Hříchy pro diváky detektivek

Relativně ucházející vzpomínka na doby, kdy okolí Vězeňské v Praze lemovaly obchůdky a vinárničky, do kterých se chodilo na kafe, jídlo nebo víno. A to „se chodilo“ se týkalo místních lidí, kteří zde opravdu, světě zboř se, bydleli. Dlouho po revoluci to ovšem nevydrželo, stejně jako konverzačky, které bylo možno odehrát v interiérech, a stejně, prosty trapné lacinosti, udržely divákovu pozornost na jisté, byť většinou průměrné úrovni, až do konce. Vydržet se dá dokonce i typicky falešná Havlová, tehdy ještě Veškrnová, ač je zde velmi přirozená, a tedy je to s tou výdrží dost na hraně… ;) (13.08.2023)

zajímavho je na tom snad jen ten koncept, nikoliv seriál samotný. Možná by nebylo od věci pokusit se vytvořit další seriál podobného střihu (tedy pokud by se oprostili od schématu "chudák ženská je náhodou u deseti vražd" a propojovat jen velmi Vlažně nebo pomocí vyšetřovatelů). Díky internetu by mohlo být odhadování vraha hodně zábavné (25.06.2012)

Základním prvkem naprosto otřesné série detektivek je v první řadě dramaturgické provedení. Dáša pobíhající za záběry, přibíhající, když si ji jednotlivé postavy volají anebo vrcholem absurdnosti - Dáša, která vyskočí z kamery a objeví se ve studiu s diváky a pak se s Vladimírem Dlouhým zase vrací. Dáša je zkrátka postavou, která je všude a kdyby skutečně fungovala jako další postava, která se shodou okolností všude objeví, ještě by se to dalo chápat - používají to i jiné kriminálky ve světě. Takhle její zapojení působilo minimálně směšně a spíše absurdně. I jednotlivé detektivky měly slabý nádech. Ne že bych všechny pachatele uhodl, ale kolikrát se téměř hodinu nic nedělo, aby se v závěrečné desetiminutovce roztrhl pytel se zločinem i rychlým vyšetřováním zároveň. A to už nemluvím o příšerném scénáři a neposlouchatelné hudbě. Snad jen jedna skladba byla povedená. Například Zlata Adamovská alespoň uměla zpívat. Paní Dáša si měla zpěv rozhodně odpustit. Je to tak příšerné, ale tak typické pro devadesátky. Dneska by tato absurdní fraška neměla šanci projít. (16.12.2019)

O dost slabší pokračování Hříchy pro pátera Knoxe ovšem již bez tehdy těhotné Zlaty Adamovské s Dagmar Veškrnou tehdy ještě Havlovou, která neuměla ani hrát ani zpívat, samozřejmě chyba není jen v hlavní ženské představilce, příběhy jsou slabší i když třeba ty s komisařem Kolínem nebo ty s komisařem Nováčkem nejsou špatné, ale celkově jde spíše o podprůměr. (23.12.2013)

Podobně jako u adaptace Škvoreckého předlohy je kladem uzavřenost jednotlivých příběhů. Scénář napsal sám režisér Dušan Klein, který v úvodu každého dílu vítá diváky. Herecké obsazení výborné. Občas jsou některé scény ovšem nudné, děj nikam neposouvají, případně působí nevěrohodně - např. Dagmar Veškrnová v roli televizní reportérky sděluje informace o vraždě s takovým nadšením, jako by mluvila o návratu zlatých olympioniků (díl Noční stín). Zábavný je také převlek Veškrnové za muže (díl Pravdivá lež). Na rozdíl od Hříchů pro pátera Knoxe chybí výrazná dvojice vyšetřovatele a pomocníka. (19.09.2010)