Pan Nikdo

MFF KV Lidový filozofický spektákl. Hezky se na to kouká, hezky se to poslouchá, ale je to úplně prázdné. Úplně. Pochopím, že se někomu určitě rozzářila očka nad vymydleným (sterilním) vizuálem. Chápu, že se někdo cítil umělecky naplněn u nesčetných existenciálních otázek a dialogů. Nikdy bych ale nečekal, že se zrovna karlovarské publikum nechá opít rohlíkem a vysekne filmu takový aplaus. Svoji slabší chvilku jsem si vyčerpal u Pevného pouta, podruhé už na nabubřelé a rádoby hluboké pozlátko neskočím. 60% (10.07.2010)

Po dlouhé době film,který ve mne zanechal hluboký dojem až se skoro bojím cokoliv napsat,abych si na něj nezkazila náhled,až si tohle za pár let přečtu.Vlastně jsem původně váhala a nechtělo se mi na to koukat,protože sci-fi dvakrát neholduju.Upřímně mě lákal jen ted Jared Leto,který mě už dávno přesvědčil o svých pěveckých kvalitách,ale pořád jsem si nebyla jistá,jestli doopravdy umí hrát.Ale svoji roli zvládnul dokonale,nikoho jiného si jako pana Nobodyho nedokážu představit. Spletité a zamotané filmy já můžu.Obzvlášť když si celou dobu pohrávají s nějakou hlubší myšlenkou a nasadí mi tak brouka do hlavy.Ale k věci:řadí se do mých top už pro to,jak mě připoutal už asi pětkrát k televizi a vždycky mě donutil přemýšlet o něčem novém.Další bod k dobru za to,že i když měl dlouhou stopáž,při prvním zkouknutí jsem se na konci divila,že to "už"končí.Možná se film jen tváří geniálně,jak tu párkrát někdo zmínil,ale na to já nekoukám. (03.03.2011)

Jak se dá strávit 133 minut? Můžu si pořád dokola pouštět reklamu na XXXLutz, navšívit vuvuzelový koncert, nebo poslouchat projevy Geerta Wilderse - cokoliv z toho je daleko smyslupnější a méně otravné, než sledování této nafoukané, manýristické, kýčovité, banální a sračkovité splácaniny, v níž je jediná koukatelná scéna - ukázka z Mughal-E-Azam, která běží v nemocniční TV... (18.07.2010)

Asi takhle: přes dvě hodiny vám před očima staví do stropu sahající domeček z karet nesmrtelnosti, teorie chaosu, paralelních vesmírů, sedmi dimenzí, cestování časem, osudu, předurčení, lidské individuality a vesmírné hry v kostky a vy sice netušíte, co to je, odkud to jde a kam to směřuje, ale jste celkem zvědaví. Načež ten pan režisér a scénárista Dopeklašel onen domek jediným máchnutím ruky zboří, vytáhne z rukávu falešné eso a s triumfálním šklebem čeká, co vy na to. Já na to slovy klasikovými: "Nasrat, jó nasrat." (28.08.2012)

Originální film...a hlavně svého druhu experimentální snímek, blízký třeba Tykwerově Lole běžící o život. Život chápaný ve své komplexnosti jako křižovatka, neustálá dualita možného, buď x anebo, mince s možností ano x ne, zhmotněná ve své teoretické podobě paralelních vesmírů. Tam, kde kupříkladu Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti nechává z pouhého gesta vzniknout hrdinku románu, jiný umělec, známý belgický režisér Jaco van Dormael, nechává ve svém scénáři z teoretických závěrů kvantové fyziky, teorie superstrun, vícedimenzionálního vesmíru atd. vzniknout hrdinovi se signifikantním jménem Nemo Nobody. Je nikým, jelikož je výslednicí mnoha různých křižovatek, které rozhodovaly, jakým směrem se bude ubírat jeho život. Coby nomen omen prochází pan Nikdo skrze nekonečné možnosti možného a vystihuje tak ryze postmoderní fenomén - defragmentovaný, nelineární, synkretický dějový chaos, přesně podle zákona entropie. Přesto má každá nahodilost svůj řád a chaos lze zmapovat pomocí stromovitého diagramu podobně jako kolejiště velkého vlakového nádraží. Režisér Jaco van Dormael natočil skutečně vícevrstvý a v tom nejlepším slova smyslu filosofický film (jistě, jde o jakousi pop-metafyziku, v mainstreamovém filmu nelze ani nic hlubšího čekat), přesto jeho meritem zůstává především stěžejní lidský cit - láska (a to ať už v jakékoliv podobě - nemusí to být nutně vždy ta partnerská, ale i rodičovská atd.). Proto se Pan Nikdo nejvíce jeví coby ,,Věčný svit paralelní mysli", abych užil aluzi k asi nejpodobnějšímu snímku Michela Gondryho. Van Dormael se neustále vrací k variovanému detailu oka - to, co vidíme, nemusí být nutně pravda, může jít o zdání, fikci, jsme zpátky v Platonově jeskyni. Symbol smyslového vnímání je vysokou četností zařazených záběrů detailu oka zbaven své výjimečnosti a ve vyšším rámci i platnosti. Stejně tak se řetězí i jiné symboly a motivy - železnice, kolejí, vody atd. Skutečně mimořádná je naprosto dokonalá forma (klidně bych i věřil, že Jaco van Dormael tenhle film připravoval celých těch 13 let, co měl tvůrčí pauzu a netočil...ve skutečnosti to bylo jen od roku 2001), filmový tvar dovedený k výjimečnému souladu obsahu a formy, experimentální závěry teoretické fyziky zabalené do neskutečně originálního výstupu - snad každý záběr je do detailu promyšlený, často se přelévají první a další plány záběrů, pracuje se s barvami, kompozicí, zažitými stereotypy...úchvatné jsou rovněž střihové přechody, obvykle digitálně zpracované makrojízdy kamer, střih asociovaný pohybem, rozebírání věcí... Mainstreamový film pro 21. století... Každopádně za to krásné vizuálno a vysoce sofistikovanou formální stránku si vysoké hodnocení bezesporu zaslouží... Podobné filmy: Věčný svit neposkvrněné mysli, Osudový dotek, Adaptace, Lola běží o život, Srdcová sedma (08.06.2010)