Apollo 18

No, a já si pošmák. Sci-fi horor s fikaně vymyšlenou zápletkou a na konci to - co kdyby přeci jen... Pokud má příběh logiku, rád se jím nechám unést. V některých pasážích jsem se nachytal jak mám otevřenou pusu dokořán. Kdysi dávno mně všechno kolem Apolla 11 - asi nejslavnějšího ze všech kosmických letů NASA nesmírně zajímalo. Collins, Aldrin a Armstrong byli pro mně opravdičtí heroes... Oni fakt netušili, co je tam venku.. jaké to bude mimo modul a zda na ně něco neskočí... A kdoví, co tam na nás z vesmíru kouká.... :-). Příjemné překvapení. 4 stopy v prachu měsíce... * * * * (27.07.2014)

Apollo 18 se zařadil mezi mé výstavní kousky, u nichž se můj osobní dojem naprosto neshoduje s průměrným, často až podprůměrným zdejším hodnocením. Pro mě se jedná o jeden z nejlepších "Found Footage" hororů, jaké jsem viděla. A tím spíše, že se nejedná o mainstreamový blockbuster, ale nízkorozpočťák s neznámými herci. Myslím, že do daného žánru se jedná o zcela nový příspěvek. Atmosféra je budována naprosto skvěle, s patřičnou dávkou napětí, a s postupujícím dějem začíná pořádně houstnout. Stejně jako se začínají objevovat dosud skryté a zneklidňující informace o celé misi. Snímek velmi rychle uteče a jeho zdařile mrazivý závěr je silnou tečkou za celou misí Apolla 18. Pro mě se jedná o značně podceněný film. Ale samozřejmě, jedná se také o jednotlivý divácký vkus:) (18.09.2012)

Kurevsky dobrý film s kurevsky stupidním rozuzlením. Atmosféra na jedničku, mnohem lepší než třeba v Moon, ale ten konec? SPOILER: To si snad dělali prdel ne? Člověk celou stopáž čeká nového propracovaného Aliena s vystřelovací čelistí a ono se nebezpečí skrývá v šutrech, které se mění na kraby? Proboha... 65% (11.11.2011)

Autentický styl found footage v efektu, děsivou atmosférou s řetězovou sekvencí kamer, naprosto působivým ZVUKEM a prolínáním střihu s prostorem tajuplného prostředí Měsíce, kdy se ve zlomku vteřiny divák přesune na každý detail v bezprostřední blízkosti (tohle stálo jen 5 milionů?!). Čím více se blížíme k závěru tím v nás roste napětí za kterým G.L-Gallego směřoval a i když neudržel závěr na maximum vytvořil velmi silný snímek s dějovou strukturou, která jde především za svým primárním cílem, za kterým film hororově s velkou dávkou dokumentárního cíle směřoval. (26.07.2012)

Pár slov o souvislosti mezi Pablem Picassem, Apollo 18 a Sofoklém. ____ Ač se to nezdá, představuje Apollo 18 nesmírně zajímavý experiment, kde je určitá monotónnost děje vyvážena různými způsoby, jak je tento děj vizuálně zaznamenán. Apollo 18 dodržuje jednotu místa času a děje, známou z antických her, kde se také o všech ostatních událostech dovídáme díky chóru nebo z úst poslů či účastníků hry, zde z úst velící základny na zemi. Dokonce i klíčoví astronauti jsou tři, podobně jako u Sofokla, který jako první zavedl v antickém dramatu tři herce. Tato jednota děje spolu s určitou jednotvárností a nedějovostí (v tom filmu se toho vážně moc nestane) je ovšem vykompenzována doslova a bez nadsázky desítkou různých vizuálních formátů, záznamů, tonalit, barevných podání - přesně po vzoru zákona zachování energie aneb když někde uberu (story), musím jinde přidat (styl). Takže tu máme pohyb po ose zrno-šum-vyžehlenost DNRkem, barevný záznam i černobílý, statický kamery v rohu po lehký 16mm do terénu, různý poměry stran od 1.33 po 1.85, trhání a chyby v obrazu, změny fpska, a do toho ještě průzory skafandrem nebo okénka v lodi (tematizace rámů obrazu, řekli by jistě nějací fajnšmekři přes vizuální studia)… a tohle se děje fakt po celý film, je to až neuvěřitelný, jako byste si neustále nasazovali jiné brýle s jinými skly. Důležitost tak ve filmu nemá to, co se odehrává před kamerou, nýbrž to, co se odehrává v kameře, z čehož je patrné, proč určitá dějová monotónnost filmu zas tak nevadí (velmi podobný princip různých záznamů využívala found footage duchařina Grave Encounters, kde to bylo obohacený ještě třeba o noktovizory – vidění ve tmě). Apollo 18 tím překlápí 3D dění do 2D záznamu, který je klíčový, podobně jako to udělal Picasso, který ovšem přidal o jeden rozměr víc, neboť překlopil 4D do 2D - Picassovy obrazy žen s dopředu hledícíma očima a nosem na stranu byly pokusem zobrazit čtyřrozměrnou perspektivu, protože ten, kdo na ženu hledí ze čtvrtého rozměru, vidí její tvář, nos i týl současně. Že se to Picassovi podařilo, zatímco filmaři nemají se čtvrtým rozměrem šanci moc hnout, je celkem logické, jelikož film má mnohem blíž k reprodukci skutečnosti než malba, která je expresivnější. (19.12.2011)