Marie Antoinetta

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Let Them Eat Cake. Marie Antoinette není komorní historické drama, ale navýsost stylizované vyprávění o niterných pocitech svým způsobem osamělé ženy, která měla tu smůlu, že se musela v 15 vdávat, aby porodila královského potomka a v 19 se stala královnou. Stejně jako hlavní hrdinka stojí mezi "úředními" povinnostmi a svými touhami, stojí tento film na přehnaně pompézních a kýčovitých scénách plných pudrů a pochutin na jedné straně a velice niternými scénami nevyřčené vášně a smutku na straně druhé. To platí i o chytře zvoleném soundtracku, v kterém vedle sebe dokonale koexistuje klasická hudba vedle té modernější, rockové. Kirsten Dunstová nebyla od dob Smrti panen lepší a i když Sofia Coppola svůj malý velký film Ztraceno v překladu už asi nepřekoná, Marií Antoinettou potvrzuje své postavení jedné z nejzajímavějších režisérek vůbec - akorát růžové kalhotky zde vystřídaly růžové dortíky a šatičky, jinými slovy: Marie Antoinetta je další óda na ženskou neschopnost dospět. :) Sofia Coppoová se stává současným Antonionim a Marie Antoinette je její Identifikací ženy. (04.02.2007)

Stále jsem někde mezi 3* a 4*. Marie Antoinette má krásný vizuál a rozhodně v sobě ukrývá spoustu emocí, i když v první polovině jsou zabalené a nepřímo viditelné, ale jsou tam, to je prostě něco, co Sofia Coppola umí. Celý tento příběh pojala úplně odlišně, pojala to hodně moderně a dá se říct, že i lehce kontroverzně. Tady mám problém, protože jsem asi staromódní, ale mně toto moderní pojetí tak úplně nesedlo, chyběla mi tam ta určitá vznešenost, kterou já tak miluji na klasických historických dramatech, diváci se zde rozdělí na dvě poloviny, jedna toto pojetí bude úplně oslavovat a jedna zatracovat. Marie Antoinette rozhodně není špatný film, už je to déle, co jsem film viděla, možná, že při dalším zhlédnutí ve filmu objevím ještě něco víc a pak své hodnocení zvednu. Sofia Coppola totiž vůbec netočí jednoduché filmy, jen to nemusí člověku dojít hned. (25.06.2011)

Mně se to celkem líbilo. Nevím, jestli se mi chce tento snímek srovnávat s Lost in translation (u obou filmů je sice stejná režisérka, určité téma samoty, ale přece jenom, tohle je historiký přepis, můžu-li to tak nazvat). Nevím, jestli se mi tam ta hudba spíše líbila (ve smyslu hodila), nebo ne, ale rozhodně film příjemně oživila. Ten menší počet dialogů mi nevadil, byl to asi záměr režisérky, aby se člověk snažil více porozumět pocitům jednotlivých účastníků, vcítit (vžít) se do nich (samozřejmě hlavně do pocitů hlavní představitelky). No, že tam není samotná poprava mi nevadí, myslím si, že ten konec byl udělaný dobře (prostě se naposled podívala na místo, které měla ráda, kde toho hodně prožila, vnitřně se s ním rozloučila a smířila se s faktem, že se sem už nikdy nevrátí). Hodnotím 4*, zajímavé zpracování. (22.03.2008)

Marie má neuvěřitelnou energii a náboj. Skvělá Kirsten Dunst hraje svou postavu na jedničku, hudba se k filmu skvěle hodí a zmiňovat kostýmy a výpravu je při záplavě cen asi zbytečné. Jediné, co mě neuvěřitelně mrzí, je uťatý konec. I když uznávám, že poprava se k ději a stylu filmu ani trochu nehodí, tak přesto mohl film dojít dál. Je sice pravda, že každý asi ví, jak Marie Antoinetta dopadne, ale přece jenom jsem čekal lepší tečku než větu "loučím se", která jisté kouzlo má, ale šlo z toho vykřesat víc. Stěžovat si ale na konec u filmu, který prakticky nemá děj, je jistě zvláštní, ale mě to vadilo. A když obvykle říkám, že film nemá děj, myslím to ve zlém. Tady to tak ale není. Tenhle snímek je prostě jen vypreparovaná atmosféra, kterou v nenavazujících střípcích dávkuje. Během tohoto historického dramatu se nestane žádný zvrat, žádný průlom, není řečena jediná historická událost, zmíněno jediné datum... Jen parta aristokratů utrácí daně za střevíčky, paruky a psy... Je to jednoduché, ale geniální. Původně jsem za skvělou atmosféru a živelnost filmu, která je neuvěřitelná, měl v plánu dát 90%, ale konec to vážně pokazil. Sofie Coppola, sama vždy "princeznička" izolovaná od světa, zobrazila prázdný život elity velmi stylově. (13.12.2009)