Mnichov

Historický thriller o únosu a zastřelení izraelských sportovců palestinskými teroristy, což je ale jen začátek filmu, protože jinak je to o skupině zabijáků z Mossadu, kteří je mají vypátrat a zlikvidovat, a při tom napáchají spoustu "vedlejších škod". Na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 provedla palestinská militantní skupina Černé září teroristický útok, během kterého se ozbrojenci vloupali do ubytování izraelských olympioniků a skončilo to smrtí 11 z nich. Avner Kaufman, agent Mossadu židovsko-německého původu je vybrán k vedení mise s cílem zavraždit 11 Palestinců, kteří byli za ten masakr zodpovědní. Jeho nadřízeným Efraim mu nařídí, aby odešel z Mossadu a aby pracoval bez oficiálních vazeb na Izrael. Dostane čtyři spolupracovníky: jihoafrického řidiče Steva, belgického výrobce hraček a experta na výbušniny Roberta, bývalého izraelského vojáka a "uklízeče" Carla a německého obchodníka se starožitnostmi a padělatele dokumentů Hanse z Frankfurtu. Mají také svého informátora, Francouze jménem Louis, jehož rodina patřila ke komunistickým partyzánům. První akce se odehraje v Římě, kde tým zastřelí Waela Zwaitera, který působí jako mírumilovný básník. Následuje Paříž, kde je odpálena bomba v domě Mahmouda Hamshariho, na Kypru donesou bombu do hotelového pokoje Husseina Abd Al Chira. Při každé akci udělají hrozný bordel. Společně s komandy IDF pronásledují tři palestinské militanty – Muhammada Youssefa al-Najjara, Kamala Adwana a Kamana Nassera – do Bejrútu. Zde proniknou do střeženého areálu Palestinců a všechny tři zabijí. Mezi jednotlivými zásahy dochází k hádkám o morálce a logistice jejich vražedné mise, mají strach z nedostatku zkušeností těch ostatních a také jsou ambivalentní k zabíjení nevinných přihlížejících. Avner navštíví svou ženu, která porodila jejich první dítě. V Athénách vystopují Zaiada Muchasiho, a při tom tým zjistí, že jim Louis zařídil ubytování v bezpečném domě s členy OOP a agenty Mossadu. A tak se vydávají za členy zahraničních militantních skupin jako ETA, IRA, ANC a Frakce Rudé armády. V Aténách se jim také povede zabít agenta KGB, což není úplně dobře, protože skupina si měla na rusáky dávat pozor. Avner má upřímný rozhovor s členem OOP Alim o jejich domovině a o tom, kdo si zaslouží vládnout jejich zemím. Ali je později zastřelen Carlem, zatímco tým uniká po zastřelení Muchasiho. Skupina se pak vydává do Londýna, aby vystopovala Aliho Hassana Salameha, strůjce mnichovského masakru, ale jejich pokus o atentát je zmařen ožralými americkými turisty. Předpokládá se, že jde o agenty CIA, kteří podle Louise chrání a financují Salameha za jeho slib neútočení na americké diplomaty. Avner se sejde v baru s jednou nadrženou bludičkou, ale protože je ženatý, ta ji přenechá Carlovi, no a ten je nalezen ve svém pokoji nahý a mrtev. Tým se chce pomstí, a tak ji vystopuje a zastřelí na hausbótu v Holandsku. Hans je pak nalezen ubodán na lavičce a Robert zahyne během výbuchu v jeho osamocené dílně. Avner a Steve najdou Salameha ve Španělsku, ale jeho ozbrojená stráž útok zmaří. Je možné, že Louis prodal informace o týmu OOP. Avner je zklamaný a vrací se do Izraele a není šťastný, že ho dva mladí vojáci vítají jako hrdinu. Poté se vrací do svého domova v Brooklynu, a trpí PTSD. Pronásledují jej agenti, a tak se spojí s Louisovým otcem, který zná jeho jméno, ale slibuje, že se mu nic nestane. Avner se vydává na izraelský konzulát, kde požaduje, aby Mossad nechal jeho ženu a dítě na pokoji. Ephraim se snaží dostat Avnera zpátky, ale ten odmítá a místo toho jej zve na večeři se svou rodinou, aby společně „lámali chleba“, což Efraim odmítá… No, a tak končí tento podivný film, který byl natočen takovou nudnou, méně poutavou formou. Zase se v něm ale hodně mluví o morálním dilematu, zda je v pořádku likvidovat teroristy a při tom nechtěně zabíjet také nevinné kolemjdoucí, což je celkem důležité. (24.02.2024) (méně) (více)

5. září 1972 se stalo motivem, inspirací a nosným pilířem filmu, který není možné ani milovat ani nenávidět. Není z těch, o kterých byste si řekli, že je chcete vidět třeba tisíckrát, ale nemůžete ho ani zavrhnout v půlce. Je to osobní film, který může znamenat stejně dobře mnoho jako nic. Byl natočen podle knihy Odveta za Mnichov 1972 spisovatele George Jonase, napsané podle skutečných událostí. Tehdejší předsedkyně Izraelské vlády Golda Meirové (Lynn Cohenová) rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou. („Zapomeňte teď na mír. Musíme jim ukázat, že jme silní.“). Úkol pomstít Mnichov je svěřen mužům, kteří s jejím rozhodnutím přestali existovat. Hlavním hrdinou filmu a velitelem skupiny je Avner, nastávající otec, milující manžel a ke své smůle (nebo to bylo štěstí?) agent Mosadu. Dostane neomezené finanční zdroje (potřebuje pouze paragony), „přijde“ o zaměstnání, opustí rodinu. Tehdy začíná honba za jedenácti jmény, která stála v pozadí Mnichova. Všech jedenáct musí být zlikvidováno. Jediné, co Avner netuší je, že spolu s nimi zlikviduje mnohem víc. „Neserte se do Židů,“ říká, v naprosto jiném kontextu než v jakém jsem větu použila já, Steve. A tohle motto se nese celým filmem stejně naléhavě jako slovo domov. Mnichov je film z historie, nejezdí tu terénní auta s neprůstřelnými skly ani se netelefonuje mobilními telefony a přesto je hluboce aktuální. Aktuálnost je právě v tom jediném slově: Domov. Nekonečné hledání, ztrácení a snad i nalézání domova, stejně jako sebe sama, je příznačné pro všechny lidi. Když Avner hledí do výlohy na přepychovou útulnou kuchyň, když mu člověk, od kterého kupují informace, ale zároveň riskují, že prodá informace o nich nepřátelům, řekne, že si ho váží proto, že dovede říct: „Mám tatínka.“ Všechny tyhle narážky a stopy se spojí v jediný záblesk poznání: Za domov je třeba bojovat. Ať už jsme Palestinci, Američané, Izraelci, Rusové nebo Francouzi pro domov jsme ochotni udělat cokoli, jen máme různé způsoby, jdeme po odlišných cestách. Přesto, nebo právě proto, že si Avner uvědomuje nutnost a důležitost svého poslání si stále častěji klade otázku: Mstitel, nebo vrah? Odpověď nemůže nalézt. Snad odpověď na něco takového ani neexistuje. Za každého zabitého Palestince je dosazen další a následuje odveta na Izraelcích. Je to nutné? Je to nezbytné? Je skutečně tak důležité zabít jedenáct lidí, když to odnesou desítky nevinných? Spielbergův poslední film klade mnoho otázek. Odpovědi na ně nejsou vůbec jednoduché. Na začátku vás může napadnout, že film je příliš pomalý a že o ničem není. Skutečně, jeho poslání není v ději, ale v jeho obsahu. V tom, co se skrývá za cestou pěti statečných po Evropě. Jeho poslání je kdesi za výbuchy a ranami z pistole. K našemu štěstí je Steven Spielberg vynikající vypravěč a obsah snímku neutopí v balastu zbytečností a pseudofilosofie. Tká svůj příběh stejně zručně jako tkadlena perský koberec. V průběhu sledování mě napadlo několik výtek, nebo snad otázek, každopádně jsou pro mě podstatné. Za prvé: Co znamenaly řvavě červené slunečníky s nápisem Martini? Kolik za ně firma zaplatila a mají nějakou souvislost s přítomností budoucího agenta 007 Daniela Craiga? Za druhé a to je podstatnější: Stevene, jsi Žid, kdo jiný by měl vědět, že Židé nosí snubní prstýnky na pravé ruce?! A za třetí: Nevyužití potenciálu některých postav. Jak se máme ztotožnit s člověkem o němž nic nevíme? Prostor je věnován Avnerovi a jeho příběh je jistě stěžejní, ale proč se nedozvíme víc o dalších? Abychom je nelitovali až zemřou? Aby byl film korektnější? Smysl odsunutí Avnerových spolupracovníků a přátel na druhou (která patří D.Carigovi) potažmo třetí kolej jsem nepochopila a myslím, že to, že je nikdo lépe nevyužil je věčná škoda. Mnichov mohl být ještě silnější film. A právě tyto tři body, které jsem vyjmenovala Mnichovu v mých očích ubraly jednu hvězdičku. (07.04.2006) (méně) (více)