Star Wars: Poslední z Jediů

stejně jako film přímo navazuje na svého předchůdce a je mu do jisté míry antitezí, i já přímo navážu na svůj starý komentář k sedmé epizodě a pokusím se popsat určitou změnu postoje, která nastala s oním dvouletým odstupem a ovlivnila mé vnímání epizody osmé. vlastně zde tedy opět zaznamenávám především své vlastní první dojmy a hlavně uvažování, které je umožnilo, ale doufám skrze to nabídnout i hrstku postřehů o filmu samém. /// na výhradách k Abramsově oživení značky pro stříbrná plátna, vycházejících zejména z jeho odklonu od určitých formálních standardů, trvám i nadále, a mohl bych k nim přidat ještě povzdech nad anachronistickým přístupem k filmové sáze, která se dosud vždy snažila dosahovat vrcholně fantastické vize skrze nejvyspělejší filmové technologie své doby. takové pocity nyní vzbuzují snímky jako například Strážci galaxie či Valerian a město tisíce planet, zatímco Star Wars vězí v nostalgické pasti vlastní slavné minulosti. /// o předchozím snímku filmové série, spin-off nepočítaje, se lidově hovořilo jako o nejdražším fan filmu všech dob. jedněm to označení připadalo velmi trefné, jiným zas zcela nemístné. souhlasím s první skupinou, chápu-li správně přirovnání k fan filmům v tom smyslu, ve kterém odvozená tvorba fanoušků staví sebe samu na nižší úroveň vzhledem k velebenému originálu. fan film poníženě ctí adorovaný vzor svou ne zcela neskromnou, poněkud nešikovnou, ale upřímnou a láskyplnou snahou o návaznost a nápodobu. Abramsův film se svému odkazu zdaleka nevyrovnal, ale nutno uznat, že dopadl nejlépe, jak jen za daných okolností mohl. byl to mistrovsky natočený, nádherný blockbuster, který doplácel jen a pouze na to, že si vytkl nemožný cíl. sequelová trilogie zřejmě není, nebude a ani nemůže být stejně skvělá jako původní filmová hexalogie... ovšem může být skvělá jinak. /// Poslední z Jediů, ačkoliv také na pohled překrásný, nedopadl nejlépe, jak za daných okolností mohl, tolik by se mu toho dalo vytknout, ať už zaváhání při snaze zvládnout vyprávění v tolika paralelních liniích či selhání psychologického realismu při vzpouře na povstalecké lodi a mnohé další, nicméně na většině takových výtek pramálo záleží, jelikož tento film - ostatně už v rámci tematizace "bourání starých pořádků" - vykročil odvážně novým směrem. a ještě jiná floskule se mi jeví výstižná - konečně stojí na vlastních nohou. stále v něm zuří zápas s odkazem minulosti, ale konečně v tomto boji nastává posun. /// ovšem nejen z tohoto důvodu, ale i kvůli práci s vlastním diváckým očekáváním necítím potřebu uplatňovat na film standardy platné pro šestici klasických filmů ságy. po dvou letech soupeření s předsudky, zlými předtuchami a více či méně smysluplnými fan teoriemi se mi konečně, den před zhlédnutím filmu podařilo dosáhnout určitého klidu a oprostit se od všech očekávání. z hlediska dlouholetého studenta expandovaného univerza se zde vlastně jedná o jakousi alternativní realitu a s tímto vědomím je i pro jinak přísně ortodoxního fanouška možné se filmu zcela otevřít, aniž by proud vjemů narážel na zeď z předsudků a vsugerovaných očekávání. ironicky jsem proto ve většině případů nebyl zasažen subverzivní strategií tvůrců, ale s odstupem oceňuji její důmyslnost. ještě radikálnější odklon od předlohy v oblasti stylu a zde dokonce i z perspektivy narace mě také kupodivu nepopudil. co je nakonec nejvíce podvratným, je fakt, že si dovedu představit i přijmout, že takto by Star Wars nové generace opravdu mohly vypadat a bylo by to dobré. (17.12.2017, 2D verze s českými titulky, skvělé komentáře: JFL, Lavran) (18.12.2017) (méně) (více)

Pár spoileroidních poznámek ke skutečnostem přispívajícím k tomu, že Poslední z Jediů považuji za nejlepší epizodu Star Wars (o chlup lepší než Impérium, které tenhle film – stejně jako jiné díly ságy - v lecčem zrcadlí, případně směle reviduje): 1) Ve vyprávění se proplétají tři ústřední konflikty – mezigenerační, třídní a mezi světlou a temnou stranou síly (všechny dialogy mezi Kylem a Rey i dialog, který vede Rey sama se sebou). Horliví mladí hrdinové dělají unáhlená rozhodnutí, která pro ně zpravidla končí špatně. Kdyby naslouchali svým starším a zkušenějším mistrům, mohli by předejít některým komplikacím. Generační obměna je ovšem nevyhnutelná. Bude proto záležet, zda mladí rebelové učení svých předchůdců zcela odmítnou anebo se jím nechají inspirovat. Schopnost být inspirací pro mladší generaci je směrodatná pro dějovou linii se zotročenými dětmi na planetě Canto Bight. Aby se mohla buržoazie bavit, musí za ní někdo dřít. Poslední scéna přitom naznačuje, že se tohle vykořisťování může stát podnětem k třídní revoluci. 2) Luke své učednici vysvětluje, že síla nevychází pouze z Jediova nitra, ale je založena na rovnováze s okolním světem. Příkladem člověka, který dosáhl harmonie s přírodou je sám Luke, který si vystačí s dary, které mu ostrov nabízí (kritizovaná scéna s dojením má své opodstatnění, neslouží jen jako komická vsuvka). Později jsme ještě dvakrát svědky toho, jak hrdinům naslouchání přírodě zachrání životy – Finn a Rose uniknou z Canto Bight díky kopytníkům připomínajícím křížence koně a lamy, poslední povstalci najdou cestu ven z jeskyně díky arktickým (krystalickým) liškám. 3) Film opakovaně záměrně nenaplňuje naše očekávání, mýty nestaví, ale zpochybňuje a bourá, nehraje podle pravidel, kterých se držely předchozí epizody a díky tomu je jeho sledování velmi stimulující. Nenechá nás jen pasivně koukat a odškrtávat si „povinné položky“. Jedijský výcvik je ukončen předčasně, výprava na Canto Bight končí navenek fiaskem (jakkoli darování prstenu chlapci zřejmě bude mít významnou dohru v následující epizodě), hlavní záporák umírá mnohem dřív, než byste předpokládali, kladní hrdinové se vyjma úvodní akce nacházejí v defenzivě, skoro neustále před někým utíkají a snaží si zachránit životy, což je plně v souladu s mottem osmé epizody – nemá smysl bojovat s tím, co nenávidíme, ale zachraňovat to, co milujeme. 4) Celé to neskutečně dobře vypadá. Je poznat, že si tvůrci dali ohromně záležet na kompozicích, přemýšleli nad volbou objektivů, velikosti záběrů a barevnými kontrasty (to, co v závěru rozehrají s červenou a bílou, bere dech). Kamera zde zkrátka oproti jiným franšízovým žánrovkám neplní pouze servisní funkci, ale skoro každým záběrem si říká o nominaci na Oscara. 5) Je to opravdu vtipné i opravdu pochmurné (přičemž obě polohy se navzájem netlučou a přechody mezi nimi jsou velice přirozené) a zejména ve druhé polovině jedna boží scéna střídá druhou, takže jde o neskutečnou emocionální jízdu. 90% Zajímavé komentáře: kiddo, Marigold, Lavran, JFK, Indy, Eodeon (05.08.2018) (méně) (více)