatečně využita ani zmíněná Tibetská kniha. Ale to je jen dobře, jinak by prázdnota a bezmocnost Oskarova putování nebyla tak zdrcující. Snad i tolik kritizovaná délka ( asi právem) tím dostává nějaký smysl. Gaspar Noé prolomil tradiční bariéru mezi divákem a obrazovou iluzí, otočil k nám hlavní postavu zády a nekompromisně tak donutil diváka uvíznout v situacích, které by prožít asi nechtěl... Je to muj první film od Gaspara Noé, takže jeho vizuální pojetí bylo pro mne nové a je vidět, že ten chlap se nebojí ani otevřených porno scén, i když scéna potratu mne trochu překvapila. Každopádně jsem cítila podobné emoce jako u filmu Requiem za sen, emoce lítosti nad zmařenými mladými životy. Jako matka to snad ani nemůžu vnímat jinak... ()
Strašně těžce stravitelný film, já věděl, proč jsem se mu tak dlouho vyhýbal. Vůbec se nedivím lidem, co tomu dali odpad nebo film zkritizovali, tohle ani nemá být film pro všechny, dá se říct, že je to takovej fetyšistickej film plnej světýlek a halucinací, a mě se to líbilo. Má to tak úžasnej vizuál, že mě to pohltilo a já jen čuměl skoro tři hodiny na totální výplach mozku. I když mě ze začátku strašně sralo mrkání Oskara, tak musím přiznat, že to bylo naprosto úžasně vymyšlené a dotažené do detailů. Tenhle film budu ještě dlouho vstřebávat a obdivuju všechny, kdo na film koukli víckrát než jednou, já bych to znova asi nedal. Jo a skoro bych zapomněl na úvodní titulky, který jsou prostě boží! 85% ( má to nudnější části, jinak bych šel na 5*) ()
Feťácká verze Tibetské knihy mrtvých. Měl jsem s filmem místy dost velké problémy díky zažité představě, že umění by mělo být krásné a povznášející. Tenhle nemilosrdný, ale poučný, průtah kanálem je vším možným, jenom krásným ne. Už od stroboskopických titulků film uchvacoval geniálně zvládnutou formou - snímání okolí z perspektivy hrdiny doprovázené monologem s dutou ozvěnou, jakoby se ozýval přímo uvnitř hlavy. Noé se ubránil lacinému filosofování i sentimentálnímu dojímání, navzdory tématu nabízející exaltaci emocí (na rozdíl od Aronofského Fontány), jeho film je srdečný a vřelý asi jako pitva. Dění na plátně na mě působilo až fyzicky, v několikrát opakované čelní srážce auta s kamionem jsem měl pocit, jako bych v tom autě seděl a pokaždé jsem sebou trhnul dozadu při zvuku tříštěného skla. I když své dojmy stále ještě zpracovávám, prozatím je to můj nejzásadnější filmový zážitek letošního roku. P.S. Tak hromadný exodus diváků v průběhu promítání jsem dlouho v kině nezažil :) _____________________________8.5.2010 Po druhé projekci musím přidat i pár kritických připomínek. Především - ve druhé půlce film ztrácí dech, jakmile pomine prvotní okouzlení formou a odehrají se všechny podstatné body příběhu. Identické průlety nad městem od jednoho bodu do druhého, kdy se v podstatě již jen opakují a rozvíjí stále stejné scény by potřebovaly notně sestříhat. A nakonec mě zamrzela závěrečná scéna obřího penisu zabraného během soulože z pohledu uvnitř vagíny. To už je sebeparodie, je to naturalismus zcela jiného druhu, než např. srážka s kamionem. Zatímco havárie přináší pocit syrovosti, obří penis patří obrazem někam do kategorie naučně vědeckého filmu a shazuje předchozí atmosféru. Ani Noé se neubránil typicky francouzské a notně otravné potřebě šokovat za každou cenu. ()
Hodně osobitá "adaptace" tibetské knihy mrtvých :-) Intenzivní vizuální zážitek, plný zajímavých vychytávek, průletů, střihů, hry světla a stínů... Děj je sice předvídatelný, ale vadí to někomu? Naopak, člověk očekává, co dalšího, jaký další střípek nám Noé předhodí... Co mě ale nadchlo snad nejvíce, je vykreslení postav pomocí dlouhých záběrů na hrdiny, prostřihy z minulosti volně přecházející do přítomnosti a hlavně s minimem slov! Dost mě odrovnala i smrt hlavního hrdiny, která je ztvárněna nevídaně intenzivně, niterně a "realisticky". Mrazilo mě. Tak by klidně smrt mohla vypadat... Zkrátka, Enter the Void je velmi zajímavý experiment, který dravě útočí na všechny lidské smysly, kašle na zažité filmové konvence a jde si svou inovativní cestou... A užaslého diváka na konci vyplivne přežvýkaného, psychicky vyčerpaného a s úzkostným pocitem bezmoci... O hodinu kratší, tak tento film seknu i do mé TOP5. ()