The Last House on the Left
Posledný dom naľavo
Režie:
Dennis IliadisKamera:
Sharone MeirHudba:
John MurphyHrají:
Sara Paxton, Monica Potter, Garret Dillahunt, Tony Goldwyn, Josh Coxx, Spencer Treat Clark, Aaron Paul, Riki Lindhome, Martha MacIsaac, Michael BowenVOD (2)
Obsahy(2)
Mari Collingwoodová přijela s rodiči strávit prázdniny na jejich letní sídlo utopené uprostřed hlubokých lesů. Dívka poprosí matku, ať jí půjčí auto, a sama se vydá do nedalekého městečka navštívit starou známou. Zatímco si obě kamarádky referují o svých životních peripetiích, náhodně se seznámí se sympatickým chlapcem s tajuplně nevinnou tváří. Za chvíli se už všichni tři ocitnou v jeho motelovém pokoji a balí jeden joint za druhým. Jejich drogový večírek přeruší příchod mladíkových příbuzných. Ti se chtějí nepohodlných svědkyň zbavit. Obě dívky totiž vstoupily do cesty uprchlému psychopatickému vězňovi Krugovi a jeho kumpánům. Paige zavraždí, ale Mari, navzdory tomu, že ji znásilní a postřelí, dokáže utéct. Snaží se dostat k rodičům, ale do jejich domu shodou okolností také směřují kroky zabijáků, kteří se potřebují schovat před blížící se bouřkou. Manželé jsou velmi pohostinní, když ale domů dorazí polomrtvá Mari a rodiče zjistí, koho mají pod svou střechou, musí chtě nechtě odhodit civilizační návyky a vzít vykonání trestu do vlastních rukou. (TV Nova)
(více)Videa (1)
Recenze (600)
Překvapilo. Originál je docela jiný, nemá tak cenu příliš srovnávat. Markantní rozdíl je ten, že zde se do 'posledního domu nalevo' děj přesune už dříve než v půlce a tím pádem je snímek mnohem více soustředěn na konání rodičů. Ta první polovina mě ničím moc nezaujala, říkal jsem si, to bude muset být šedý průměr, ale právě ta druhá to napravila. Celý film není až tak brutální, násilný a krvavý jak by jeden čekal, což mi ale ve výsledku nevadilo. Co mi ale vadilo, bylo obsazení ústřední trojice záporáků - na každém z nich se dalo zapracovat, není tu potřebné (pořádné) násilnické charisma. Ale naštěstí i bez toho se podle mého tento 'remake' podařil, do půlky to ujde a od půlky už jen dobrá zábava! ()
Mari rada pláva. Jej kamoška Paige obľubuje hulenie. Tichý týpek v obchode im ponúkne fajnú odrodu. I zájdu za ním do motela. Na dobre rozbehnutú párty vtrhne nasraný tata tichého týpka. S ním jeho brat a tmavovláska. Táto fešanda závidí boháčom ich bezstarostné užívanie si majetkov. Zhabú dievčatám auto a poihrajú sa s nimi. Tak ako vedia. Mari rada pláva. Odpláva. K tatovi a mame. Tí vedia čo robiť, keď im dcérenku chcel ktosi zahubiť. Rodina nadovšetko. Svižné, no príliš jednorozmerné dobrodružstvo. Limity žánru o násilí a pomste zaň nepustia. ()
Původní „Last House on the Left“ pojímal motivy násilí a pomsty exploatačně. Remake ze stejného příběhu vychází k fyzicky intenzivnímu thrilleru. V obou případech se jedná o typické produkty své doby. Zatímco Cravenův originál je esencí laciných brakových bijáků ze sedmdesátých let (drogově poblouzněná nesourodost vyprávění; třeskutě ubohá forma; zkazky o filmu, jeho interpretace a ostatně i jeho slogan z plakátu jsou mnohem podnětnější a dramatičtější než film samotný), stejnojmenná novinka je zase stylově čistá žánrovka dle současných mainstreamových norem. Nicméně zatímco Craven se vůbec nezatěžuje otázkou legitimnosti či etičnosti pomsty, tentokrát film v absolutním finále přichází se zneklidňující tečkou, která happyendu dodá zlověstně mnohoznačný rozměr. Jistě, nový „Last House on the Left“ není originální, nicméně to nebyl ani Cravenův „originál“ (lépe řečeno brakové přiznané přepracování Bergmanova „Pramenu panny“). Ale narozdíl od Cravena dokáží tvůrci nové verze starý koncept obohatit (viz závěr) a především uchopit koncepčně a konzistentně. Více v recenzi na Aktuálně.cz. ()
Hodnotím v kontexte s Piatkom trinásteho, Krvavým valentýnom a podobnými, pretože sa pohybujeme v rovnakej cielovke. A v ich spoločnosti je Posledný dom naľavo konečne brutálny masaker, v ktorom NEpobehujú ďalší otravní, holokozí adolescenti závislí na GPSkách, mrzačení ďalším maskovaným nesmrteľným cool-slasheristom. Obetí masakrov je nám tu buď ľúto, alebo ich naopak CHCEME vidieť ležať na zemi v krvi. Emócie fungujú, herecké výkony postačujú. Keby šiel film do hĺbky (etická otázka o práve vlastnoručne popraviť kata svojho dieťaťa) a mal zaujímavejšie obsadených záporákov, mohol byť samozrejme niečím úplne iným, hodnotnejším. Ale na to tu máme Michaela Hanekeho, nie Wesa Cravena. Navyše, originál taktiež nešiel do hĺbky a bol iba exploitation shockerom. ()
Překvapivě výborné, jen s jedním malým kazem v závěru. (K tomu později.) Film, který Obituse nechal poměrně chladným, mého bratra rozzuřil doběla, mé švagrové se z něj udělalo špatně, Stephen King jím byl absolutně nadšen, kiddo tomu nasolila maximum a Ony dala čtyři hvězdičky a napsala nesrozumitelný komentář. ... Objevil jsem teď v Ostravě kuřáckou hospodu, což je ve stávajícím fašistickém režimu opravdová rarita. Při té příležitosti jsem neváhal a vzal do ní čerstvě zakoupenou Kingovu teoretickou práci o horroru, Danse Macabre, která u nás nedávno konečně vyšla. (Knihy, které mě opravdu zajímají, si totiž odedávna zásadně vychutnávám u piva a cigarety.) V předmluvě k vydání z roku 2010 zmiňuje King jaké filmové horrory z poslední doby se mu líbily. Jeho názor na The Last House on the Left se natolik shoduje s mým (i když jeho je ještě o chlup nadšenější), že ho tady mohu klidně citovat. Vyberu pár základních bodů a vyjádřím se k nim. Štefan snímek doslova označuje za "nejlepší filmový horror nového století". S tím sice nesouhlasím (viděl vůbec Session 9, Dead End nebo Ty druhé?), ale chápu ho. "Nejbrutálnější a nejnesmlouvavější film, jaký se v amerických kinech objevil od Henryho: Portrétu sériového vraha." No, proč ne. Navíc dobrá reklama, protože Henry je nepřekonatelný. O původním Cravenově filmu ze 70. let se S.K. vyjadřuje jako o trapné blbosti. Vyjmenovává všechny důvody proč je to trapná blbost a srovnává s touto verzí. A já s ním ve většině bodů souhlasím. (King: "Originál je tak špatný, že dosahuje až absurdní úrovně – říkejme mu klidně Abbott a Costello potkávají sexuální násilníky.") … V 99. případech ze sta jsou remaky zbytečné a špatné. Toto je rozhodně ten stý případ. King nezapomene zdůraznit, jak moc se Iliadisova verze nelíbila kritikům, přičemž dodává: "Kdyby si novější Poslední dům nalevo nenesl přítěž svého nezdárného předchůdce - a kdyby to byl zahraniční film opatřený titulky -, šlo by o úspěch velebený kritikou na úrovni Polanského Hnusu (…). Last House do jisté míry utrpěl svým odmítáním přistupovat na kompromisy a myslím, že mu byl vystaven účet za všechny jeho nezdárné předchůdce, nejen za materiál, z něhož vycházel. Ale je tu ještě něco. Filmové horrory vydrnkávají své tóny spíše na nervech než v hlavě. Jelikož většina kritiků jsou tvorové spíše myslící než cítící, dokážou se pobavit (takovým tím blahosklonným způsobem) u horrorů, které jsou příliš výstřední, aby se daly brát vážně. A naopak mají tendenci reagovat podrážděně a dotčeně na snímky, jež úspěšně operují v hlubinách našich základních obav. Poslední dům, podobně jako Hitchcockův slavný film o Tom Druhém, který Vraždí, je právě jedním z nich. A stejně jako na Iliadisův film se i na Psycho zpočátku snesla vlna povětšinou negativních recenzí.” … Je zajímavé, že King ani okamžik neváhá se zařazením tohoto filmu mezi horrory. Evidentně to má podobné jako já: Pokud mě film děsí a napíná takovým tím ochromujícím způsobem, pokud je něčím jiný a divný, pokud mě strhne, šokuje a překvapuje až do konce, není to obyčejný thriller. Je to horror. (Ještě dnes si pamatuju, jak můj bratr po návratu z letního kina cedil nasraně mezi zuby: “To není horor, to je hnus.” Že by tedy nakonec přece jen nějaká ta paralela s výše zmíněným Polanskim? :-) … Pro mě osobně je asi nejsilnější a nejpřekvapivější scénou snímku ta, v níž se mladá hrdinka pokusí o útěk přeplaváním jezera. Absolutně jsem v tu chvíli netušil jak dopadne. V tu chvíli je totiž jasné, že ta scéna bude klíčová a naprosto osudová: Proč by nás na ni jinak tvůrci už dopředu a s takovou pečlivostí připravovali? Naopak nejslabší scénou byla pro mě ta s mikrovlnkou v úplném závěru, k níž King podotýká: “Tento poslední tah zaznívá ve filmu jediným falešným tónem.” Přesně tak. Mikrovlnka zůstává jediným kazem na tomto jinak působivém snímku. ... Závěrem bych dal ještě slovo Marigoldovi, který v csfd spektru symbolizuje hlas kritiky (alespoň tak ho většinou vnímám): “Nudné, prázdné, samoúčelné. Násilí tu není ani šokující, ani estetické, ani burcují, jen vyprázdněně exhibující a otravně blbé.” S tím se dá souhlasit. Přesně takové totiž skutečné násilí bývá. () (méně) (více)