Hráč

Nesmírně vtahující satirický neo-noir a zřejmě to nejupřímnější zrcadlo, jaké kdy Hollywood sám sobě nastavil. Nehorázně úžasná je už úvodní osmiminutovka na jeden záběr, kdy se nám před očima jednak zhmotňuje filmové studio s důrazem na představování nových scénářů před producentem, jednak se začíná pomalu odvíjet příběh kolem výhružných dopisů, jednak se otevřeně naráží na slavné dlouhé záběry v dějinách filmu - jen tím se okamžitě stanovuje tempo a tematický rozsah celého filmu. Je to jako typicky nehollywoodský příběh, bloudící zdánlivě nesouvisejícími uličkami a dávající na odiv vlastní sebeuvědomělost, a zároveň jako klasický love-letter filmovému průmyslu, v jehož pokrytectví se skrývá nevysvětlitelná vášeň. Závěr se dá interpretovat různě a rozhodně má daleko ke standardně uzavřenému rámci - záměry Altmana a Tolkina ovšem naplňuje bezpochyby dokonale a hlavně cinefilům přináší podobné ironické uspokojení, jaké v emocionální formě nabídl Wilderův Sunset Boulevard. 90% (30.11.2020)

Pan producent Mill by mě asi nepochválil za můj komentář, který je delší než pětadvacet slov, ale to snad nevadí... :-) Nabízí se určitá paralela se Sunset Boulevardem - stejně jako u Wildera vidíme odvrácenou stranu úsměvy zářícího Hollywoodu, jen s drobným posunem: uhnízdění ve vlastním světě nahrazuje tzv. máslo na hlavě a strach ze ztráty hřejivého pocitu. To je ale pochopitelné, tato svébytnost alespoň zaručuje snadější zapadnutí do mozaiky mého oblíbeného subžánru - filmařských autoreflexí. Oba filmy se mě dotýkají víceméně stejně, Hráče bych ale doporučoval více. (Billy, odvedl jste maximum, nicméně zobrazujete Zlatou éru, která už současným divákům není moc blízká, zatímco kolega Altman se svojí troškou do mlýna přichází v momentu, kdy se myšlení jeho současníků, zobrazujících především temnější stránky života, dokázalo plně aklimatizovat v mysli obecenstva.) Podobně jako u mého předchozího setkání s Altmanem platí konstatování, že "takhle to asi nějak bude" - množství hvězd, které se dostanou či dostaly do podobné šlamastyky jako zde náš Griffin, nevidí ani astronomové ve svých teleskopech. Není náhoda, že podobně jako ve výše odkazovaném snímku se účastnilo natáčení mnoho lidí z branže, vědomi si toho, že "proč by měli hrát, pro peněz pár", jak zpívala jistá socialistická rocková skupina. V tomto případě jsou právě herecké výkony silnou stránkou - především Tim Robbins v hlavní roli, ale také úsměvná camea - s ohledem na onen sarkastický hábit snímku byly prvotřídní výstupy Malcoma McDowella a Bruce Willise, kterého bych zde vzhledem k vývoji děje nečekal. Altman stejně jako jeho kolegové pojal Hráče coby prostor vyslovení se ke svým vzorům a pohrává si tak s vnímáním celku jako takového. Chvíli si tedy připadám jako ve světě Alfreda Hitchcocka (toho snímek připomíná asi nejvíce - stavbou děje nebo dialogy), mihne se tu i evropská artová kinematografie (Altman mi svým stylem přijde jako pokračovatel Felliniho, De Sicy nebo Formana, přesně v duchu jejich svérázu) a při erotických scénách prožívám stejné dusno jako v novějších thrillerech (nejen Základní instinkt, když jsme u té erotiky). Co více dodat? Fakt, že jsem si šetřil toto dílo na svůj jubilejní tisící komentář, sice zaváněl menším kalkulem, ale myslím, že tento významný milník v mém zdejším působení a vztahu, který jsem si za tu dobu ke kinematografii vypěstoval, je zde umístěn zaslouženě. :-) Sympatický komentář: lupucanis. 100% (16.01.2011)

Posledny ´velky´altmanov film ironicky kritizujuci eru noveho hollywoodu s genialnou uvodnou oseminutovou scenou bez strihu, ktoru neskor parafrazoval a mozno este lepsie natocil mitsuo yanagimachi v who is camus anyway (vcitane ´rekurzivnych´ dialogov dvoch postav komentujucich filmy s maximalnymi dlzkami scen bez strihov) (09.04.2007)

Plejáda slavných osobností v množství cameo roliček, ať už větších či menších. Nadnesený humor skloubený s chytrým krimi příběhem a zajímavou zápletkou, nehledě na příjemné rozuzlení. Bezchybné filmové postupy (ostatně se jedná o Roberta Altmana, že ano), obzvláště první narážková osmiminutová představovací (a hlavně kompletně improvizovaná!) scéna bez jediného střihu. Bavil jsem se celé dvě hodiny, každičkou minutu. Ani jednou jsem se nepřistihl, že bych koukal jinam než na obrazovku. Množství narážek na klasiky světového filmu je přímo úměrné množství známých tváří, bavil jsem se jako nikdy. O které jiné krimi toto můžu tvrdit? Moc jich nebude, krásné silné čtyři hvězdy. (29.10.2008)

Na tomhle filmu je nejzajímavějších posledních deset minut, v nichž jsem musel uznat, že závěr se stupňujícími se pointami se autorům opravdu podařil. Ovšem do té doby působil film do té míry zmateně, že se mi ho chvílemi ani nechtělo dosledovat. Chápu, že smyslem bylo zobrazit chaotický život filmového Hollywoodu, jenže mi připadalo, že chaos by měl být filmem zobrazen, nikoliv vytvořen. Nebýt konce, byl bych v hodnocení ještě přísnější. (29.05.2011)