Inventura Febia

Dvě epizody z cyklu GEN mají po letech, která od jejich natočení uplynula cennou dokumentární hodnotu, v níž máme možnost spatřit alkoholem zdevastovanou Lídu Baarovou a vyrovnaného pragmatika Otakara Vávru. Ten v krátkém náhledu panoramatizuje svůj život i tvůrčí dráhu, vypráví historky o svých přátelích, s hrdostí ukazuje vyznamenání a řády, jež získal a s ironií sobě vlastní podotýká zásadní stanovisko vůči své osobě: "Nejvíc mi vyčítají, že jsem po každém převratu pracoval dál. To je právě ta chyba. Nejlepší by bylo, kdybych byl vždycky zavřený a vůbec nejlepší by bylo, kdybych byl popravený." Aneb proč Otakara Vávru vnímat nejen jako režiséra, ale také jako člověka chybujícího. (06.03.2011)

Jedny z nejlepších epizod Feničova GENU se tentokrát pozastavují nad neobyčejně košatými profesními a lidskými osudy dvou nejvýraznějších hereckých individualit dvacátého století. Šteindlerův pohled na rozvětvený klan Hrušínských je vlastně vzácným zachycením postupného zrání jednotlivých členů slavné herecké dynastie a de facto i epitafem nejstaršího nositele tohoto jména, který svůj nezaměnitelný výraz vtiskl do mnoha profesí a nejen díky jevišti a filmu se stal opravdovou legendou. Typicky klaunovská melancholie naopak zaznívá z Horníčkova portrétu, jehož sice vidíme ve vzácných chvílích klidu a štěstí po boku své milované ženy, obklopeného nejrůznějšími zálibami, ale také s daleko zasunutým smutkem nad ztrátou jediného syna. Zachycení obou Mistrů krátce před jejich odchodem, ať už skutečného nebo uměleckého života, je bohužel tradičním pravidlem tohoto cyklu. (12.12.2011)

Portréty dvou předních ženských hereckých stálic spojuje i přes přítomný věkový rozdíl sveřepá a až obdivuhodně vytrvalá snaha vzdorovat nepřízni osudu. Zatímco u Ljuby Hermanové převažuje jakoby marnivá touha být stále atraktivní dámou i v pokročilém věku, takřka antická tragédie Růžičkových vyvěrá ze zcela odlišných sfér, jimž předchází souběžně komentovaný katastrofický scénář. Ani jedna z nich ovšem neztrácí humor, elán, odhodlání a naději. O to teskněji působí fakt, že obě protagonistky zemřely necelý rok po natočení svých zpovědí. Na každý pád ale odešly jako velké bojovnice a jako vzor ostatním podobně postiženým ženám. (25.11.2011)

Společným jmenovatelem Benešova a Lipského portrétu je obdivuhodná psychická i fyzická vytrvalost, s kterou i v pokročilém věku obdarovávali a v případě druhého jmenovaného stále obdarovávají další generace vděčných diváků. A zdá se, že klíčovým mezníkem v životě obou umělců je šťastné manželství, které plnilo funkci stabilního zázemí a neměnné jistoty. (12.12.2011)