Pomaľované vtáča
The Painted Bird
Režie:
Václav MarhoulScénář:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (více)Obsahy(1)
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)
(více)Recenze (674)
Film bych označil za úctyhodný, poctivý, solidní. Tedy žádné nadšení. Velké nasazení autora je ale znát. Jsou známy i jeho problémy při natáčení, které překonal. Ovšem zrada číhá v dramaturgickém východisku, respektive ve zvoleném vypravěčském klíči, jenž by se dal nazvat záznamem cesty židovského chlapce válečným venkovem. Záznamem pozorovatelským, neosobním a jakoby nezúčastněným, kde se důvěrnost prožitku nahrazuje pásmem obrazů. Každý záběr budovaný v dokonalé černobílé stylizaci je sám o sobě sice mistrovský, ale řadí se za sebou lineárně, v neměnné náladě, téměř mechanicky od jedné trýznivé zastávky k druhé. I když je třeba uznat, že alespoň sexuální násilí pojímá film decentněji, než se o něm ze zahraničních festivalů šířilo a než si počíná stejnojmenný bestseller Jerzyho Kosinského. Jakmile chlapec ztratí poslední pevný bod, zbývá mu pouze cesta, ovšem bez cíle, jenž by jí vyklenul potřebný oblouk. Každé setkání se odehrává na prakticky totožném půdorysu divoké země nikoho, kde si nájezdy Calverů nezadají s brutalitou domorodců, a v takovém duchu, v jakém si západní svět rád maloval východ Evropy: coby barbarské, hrubé, surové, nevzdělané, primitivní kmeny, které znají jen samohonku a násilí. Což lze díky předloze akceptovat, ale ve výsledné smyčce bez jediného úkroku vede k únavné jednotvárnosti. Je obdivuhodné, jak malý Kotlár pouze výrazem tváře vnímá třeba žárlivé dusno mlynářské domácnosti ústící v oslepení manželova domnělého soka nebo jak vstřebává obě strhující scény s ptáky. Popravdě všude tam, kde se obejde zcela beze slov, například v jedinečném tichém sólu Stellana Skarsgarda, účinkuje Nabarvené ptáče silněji než v několika situacích, kde v dialogu používá uměle vytvořené a nepřirozeně znějící novoslověnštiny. Ovšem výjimečné okamžiky zakryje struktura vyprávění, tedy onen typ putování členěný do kapitol, kterých by místo devíti mohlo být stejně dobře pět nebo pětadevadesát. A to je škoda, protože jsem byl už je neměnným rytmem postupujícím od výjevu k výjevu otupělý právě ve chvíli, kdy chlapec začne pod vlivem utrpěných zkušeností samovolně přecházet na temnou stranu. Pohříchu se zásadní posun v kategoriích dobra a zla odehrává až ve chvílích, kdy už se každá minuta navíc pociťuje takřka fyzicky. Nicméně dvě věci je třeba uznat. Zaprvé, brutální scény nejsou samoúčelné, pouze převzaté z knihy a nasnímané i ohleduplněji. Zadruhé, Marhoulem zmiňovaný náznak naděje se opravdu symbolicky dostaví, třebaže pocitově doléhá z dálky tak jako předešlé utrpení. ()
„Namaľované vtáča” je rozdelené takto: nultá kapitola - Marta. / 1. kapitola: Olga / 2. kapitola: Mlynár / 3. kapitola: Lech & Ludmila / 4. kapitola: Hans / 5. kapitola: Kňaz & Garbos / 6. kapitola: Labina / 7. kapitola: Mitka / 8. kapitola: Nikodém & Joska a 9. kapitola: nepomenovaná - autobusová sekvencia, v ktorej vystupuje i hlavná postava židovského chlapca, ktorá sa volá ? Ešte na menšie upresnenie: Účinkuje nielen v poslednej, avizovanej, ale v úplne všetkých, a to od totálneho začiatku až do absolútneho konca, a práve prostredníctvom, zatiaľ jeho detskej optiky, sa pohybujem spolu s ním cez rôzne prekážky, kdesi na východnej Ukrajine ? A to počas druhej svetovej vojny, keď bolo toto židovské etnikum v húfoch posielané do koncentračných táborov na istú smrť, a asi aj kvôli tomu ho rodičia poslali k tete Marte na lazy do tzv. bezpečia ? No, pokiaľ žije, stále svitá nádej na prežitie, no akonáhle dostane nečakaný infarkt, chlapča ostáva odkázané iba samo na seba, čiže z dočasného útočiska sa automaticky stáva - nebezpečné miesto. Od tohto momentu sa vydáva na „road-movie” po širšom okolí, kedy stretáva širokú paletu ľudských pováh, od najhorších - zvrátených a perverzných, až po celkom normálnych, ak sa avšak vôbec nejakí takí nájdu ? Určite nemá na ružiach ustlané, každú chvíľu mu ide o život, že ako som už vyššie spomínal, jeho meno je JOSKA. _ Pamätáte si ešte na ruský protivojnový snímok Иди и смотри ? Tak Marhoulov film sa mu jednak strašne podobá svojou extrémnou surovosťou, častou brutalitou a znázorňovaním explicitného násilia, ktoré si nikdy nekladie servítky pred ústa, alebo miestami sa zachádza až do pornografie a iných excesií, kedy si režisér našťastie vypomáha tzv. filmovým trikom, že si to máme iba »predstaviť« , aspoň že tak ! Zase estetická forma mi normálne evokovala snímky, iného, veľkého, režisérskeho virtuóza - Andreja Arsenieviča Tarkovskijho, pretože kompozícia čiernobieleho obrazu je naprosto famózna, pridáva na atmosfére, je depresívna, melancholická a veľmi skľúčená ! Kameraman Vladimír Smutný odviedol poriadny kus umeleckej práce, aká sa v našich lúkach a hájoch každý deň nevidí. Obstál by v svetových rozmeroch. Václav Marhoul nakrútil síce ambiciózny veľkofilm so svetovým obsadením, ale bohužiaľ - podľa kontroverznej predlohy poľského autora Jerzyho Kosińskiho, ktorý si množstvo vecí vo svojej "autobiografickej" knižke skrátka prikrášlil. Je to tým pádom samoúčelné a vykalkulované, naivne zahrané na akademickú notu, no bezvýsledne, ak nerátam výsledky českého leva. Je to vážny film, ktorý ale nemôžem brať úplne vážne. Na jedno pozretie, i napriek negatívnym vlastnostiam - určite áno. Opakovaná repríza z môjho pohľadu už nikdy viac nehrozí, aj keď zopár pozitívnych aspektov by sa našlo. ()
Václav Marhoul a jeho otevřený pohled na druhou světovou válku a jejího vlivu na "normální" lid. Film mi nejednou připomněl ruskou klasiku Jdi a dívej se, ale tam kde tento film šokoval atmosférou a pocity hlavního hrdiny, Nabarvené ptáče zkouší šokovat naturalistickým ztvárněním hnusu a brutality všeho druhu. Bohužel ale vydloubávání očí lžící, znásilňování a incest, už dnes jen tak nevyděsí a tak vše působí dost samoúčelně a jediné co sem si z filmu odnesl, vyjma nudy, bylo to, že se za války ze všech stali magoři. Potenciál byl obrovský a Marhoul jako režisér ví co má dělat, ale nějak to nedokáže přenést, do výsledného projektu. ()
JOSKA. Dobře jsem si vybrala svůj nick pro místní účely. Učinila jsem tak před dávnými lety, neboť jsem vizionářsky tušila, že pan režisér nám má co velkého říct a nyní jsem na to patřičně hrdá! :) Posledních 50 let nebylo v našich končinách natočeno nic obdobného. Od Démantů noci a Markety Lazarové až Ptáče na mě má podobně intenzívní dopad. Smekám před Václavem Marhoulem a přeji mu s filmem všechny myslitelné úspěchy. Ode mě symbolického soukromého Oscara má, stejně tak úžasný Vladimír Smutný, famózní Péťa Kotlár, výprava, kostýmy, zvuk, střih i každý jeden, kdo se na plátně byť jen mihnul. Naši heci v epizodních rolích se v pohodě rovnali takovým kalibrům jako je Harvey, Julian, Udo nebo Stellan. A to svědčí o vytříbeném výběru. Knihu jsem četla, k filmové adaptaci nemám výhrad. Pokládala jsem ji totiž za nenatočitelnou... P.S.: velmi mě potěšilo obsazení mého oblíbence Martina Nahálky a Jitka Čvančarová? V roli byla senzační a závěrečná píseň? Ta mi vyrazila dech. K tolik medializované krutosti snímku: Volyň mě vystrašila víc, ale ano, přiznávám, 4x jsem zavřela oči. Na pár vteřin. Takže v klidu. ()
Nabarvené ptáče je bezpochyby ambiciózní filmařský projekt okatě pokukující po festivalových oceněních, o čemž vypovídá silný námět a mezinárodní herecké obsazení. Uvítal jsem černobílý vizuál, který (podobně jako tomu bylo kdysi u Psycha) redukoval absencí barev prezentované násilí a zvěrstva. Zaujal mě epizodický charakter snímku, v němž mladý a zpočátku nevinný dětský hrdina potkává na "cestě domů" rozličné postavy, které ho různorodým způsobem ovlivnily, poznamenaly či zkazily. Na tuzemské poměry jde bez debat o nadmíru s(u/y)rový film, ať už jde o všudypřítomné násilí na lidech a zvířatech či nehostinou krajinu plnou utrpení, beznaděje a smutku. Z jednotlivých epizod mi v paměti nejvíce utkvěly ty s nestydatou "Čvančarou", transportem židů a nájezdem/náletem na vesnici. I když má film bezmála tři hodiny, tak v kině utíkal opravdu rychle. Jak už bylo poznamenáno, film vedle barev postrádá i hudební stránku - nepočítá-li člověk scény z kostela a titulky - což je poněkud škoda, jelikož jde o dialogově skromný snímek a právě hudba mohla tato tichá místa vyplnit a umocnit. ()
Nabarvené ptáče je po hodně dlouhé době český film, za který jsem byl ochotný zaplatit vstupné v kině a nebylo mi líto peněz a není ani po shlédnutí filmu. Celý dlouze připravovaný projekt se povedl, ať už od černobílého provedení, po obsazení až po konečné PR. Právě PR související s odchodem diváků z kina kvůli brutalitě mě o to více zaujalo, protože jsem knihu četl a obsahuje opravdu kruté části. Film až tak brutální (jak mohl být podle knižní předlohy) není. Myslím, že pan Marhoul dokázal na plátno kin dostat myšlenku filmu, která spočívá v barvení ptactva jedním z postav příběhu a následné začlenění onoho poznamenaného tvora zpět do přirozeného prostředí. Rozhodně Nabarvené ptáče stojí za shlédnutí v kině. ()
Poetický názov filmu je pascou, do ktorej sa dostane každý neznalý divák. Tu ide o hlboký dramatický príbeh z vojnového prostredia očami malého chlapca. Ten sa pretĺka krajinou a je svedkom vojnových hrôz, ale nielen vojnových... mnohí ľudia prežívajú svoje osobné vojny v rodinách a vzťahoch a v tomto zmysle je film veľkým prínosom. Lenže nie je všetko zlato čo sa blyští, Václav Marhoul ide častokrát za čiaru, jeho videnie tragiky je veľmi obnažené, drsné, surové. Niektorí diváci môžu mať s istými scénami problém, ja som mal len s jedinou, ktorá mi pripadala absolútne uletená a zbytočná ( nymfomanka ). Premrštená minutáž je tiež dosť ubíjajúca, hlavne preto, že scény sa len nabaľujú a neprichádza k posunu v deji. Pozitívom je však kamera Vladimíra Smutného, čiernobiela filmu svedčí, fotografické zábery sú úchvatné, pohyby kamerou veľmi vhodné. Pomaľované vtáča je v našom priestore výnimočný film, ktorý si určite vždy nájde svojho diváka. ()
Negatívny hype o bezprecedentne násilnom filme bez rozprávania je vhodný možno tak pre diváka, ktorý nič podobné ešte nevidel, aj keď toho existuje požehnane - neblockbusterové, neromantizujúce vojnové filmy ako Okupácia v 26 obrazoch alebo Choď a pozeraj sa a naturalistický art typu Haneke či Kim Ki-duk. Násilie tu vôbec nie je prehnané, hlavný hrdina má naňho síce "šťastie", ale väčšinou nevidíme žiadne detaily. Rozpráva sa tiež úplne primerane vzhľadom k okolnostiam. Keď je chlapec sám, je samozrejme ticho. Takisto nemusia nasilu prebehnúť dialógy medzi ním a o 50 rokov starším vojakom, hovoriacim iným jazykom. Že sa takto nesúrodá dvojica zaobíde bez rečí, je úplne prirodzené. Všetko ostatné by bolo len na efekt, pre udržanie pozornosti insta-mládeže, ktorá aj tak našťastie nie je cieľovou skupinou Vtáčaťa. ()
Je mi to líto, Marhoulovi jsem fandil a na film se těšil. Předlohu jsem nečetl, takže hodnotím Nabarvené ptáče čistě jako svébytný filmový celek. Už samotný úvod, který by měl diváka chytit a zaujmout (zvlášť pokud po něm tvůrce chce, aby s ním absolvoval další 3 hodiny), je až překvapivě nezajímavý a filmařsky slabý (a to se bohužel týká třeba i kamery). A každou minutou se ukazuje, že tohle pojmenování naneštěstí přísluší celému snímku. Vynechám tu hromadu ostatních výtek a zaměřím se na tu, kterou vnímám jako nejzásadnější problém celého filmu. Marhoul se evidentně snaží využívat střih jako výrazový prostředek. Jenže z nějakého mně nepochopitelného důvodu staví poměrně rychlý rytmus střihu do kontrastu s pomalým tempem toho, co se odehrává v předkamerovém prostoru a vytváří tak naprosto bizarní a bohužel hrozně klopýtající (někdy až téměř amatérský) temporytmus. Namísto delších záběrů s menším počtem střihů, kdy by mohl mít film o hodinu méně a přitom by dramaturgicky fungoval jako Slow cinema (ke kterému se tvůrci v průběhu filmu svými odkazy několikrát hlásí), se Marhoul zřejmě rozhodl narvat do finálního střihu co nejvíc scén s tím, že když se bude rychle střihat, bude to dynamické a divák se nebude nudit. Za mě je tenhle krok opravdu výraznou chybou a troufám si říct, že pokud by se film přestříhal, byl by mnohem lepší. Zároveň by mě zajímalo, jestli tenhle způsob komunikace s divákem zvolili tvůrci schválně, nebo k němu byli dohnáni okolnostmi ve střižně, anebo nad ním třeba vůbec nepřemýšleli. Tak či tak, Nabarvené ptáče je film, který svůj potenciál topí především ve zvolené formě a s tím související komunikací jazyka filmu s divákem. 3/10 ()
Kamera, nasvícení, výprava jsou úžasné. Zbytek je paskvil. Divný střih a skript - v jednu chvíli je zima, v druhou jaro, v jedné scéně kluk nemá vlasy, ve druhé má. Jo, možná to mělo znamenat plynutí času, ale v tom připadku válka trvala dvacet let. Co se děje týče, všichni víme, že Kosiński si to vycucal z prstu a dal jen průchod svým zvráceným sexuálním fantaziím. Nikoliv náhodou to tady MiriamLef označuje ve svém komentáři za snuff a přehlídku porno úchylek. Taky jsem se dočetl, že až teprve konec přinese tu správnou katarzi a smíření. No nevím, už po hodině je divák zahlcen takovým množstvím negativismu, nihilismu a hnusu, že na konci, po dvou a půl hodinách, už z té břečky těžko vybředne - je utopen. Docela se divím, kolik herců hlásících se ke křesťanství v tak vysoce nihilistické agitce bez Boha hraje. To mi kdejaký film od Bergmana nebo Bunuela dá víc naděje. Poslední role Milana Šimáčka. ()
Jako výstava pěkných černobílých fotek by to mělo slušnou šanci uspět. Ale film? Opravdu? Knížka je působivá, pokud tedy moc nedumáte o tom, že ji autor za autobiografii jen vydával a ve skutečnosti ho Poláci schovali s rizikem smrti až do konce války, za což jim poděkoval knížkou, kde je popsal jako lidožrouty. ()
Víc než průměr dát nemůžu. Po prvních 15 minutách jsem měl chuť odejít ze sálu, protože se snímek tvářil jako něco světoborného, ale přitom bezmezně nudného. Není tajemstvím, že jej předchází aura děsivého válečného filmu o klukovi, který putuje domů napříč krajinou, kde zažívá příšerné útrapy. Tady to však vyznívalo velmi prvoplánově a až okatě. Z celého filmu se mi tak líbilo jen pár minut, většinou scény z ruskými vojáky. Na české poměry se však stále jedná o ojedinělý film. Škoda, že není výraznější. Oscar z toho rozhodně nebude. ()
Nezlobte se na mě, ale tohle je doslova směs úplně náhodných scén v úmorném 3hodinovém provedení. Cením Marhoulovu snahu o něco nového a svým způsobem se mu to i povedlo, protože v celém českém kinematografickém odpadu dokázal vytvořit něco kvalitního, světového, inovativního a netradičního, ale mě osobně se výsledek až tak nepozdává. Snaha o celou pointu "proměny dobrého dítěte na zlé v důsledku zkaženosti okolního světa" je podána strašně kostrbatě, chlapec chodí od vesnice do vesnice, všude potkává jen zlo a celé to působí jako 300 scén vystřížených pokaždé z jiného filmu, záběry jsou prázdné a mdlé, herci téměř nemluví a příběh zde není. Až vážně nechápu, co bychom si z filmu měli odnést. Generace "našich rodičů" nemá šanci dát 170minutovou stopáž, filmoví nerdi ze scén šokováni nebudou, páč podobné věci v mnohem krutějším měřítku jsme měli možnost vidět už Xkrát a vlastně zde není nic až tak brutálně a naturalisticky zobrazeno, jak bylo avizováno, a tak mi zbývá poslední skupina, a to filmoví kritici, kteří ale podle mě pějí ódy jen tak naoko. Zvláštní a divné, ale bohužel taky nudné, nijaké, mdlé, úmorné a odzívané. Někomu to padne do noty, ale řekl bych že většina bude mít co dělat, aby film vůbec zvládla do konce. Bohužel nikoliv kvůli surovosti, ale právě kvůli šílené nudě. ()
Nuda, nuda, nuda, nuda........jednu hvězdu dávám za závěrečnou pointu. Zbytek filmu jsem trávila neustálým koukáním na hodinky. Velké zklamání. ()
Václav Marhoul mě po Tobrúku podruhé přesvědčil o tom, že si k němu prostě cestu nenajdu. Teď po té téměř tříhodinové "zběsilé jízdě" marně přemýšlím, co mi chtěl filmem vlastně sdělit. Viděl jsem "Jdi a dívej se", viděl jsem i "Volyň", teď přišla tahle záležitost a proti oběma uvedeným snímkům se u mě absolutně nechytá. Informaci, že se děj odehrává za druhé světové války, mi přinesl pouze průlet Storcha, další indicie se objevily až mnohem později. Kde se děj odehrává, to nevím ani teď (možná Zakarpatská Rus?). Proč hraje malého Žida Cikán, to jsem taky nepochopil a do toho ještě ten kostrbatý styl, v němž se příběh odvíjí... Po celou dobu jsem měl pocit, že je film divně nastříhaný, vadil mi divný rytmus: nuda, nuda, nuda- brutální násilí- nuda, nuda, nuda- brutální násilí- nuda, nuda, nuda- pedofilie- nuda, nuda, nuda- zoofilie, atd. Vůbec jsem taky nepobral, proč zařazovat do filmu násilí, když z něj mají tvůrci zjevně větší strach než divák. Takhle působí většina scén hloupě až směšně. Například ta úplně zbytečná scénka se zoofilií mě dohnala k záchvatu smíchu, to přece pan Marhoul nemohl myslet vážně. Ale zas na druhou stranu, pokud vám naskakuje příjemným vzrušením husí kůže při Padesáti odstínech čehokoli, tohle pro vás bude drsný zážitek, po němž by vám mohlo hrozit i noční pomočování. Alespoň už vím, za co byli ti lvi. Počkat... Vlastně nevím. P.S. Pobavila mě i Denisa Pfauserová jako znásilňovaná vesničanka- ty opálené bikiny vypadaly fakt dobově:-) ()
Knižní předloha z pera spisovatele Jerzy Kosińskyho patří k jednomu z mých nejsilnějších čtenářských zážitků. Filmová podoba Nabarveného ptáčete od režiséra Václava Marhoula se k tomuto vytyčenému bodu až neuvěřitelně přibližuje – byť s několika výhradami. Ale všechno hezky popořádku. První věc, která Vás na snímku Nabarvené ptáče zaujme je jeho působivé černobílé spektrum, které o pořádný kus posiluje celkovou atmosféru a vyznění, což jde v ruku v ruce s faktem, že zde nejsou téměř žádné dialogy či monology. Celý tento výjev se může zpočátku zdát jako recept na další průměrnou českou záležitost, ale opak je (díkybohu) pravdou. Václav Marhoul s těmito atributy pracuje bravurně téměř po celou stopáž, tudíž se před Vámi rozestře syrová extáze depresivních výjevů, v jejichž středu stojí malý Joska. Právě on, režisérův přístup a všichni ostatní známé herecké tváře činí z tohoto snímku vysoký nadprůměr, který v naších tuzemských vodách nemá a asi ani nebude mít obdoby. Avšak i navzdory nesporným kvalitám má snímek i pár chybiček. Tou první je enormní stopáž, která Vás bohužel několikrát "načapá", jak se znuděně koukáte na hodinky. Tou druhou jsou některé explicitní scény, u nichž režisér z nějakého neznámého důvodu pouze klouže po povrchu, tudíž scéna, která na papíře působí jako vrchol brutality, na plátně vypadá poněkud odtažitě, místy až bohužel komicky. Naštěstí těchto neukočírovaných momentů není mnoho, takže Vám mohu snímek Nabarvené ptáče doporučit všemi deseti. Troufám si totiž tvrdit, že nic lepšího z našeho filmového rybníčku dlouhou dobu nevzejde. Skvělá práce! PS: Vážně nechápu, jak mohl někdo odejít z kina během projekce. To jste banda přecitlivělých princezniček nebo jak?! (Viděno v kině CineStar Čtyři Dvory České Budějovice) „Světlo je vidět jen ve tmě.“ ()
Ačkoliv téma je mi blízké a knih o šoa i WW2 jsem přečetl stohy, tuhle knižní předlohu jsem nečetl, protože fikce lživě vydávané za realitu mě nezajímají. Co se filmu týče, tak jeho největší devizou je bezesporu jeho jinakost, tedy mám na mysli jinakost v našem zaprděném českém rybníčku plném všelijakých retardovaných komedií a jiných šaškáren. Dále jeho estetická stránka - exteriéry, výprava, černobílá kamera. A většinou zajímavé herecké i neherecké typy plus dokonce několik hereckých celebrit (mně osobně se nejvíc líbil Skarsgårdův válkou unavený německý voják). Zajímavý je i jeho (sporadický) jazyk - lingvisty uměle vytvořená "všeslovanština". Naopak zklamala mě jeho nepřesvědčivost a vyumělkovanost (nejbrutálnější z jeho údajné brutality byla jeho stopáž), to třeba taková (vzdáleně příbuzná) syrová polská Wołyń je úplně jiné kafe. A obsazení nevýrazného cikáněte bez špetky charismatu a osobitosti do role židovského kluka vypadá na hodně vypočítavý kalkul typu "kterak se zalíbit všelijakým pravdoláskařským pseudohumanistům ve festivalových porotách". A jelikož na téhle postavě celý film stojí, nezbývá mi než zaokrouhlit dolů, protože nevěrohodný a nepřesvědčivý hlavní hrdina = nevěrohodný a nepřesvědčivý celý film. ()
Pokud by se Kosinski dožil premiéry, jistě by zaplesal. Pravda, v některých momentech se Marhoul musel krotit, což se dá celkem snadno pochopit, ale i tak zůstává film dostatečně naturalistický, aby se dokázal zažrat pod kůži. Co chybí oproti předloze hravě dohání famózní Smutného kamera, která u nás nemá konkurenci a s přehledem obstojí i v celosvětovém měřítku. Film, který patří mezi TOP3 naší porevoluční kinematografie. 100% ()
Na české poměry se jedná o pozoruhodný a mimořádný film. Nadčasové poselství. Hodnocení: 90%. Viděno: Kino Evald, 02.11.2019. ()
Související novinky
Úmrtí herce Juliana Sandse bylo potvrzeno
Britský herec Julian Sands byl od 13. ledna tohoto roku veden jako nezvěstný poté, co se vypravil na turistickou trasu zasněženými horami v oblasti Baldy Bowl přibližně 45 mil na východ od města Los… (více)
Česko vybralo svého letošního kandidáta na Oscara
Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) každoročně mimo udílení národního ocenění Český lev vybírá i potenciálního filmového kandidáta na prestižní cenu Oscar, jenž by na jaře příštího roku mohl… (více)
Byly rozdány 33. Evropské filmové ceny
Dnes večer byly prostřednictvím online přenosu z Berlína uděleny Evropské filmové ceny (EFA) v rámci svého 33. ročníku. Nejvýraznějším výhercem se stal dánský snímek Thomase Vinterberga Chlast, jenž… (více)
Dny evropského filmu startují již za pár dní
Dny evropského filmu (DEF), které se zaměřují výhradně na současný evropský film, letos představí 40 filmů z téměř 30 evropských zemí. Hlavní část programu DEF proběhne od 16. do 23. června v Praze,… (více)
50%. Už dlouho jsem nezažil tak značný rozpor mezi formou a obsahem. Formálně a stylisticky je Nabarvené ptáče v kontextu moderní české kinematografie zcela unikátním dílem, protože dokáže střídat nálady mimořádně kreativní prací s kompozicí a estetickými aspekty jednotlivých záběrů; je neuvěřitelné, s jakou reflexí tu tvůrci dokázali oživit vizuál nejen perfekcionisticky vystavěnou mizanscénou, ale i pečlivou a systematickou hrou s kontrasty a stíny černobílého obrazu. To je něco, co nemá v dějinách československé umělecké audiovizuální tvorby obdoby, a v tomto ohledu může Nabarvené ptáče konkurovat i Hollywoodu. Co se týče účelné a vědomé hry s obrazem, ptáčeti paradoxně nesahá po kotníky ani řada barevných snímků, které se podobnou snahou vyznačují; v tomto směru dokázal Marhoul dílu vdechnout výjimečně osobitý styl a zcela neopakovatelnou atmosféru. Obsahově je však Nabarvené ptáče průměrný film, třebaže se tváří jinak; paradoxně právě v oné formě, která na první pohled působí relativně komorním dojmem, se skrývá daleko víc emocí, než v příběhu samotném, o němž se mluví jako o silném a zapamatovatelném. Docela dobře si však dovedu představit, že z tohoto období bychom mohli vytáhnout řadu daleko silnějších a filmařsky vděčnějších motivů a témat; Nabarvené ptáče se svým obsahem snaží za každou cenu šokovat, ale daří se mu to jen v prvních několika desítkách minut; v jeho průběhu totiž zjistíte, že je monotónní a předvídatelný, a v epizodních subpříbězích, které snímek ucelují, se jednotlivé prvky relativně často opakují. Kvůli tomu film postrádá dynamiku a schopnost udržet si moment překvapení déle, než zhruba hodinu; to je u snímku, jehož stopáž dosahuje skoro tří hodin, zatraceně málo. Daná monotónnost je zcela jednoznačně, aspoň do jisté míry, uměleckou analogií k monotónnosti utrpení, jež hlavní hrdina zažívá, nicméně z diváckého hlediska je to monotónnost mnohem méně atraktivní a efektní, než by mohla být. Navíc, narace je v zásadě omezena na první a poslední půlhodinu; v tom, co je mezi tím, se neodráží žádný pohyblivý příběh, žádná emoční hloubka, jen čistokrevný archetyp patologického smolaře, jehož vývoj je velmi sofistikovaný na úrovni děje (kdy se na Joskovi a jeho reakcích odráží předchozí zkušenosti, jako např. pověšení kozla v paralele s tím, jak byl Joska pověšen v příběhu dříve), ale nikoli na úrovni emocí, a tak do jeho duše, zvlášť vzhledem k chladné interpretaci zcela bez hudby, není snadné proniknout. Z Nabarveného ptáčete je tak těžké odnést si i jakýsi haló efekt, který by za daných okolností mohl být tím jediným, co z hlediska očekávané katarze nabízí. Pravda, řada dílčích scének si nezadá se Švankmajerovou tvorbou a rozhodně je zajímavé je vidět, už díky formě, o níž byla řeč; jako skládačka několika epizodních historek tak Nabarvené ptáče může obstát. Jako celek je však narativně i emocionálně příliš slabý a plochý, a na to, co chce nabídnout, s tím scenáristicky neumí příliš dobře pracovat. A to je škoda, protože v jednotlivých peripetiích byl rozhodně prostor pro práci s vyprávěním. Marhoul však nechal příběh až příliš plynout, a tak se spíše než na systematické drama díváme na sekvenci strastiplných epizod postavy v ich-formě, které chybí tón a směr. Velmi rád bych od tandemu Marhoul / Smutný viděl nějaký pestřejší a okázalejší snímek, protože mimořádnost jejich úspěchu tkví dle mého ve formě, s kterou dokáží sdělovat. Jen si vybrat to správné téma. I kritice navzdory je však Nabarvené ptáče konkurenceschopné umělecké dílo světové úrovně, a to je něco, co v našich končinách nevidíme často a neviděli jsme od Hořícího keře. () (méně) (více)