Prometheus

Hodně blbých keců a stupidit, nějaký to slabší CGI, přeplácaný přetažený konec, i tak ale poctivý, zábavný a místy velkolepě krásný vetřelčí sci-fi. Líbila se mi ta planeta, myšlenka stvůrců lidstva, zlověstnost a slizáků příšerek taky dost. Být nějaký pravověrný fanda Alienů tak nevím, takhle ale fajn a rozhodně lepší než letošní LIFE. Před pár dny jsem díval na FORBIDDEN PLANET a sranda pro srovnání 😆 (03.08.2017)

Spoilerová dojmologie! Je tomu plus mínus pár dní přesně deset let, co jsem viděl prvního Vetřelce, film, který vzbudil můj zájem o kinematografii jako takovou a otázka, co všechno bylo před tím, mě vlastně hryže už dekádu. Z čistě subjektivního hlediska k tomu tedy nemám výhrady, protože film mi moje otázky zodpověděl. Především potvrdil to, že vetřelci jsou biologická zbraň, kterou asi neovládne nikdo. Potud dobrý. Ale když se na to kouknu s odstupem, podpořeným krátkou pofilmovou debatou při čekání na rozjezd, dost dobře nechápu, proč scénáristi museli ten film v druhé polovině zlomit do polohy survival hororu, přičemž postavám nadělili logiku neschopných teenagerů. Vizuálně, včetně výtečného Streitenfeldova audia, tomu taky není co vytknout, (teda, až na Weylandovu masku, to je fakt průser) ale chybí mi tam jediná kulervoucí scéna, něco, co by mě táhlo do kina na druhou projekci. Což je vlastně strašná škoda, protože první hodinu Scott tvořil zajímavější svět, než nedávno James Cameron. Po vylezení ze sálu spokojená čtyřka, protože marketingová kampaň šla mimo mě, ale během dvacetiminutové cesty domů se ten film rozležel až příliš. (07.06.2012)

Ridley už neví, co by vymyslel. Intenzivně opisuje z Aliena, nenápaditě cituje jiné mistry velkých filmových pláten (Kubrick, Lean), ale propracovanou mytologii ze spousty tajuplných náznaků dohromady dát nedokáže. Konzistentnější je přímočará, méně namachrovaná závěrečná třetina, kdy namísto nikam nesměřujících tautologií nastupují zlámané kosti, plamenomety a hrdinská gesta a pokus o filozofické sci-fi prodělává urychlenou transformaci v intergalaktickou variaci rape revenge movie (čím se Scott opět projevuje jako tvůrce schopný nezvyklé feminní empatie a velmi chytrého využívání genderových stereotypů). Proměna přístupu k látce je tak náhlá a nečekaná, že nutí plodit hypotézy, zda ze strany režiséra nešlo o krutý vtípek na účet natěšených diváků: chtěli něco velkolepého, fajn, tak je na to úvodu skutečně připravím, abych je pak ale tím surověji mohl vrátit do reality guilty pleasure žánrovkou. Spíše než v ironii bych ale opodstatnění hledal v nutnosti krátit – čili nám nezbude, než si na plnohodnotného Prométhea počkat do podzimu, kdy by mohl vyjít režisérský sestřih (po Království nebeském a Robinu Hoodovi začínám nabývat podezření, nejde-li tak trochu o součást promyšleného marketingu – vyvolat v divácích pocit, že bylo svébytné autorské dílo zprzněno zlými studiovými bossy a chtějí-li vidět původně zamýšlené film, musí utratit další peníze za digitální nosič...). Prométheus je úchvatně nedesignovaný produkt s nejasným účelem. V prodlužování - reklamní kampaní spuštěné - nejistoty, s čím na nás vyrukuje, spočívá jeho napínavost i kámen úrazu, neboť nedokáže nabídnout uspokojivou odpověď. Svým způsobem velmi vtipná „pointa“ už totiž, obávám se, napodruhé nikoho nenaštve ani nepřiměje k potutelnému úsměvu. Jestli bylo cílem filmu vyvolat rozpaky, svou misi splnil, uspokojivou letní zábavu však nenabízí. Čím netvrdím, že jsem se nebavil. Bavil, jenomže podobným způsobem jako například u Černočerné tmy, v jejímž případě byl poměr cena-výkon značně odlišný. 75% (02.06.2012)

PROMETHEUS má dnešní tvář novodobého Hollywoodu. VETŘELEC nepotřeboval tolik gigantických motivů a otázek do kterých se musí divák navrtat. Ridley Scott chtěl, vytvořil filosofický rozsáhlejší obsah, který mu bohužel proklouzal mezi prsty, ale v jeho oblíbeném prostředí (atmosféra) se pohybuje jako korunovaný tvůrce science-fiction (neoddiskutovatelná sofistikovaná imerze). Přes všechny nedostatky, které lze PROMETHEOVI oprávněně vytknout se stále jedná o nejlépe vypadající Sci-Fi poslední dekády a i když je v mnoha momentech zkráceně prostřihaný - kompletně to na mě působí jako vysněný snímek (po posledním Vetřelci). Může to trvat dalších dvacet let, ale stejně se probudíme předčasně ve stázové komoře jako Ripleyová a budeme čelit novému nebezpečí (bytosti z vesmíru). (16.09.2012)

Musím uznat, že studio Asylum tentokrát šlo do sebe. Scénář je sice stejně dementní jako v ostatních jejich flácích typu "Megažralok versus crocosaurus" nebo "Bitva o Los Angeles" a samozřejmě i tentokrát celý projekt okatě parazituje na zavedené mainstreamové značce, ale nyní tvůrci zainvestovali do krapet lepších herců a hlavně nalili víc peněz do efektů. Ani slepota z třpytek dokonale renderovaných obrazů ovšem nemůže zastínit klasické trademarky "ústavových" filmů jako jsou scénář vzpírající se jakékoli logice, herci křiklavě přehrávající šablonovité figury, jejichž motivace lze stěží shrnout na delším prostoru než je holá věta, schémata ohlodaná na samu esenci a samozřejmě zcela fantasmagorické a spoustou koksu vydupané absurdní nápady vyvolávající salvy smíchu (zde vládne útěk před gigantickou pneumatikou). Zatímco ostatní tituly od Asylum budou za třicet čtyřicet let zapomenuté, "Prometheus" bude mít stejný statut jako dnes nejtřeskutější a nejabsurdnější padesátková sci-fi béčka v čele s "Plán 9 z vnějšího vesmíru". Už se těším, jak ho budeme coby roztřesení pamětníci uvádět na Festivalu otrlého diváka pro pobavené publikum další generace. ----- Dobře, a teď trochu vážněji: "Prometheus" není nic jiného než "Ztracení", které někdo vyfutroval Erichem von Dänikenem a plácnul do universa inspirovaného vetřelčí ságou. Ve výsledku to znamená maximální dřenění atmosféry, permanentní tahání za fusekli, komplikované blafování hloubky a hlavně princip, kde divák je navnazen příslibem odpovědí, ale místo nich dostane jen stále absurdnější kontra-indicie a ještě více otázek. Ostatně není náhodou, že jedním ze scenáristů je právě člen losťáckého pisálkovského týmu. ----- Pokud bychom hledali koherentní interpretaci filmu, lze říct, že se jedná o velmi sofistikovaný výsměch filmovým fandům. Postavy starého Weylanda a androida Davida jsou ekvivalenty filmových fandů (první investuje nemalé prostředky do svých obsesí, druhý absorbuje veškeré vědění, stylizuje se podle oblíbených postav, neustále trousí hlášky a vše, co ví o lidech a životě, má z filmů). Jejich společným cílem je vydat se na bájné místo, kde byl stvořen jejich vesmír, aby se setkali s Tvůrci (jak příznačné označení), kteří jim mají zodpovědět veškeré otázky. A když se k nim konečně dostanou, Tvůrce je jejich otázkami akorát popuzen a vyjebe s nimi. Rovina reálného života je zde také zastoupena postavou Elizabeth. Coby obraz manželky filmového fandy je démonizována jako lůno, z něhož vzejde zdeformovaná bestie, ale když fanda přijde o všechno po traumatizující a vpravdě kastrační zkušenosti s Tvůrcem, nakonec stráví zbytek své existence jako impotentní schránka, která jen bude vozit starou za jejími zájmy. ___ Více v recenzi pro Cinepur. (15.06.2012)