Jan Palach

Řada epizod Českého století se mi líbila více než Jan Palach. A přitom je to dobrý film, akorát mě vůbec ničím nepřekvapil a ani jednou neoslovil tak silně jako Hořící keř. Čekal bych především, že to bude odvážnější podívaná - že se tvůrci nebudou bát trochu zaspekulovat a přijdou dejme tomu s nějakým novým Palachovým motivem (nebo ho alespoň naznačí). Bohužel se to nestalo. Také se mi nelíbila všechna ta lacině působící "vodítka" typu zapalovače, hořících letáků nebo hořícího Hardyho, no a úplně spokojený nejsem ani s tím milostným trojúhelníkem, který tam vůbec být nemusel, nebo měl mít alespoň nějaké pořádné vyústění. (17.11.2018)

Nejvíc mě překvapuje (vlastně jediné, co mě překvapuje a co mě na tomhle filmu překvapovat může), jak bezpečně je natočený, jak málo vybočuje z představy, jak "má" vypadat film o Janu Palachovi. Sedláček si udělal celkem jméno na subverzivních výkladech českých dějin, zde postupuje dětskými krůčky (a v chodítku) tím jediným směrem, který je před ním vytyčený, a vypráví sošný dojímavý příběh o sošném dojímavém člověku tak dlouho, dokud ho neodvypráví. A pak je konec. Podařilo se mu to nepokazit, ale to je vše. (09.08.2018)

Jan Palach v sobě skýtá hutný námět, avšak svým zpracováním mi už tak silný a úderný nepřišel. Nejpůsobivější scény ve filmu byly pro mě osobně ty s příjezdem sovětských vojsk, zatímco sekvence týkající se života a smýšlení hlavní postavy mi přišly spíš průměrné - jedinou výjimku tvořily některé scény se Zuzanou Bydžovskou. Jelikož jsem věděl, kam to bude celé směřovat, tak jsem si od závěru sliboval možná trochu víc. Samozřejmě u toho člověk zamrazí, avšak moje očekávání byla poněkud jiná. (05.04.2020)

Já mám s Robertem Sedláčkem, prakticky pořád stále jeden a ten samý problém. On je naprosto skvělej v jednotlivých scénách i tady můžu jmenovat, scénu kdy rusák vyhání Honzu Palacha z mostu, emotivně silnou i když nenápadnou scénu s pani Bydžovskou při smažení kaprů a samozřejmě závěr, to je prostě mistrovský. Jako celek to na mě působilo hrozně rozlítaně, nemělo to vyprávěcí kontinuitu, to šoupání v čase bylo na mě moc hrr. Já navíc pořád v případě Roberta Sedláčka vnímám příliš velký odstup od hlavních postav , co si mám myslet o scéně s topením štěnětě, milenka, vztah Jana s maminkou, jak to vlastně měl s přáteli. Jediný co mě film dal za názor na Honzu, že to byl hodně citlivý kluk směrem ke spravedlnosti. No a tím se dostávám k nefilmové části mého komentáře, ten věnuji nejodpornějším z odporných, komunistům. Soudruzí jste hnusný kreatury, vy nejen, že na vlastní národ pozvete cizí vojska, popravíte ženskou, válečný hrdiny, doženete mladýho kluka k bolestně smrtícímu činu, terorizujete a vydírate vlastní obyvatelstvo, ale především máte tu drzost, tu neuvěřitelnou drzost dneska tyhle svoje odporný zločiny bagetelizovat, zpochybňovat, zesměšnovat. Mě je úplně jedno jak moc vám v dnešní době narostl hřebínek, že Havlem počínaje a Babišem konče s vámi každej politicky mocnej dělá politickej deal. Pro mě jste, byli a budete navždy zločinci, gauneři a šmejdi a to zlo v tomhle filmu, tak to jste vy v plný kráse. (21.08.2018)

Životopisné filmy obvykle ignoruji, ale vzhledem k včerejšímu 50. letému palachovskému výročí jsem udělal výjimku. V podstatě jsem si potvrdil, proč mě tento žánr nebaví - jednak protože mě osobní životy slavných lidí nezajímají (v tomto smyslu mě ve filmu vyloženě iritovaly scény typu topení štěněte, sex na fakultě nebo holý zadek ve sprše, protože mi přijdou k Palachovu odkazu zcela irelevantní), a jednak protože děj vždy končí (a většinou i probíhá) předem známým - a tedy předvidatelným - způsobem. Film se po mém soudu zaměřuje na veskrze nahodilé a nepříliš podstatné detaily z Palachova života, a osobně jsem ho shledal dramaticky nepříliš zajímavý, ve většině rolí rozpačitě obsazený i zahraný (ta Palachova věčná zamlklost mi nesedí k tomu, co jsem se o něm dočetl), a celkově to na mě působilo filmařsky hodně konvenčním dojmem, který si osobně dávám do souvislosti především se jménem Kantůrkové (u které mě překvapilo, že je ještě stále naživu). Dobovou věrohodnost jsem však shledal celkem zdařilou (kostýmy, účesy, auta v ulicích, bytové interiéry - na všem si dali tvůrci evidentně záležet) a potěšilo mě i to, že děj veskrze většinu událostí rekonstruuje věrně, byť jsem mimochodem nepochopil - a nesl s nelibostí - proč ve filmu byla před Palachův dopis na rozloučenou přidána slova "Tyto řádky možná můžou působit směšně, ale ony jsou pravdivé", která ve skutečnosti Palach nikdy nenapsal (film k originálnímu znění posledního dopisu přidává smyšlených vět dokonce daleko víc). Dodávám, že ačkoli mě film příliš neoslovil, posledních 15 minut sledujících krok za krokem kráčení Palacha do náruče smrti jsem sledoval zcela fascinován a poslední záběr mě emočně naprosto zdrtil. (17.01.2019)