Mnichov

Scénář: Eric Roth, Tony Kushner .. Steven Spielberg přišel v roce 2005 se dvěma výjimečnými snímky. První byl komorní adaptací klasické sci-fi knihy War of the Worlds, ten druhý právě vstupující do českých kin podle knihy Vengeance: The True Story of an Israeli Counter-Terrorist Team pojednávající o odplatě za teroristický útok na Olympiádě v Mnichově 1972, kterou ve scénář přetavili Eric Roth (Forrest Gump) a Tony Kushner (Angels in America). Od uvedení snímek provádí vlna nevole a to od všech zúčastněných stran a doprovází ji přívlastek kontroverzní a znovu také přívlastek nespielbergovské. Z mého (nestranného) pohledu se o nijak kontroverzní dílo nejedná a o slově „nespielbergovské“ se kromě toho, že je to hloupost, nebudu více vyjadřovat! Spielberg se k obecnému problému vztahu židů a Palestinců postavil někam doprostřed, neboť neodsuzuje přímo některou ze stran, spíše poukazuje, že část viny si nese každá strana zvlášť a rozběhnutý kolotoč nenávisti a vražd, dlouhý už několik století, jen tak něco nezastaví. A masakr sportovců v Mnichově, podobně jako jiné teroristické akce a protiakce jsou jen smutné kapitoly tohoto předlouhého příběhu. Tento konkrétní příběh sleduje osud skupiny vybraných agentů, kteří dostaly za úkol vykonat odplatu za olympijský masakr. V popředí příběhu se ocitá agent Avner, kterého velmi přesvědčivě ztvárnil Eric Bana, byť po herecké stránce nezaostává nikdo z onoho týmu. Režisérovo pojetí se opět soustředí na rodinné vztahy, které dává hodně do popředí, ať už hrdinovu rodinu, nebo vztahy ostatních k rodině a domovu. Samotné zpracování je fantastické, zejména brilantní je dobová výprava a stylizace. Spielberg se za léta obklopil týmem výtečných lidí, ať už je to kameraman, střihač, hudební skladatel, či produkční nebo trikový tým a na výsledku je to znát. Ze začátku velmi často používá záběry, v nichž se přes dobovou autentickou televizi dovídáme další informace a velmi dobře to navozuje pocit zasazení do doby sedmdesátých let. Poté, až nastoupí odplata zobrazuje každé město v jiném typickém barevném tónu. Nechybí vykreslení mnoha emocí a pocitů z vykonávané práce, ať už rozpaky před prvním zabitím, následující odhodlání po konečný pocit strachu a otázek, zda a jaký to celé mělo vlastně smysl. Mnohé scény nepostrádají výborně budované napětí a často jsou velmi syrové a realistické.. Film se mi velice líbil, jde o intenzivní zážitek jenž nutí k zamyšlení a jelikož se nejedná o film pro diváka, který se chce bezduše bavit, své místo má a jsem rád, že vzniknul. 95%. (08.02.2006)

Rozpolcenost současných vymezení vkusu i pojetí kvality a nekvality v současném umění vůbec je zarážející. Projevuje se plně i v těch částech, kde umění stále zůstává názorným. Podezřívat v případě MNICHOVA židovsky ovlivněného Spielberga z chladu a nepodjatosti je velmi politováníhodným nedorozuměním. Izrael, přestože z krve a bolesti nejen židovské vznikl před dlouhými šedesáti lety, nepřestal být podstatnou částí arabského islámského i křesťanského světa považován v blízkovýchodním kontextu za cosi nepřirozeného a chorobně cizorodého. Místo toho, co by spory tišil, mírnil a řešil, je naopak rozevírá a podněcuje. Na jedné straně se miliony zahraničních židů vykupují z toho, aby se do Izraele stěhovat nemuseli, na straně druhé téměř šest milionů palestinských Arabů má jistotu, že se v dohledné budoucnosti příštích 30-50 let do své staré vlasti, z níž byli postupně bezdůvodně vypuzeni, nevrátí. Ze současných zhruba 7 mil. obyvatel Izraele je téměř půldruhého miliónu Arabů; z více než 5 milionů Židů si statisíce zvykly na tuto zemi a považují ji za svoji vlast. Tragédie Mnichovské olympiády 1972 vyrůstá právě z tohoto nekončícího řetězce ztrát, frustrací, zločinů, válek; konflikt je permanentní, neustále probíhá a ročně polyká minimálně stovky lidských životů.; je součástí také naší současnosti. Filmový příběh, soustředěný zhruba do let 1972-1974, přesvědčivě - skoro by se chtělo říci až sympaticky nehollywoodsky - ukazuje tuto odvrácenou tvář, střetání proslulého Mosadu a palestinských terorizujících partyzánských bojůvek, i to, jak se na pozadí mrtvol často nevinných lidí v hlubokém míru relativizují a posléze postupně rozplývají zdánlivě jasné skutečnosti dvou nepřátelských černobílých pohledů do bezradného ztracena. Zůstává jen krev a nenávratně utracené lidské životy. Kvalitní herecké výkony, úspěšně zvládnutý pokus o ústřední motiv filmu (průběh atentátu) i brilantní kamera posouvají film na rozhraní uměleckého a lehkého thrillerového žánru kinematografie hraného filmu. Napětí z něj neustupuje ani ve zdánlivě klidných scénách. Je jisté, že V MNICHOVU Spielberg dosáhl na jeden z vrcholů své dosavadní tvorby. (01.02.2009)

Škoda, že Spielberg Mnichov nenatočil třeba se Spikem Lee, možná by potom došel dál než k tuctovým dialogům na téma domov. Musím vychválit recenzi Vojtěcha Ryndy z Reflexu kvůli přesnému zhodnocení Mnichova jako "skvělého thrilleru se Spielbergem koktajícím nad aktuálními politickými otázkami". Každopádně výtečně natočeno, sedmdesatkovej styl díky Kaminskiho kameře parádně funguje, v některých momentech vyhání napětí do maximální možné míry... ale nepřekryje, že Spielberg není myslitel ani filozof, který by svůj film dokázal oprostit od svého ideově uhlazeného vypravěčství (nic na tom nezmění pár explicitně podaných mrtvol). V prvním plánu Steven přináší znovu své stěžejní motivy (rodina, otec-syn, otec-dcera), což mě štve dvojnásob kvůli tomu, že se komentář k palestinsko-izraelské otázce odbývá pomocí plakátové a typicky hollywoodské scénky s laděním rádia anebo již zmíněnými tuctovými dialogy o domovině. Spielberg nemá moc co říct (byť to říká efektně aa napínavě), a proto raději uhýbá do profláklé osobní roviny, do ničivého víru násilí, který jsme na plátně sledovali už mnohkrát (naposledy a mnohem sugestivněji v Dějinách násilí). Dal bych 70%, když by mě poslední záběr nedovolil vztáhnout Banovu intimní linii k současnosti jako docela hluboké, věcné a smysluplně zobecnitelné vyjádření vystupující proti krvavé pomstě. Ale pořád mě mrzí, že k samotnému tématu Izrael vs. Palestina neřekl Spielberg s kolegy něco duchaplnějšího. (Imho na to nemá při své sentimentalitě potřebný duchovní rozhled, proto ta úvodní poznámka o Spikeovi :-) P.S.: Hra na akcenty mi byla znovu protivná a Geoffrey Rush znovu přehrával. (04.02.2006)

No, budou to 4*, ale jenom díky několika scénám, které opravdu stály zato (třeba nesprávný volající, vražda holandské agentky či paranoidní přespání ve skříni), jinak to byla sice důkladná, ale poněkud odtažitá filmařina s příliš dlouho stopáží. Rozhovory mezio Ericem Banou a jeho "francouzskými přáteli" se mi líbily, ale jinak zde nebyl tak nějak nikdo, komu bych víc fandil. A výskyt představ hlavního hrdiny o masakru v Mnichově při souloži s jeho manželkou jsem moc nepobral, když je asi těžko mohl vidět (pochopil bych vracející se záběry z jeho vražd, ale tohle?), takže je považuju spíš za režisérův kalkul. Konec nebyl vůbec špatný a docela stojí za zamyšlení, ale vrcholy Spielbergovy tvorby vidím jinde. (25.04.2011)

Režisérský matador vítězí na všech frontách. Ať už nechává Erica Banu brečet do telefonu nebo servíruje komando, které vystřílí, na co přijde. Některé drsné scény bych od něj nečekal a to už z jiných válek dobře vím, čeho je schopen. Steven zkrátka neváhá tnout do historické problematiky, tentokrát té, která zasahuje i do současnosti. A svoji misi dotáhl do konce tak brilantně jako nikdy předtím. (08.07.2006)