poster

Ten třetí

  • anglický

    Third Person

  • německý

    Dritte Person

Drama / Romantický

Velká Británie / USA / Německo / Belgie / Francie, 2013, 137 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • erased
    ****

    Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho.(14.1.2015)

  • angloumene
    ***

    Ten třetí nabízí příjemnou podívanou na tři různé příběhy o lásce, rodičích a dětech. Ačkoliv se celým filmem prolíná dost těžké a zásadní téma, jako celek nepůsobí nijak depresivně. Ani romantická linka jednoho z příběhů člověka nestrhne, pouze příjemně zabaví. Celkové "propojení" těchto tří povídek snímek trochu sráží. Místo aby šlo o pochopitelné vyústění celého děje, dojde spíš k velkému a překvapivému odhalení, které nachází s předchozím děním několik společných bodů a v některých se zase zcela rozchází. Film tedy dokáže zabavit, ale nepřinese už nic moc navíc. Na dlouhé odpoledne ale stačí.(12.8.2017)

  • mat.ilda
    **

    I bída může mít velké ambice, stačí se převlíknout za vztahovou artovku s tématem vykoupení, následně diváctvu zavázat oči, třikrát zatočit a tápejte si v hlubinách pisálkových běsů v podání ponuré party, sestavené ze zvučných hereckých jmen... jinými slovy - komu se nechce topit v nudě a zároveň řešit rébusy zakleté do podivných slovních hříček a prudkých změn nálad i výrazů, ať poslední kousek Paula Haggise vynechá, pokud se tedy nějak hlouběji nezajímá o psychohygienu literárním ležákem roku.(4.11.2014)

  • Wysch
    ****

    [komentář po prvním zhlédnutí plný spoilerů] Že se jedná o skládačku, je asi jasné. Že se jedná o skládačku bez opravdu expresívních vodítek, diváku dojde až v samotném závěru, do té doby musí protrpět dvě hodiny bublání okolo, aby teprve s téměř doslovným závěrem přišel na to, co vlastně sleduje. Naštěstí film má svůj název, a to je první vodítko. Druhým je samotný Liam Neeson a první a poslední scéna, které jsou veskrze tytéž. Na začátku filmu se ozve "Watch me..." a po něm si Neeson vezme nějaké pilulky a do sklenky s vodou hodí padesát centů. Na konci filmu na fontáně sedí chlapec a divák už ví, že má vazbu na Neesona. Do fontány se vhazují nějaké ty mince, ne? Třetím vodítkem jsou tři faktory, které prolínají každý jeden příběh. Odpuštění (sobě samému), vina, důvěra. A čtvrtým vodítkem je dle mě bílá barva. Ženské postavy v podání Bello, Kunis, Atias a Chabanol jsou smyšlené, jsou to jen postavy doprovázející mužské protagonisty, do kterých se Neeson vtěluje při vyprávění svého příběhu. Máme tady amerického špiona Brodyho v oblasti konfekce, který krade návrhy, stejně jako Neeson krade v průběhu filmu repliky, které zaslechne. Brody potkává v baru cikánku (Atias), která potřebuje peníze na vykoupení své dcery (ponechme stranou otazník v průběhu filmu, že se ho snaží jen okrást). Jako ve správném románu a filmu, Brody v příběhu záchrany její dcery nachází vykoupení, odpuštění. Mila Kunis bývala (asi slavnější) herečkou, stejně jako Neeson byl slavným spisovatelem, držitelem Pulitzerovky, který nyní bloumá světem literatury bez toho, že by jej dokázal znovu nějak ovlivnit. Kunis a její exmanžel v podání Jamese Franca, se perou o právo Mily Kunis navštěvovat svého syna, kterému prý ublížila. Ona to popírá, ale v průběhu filmu divák vnímá, že se spíš vyrovnává s vlastní vinou, kterou nakonec přizná. Stejně jako ji přizná Neeson. (Tady se dá říct, že se Neesonova postava spisovatele vtěluje do postavy bývalé herečky.) Právnička Mily Kunis je v podání Marie Bello, trochu jiné verze Neesonovy vlastní manželky Basinger. Čirou náhodou je to taky žena Adriena Brodyho, který nachází vykoupení v odpuštění sobě samému v příběhu cikánky Moniky. Zajímavou postavou tak trochu vedle je nová partnerka Jamese Franca, v podání okouzlující Loan Chabanol, ale abych se přiznal, její postava mi přijde tak nějak navíc bez významu k příběhu. (Možná se pletu.) Ta nejhlavnější linka ale spočívá v příběhu Neesona a jeho milenky v podání Olivie Wilde, která má... děsivý tajemství. To je ta linka o důvěře, kterou ani jeden k druhému nemá, a končí schizofrenní naháněčkou v prostředí Říma. O stejné důvěře, jakou by chtěl mít Neeson vůči vlastní ženě a vice versa. Je už jen na divákovi, jestli si Olivii Wilde přiřadí k fiktivním ženám, či nikoliv. Protože ona tak nějak Wilde zasahuje svým papírkem s číslem do příběhu Mily Kunis v New Yorku, ačkoliv hotel, ve kterém bydlela, byl v Paříži, že. Snad to na vás bliká stejně jako na mě. Celkově vzato bych film, bez dalšího /spoilerování připodobnil k filmu The Words, ve kterém je příběh v příběhu, který je příběhem příběhu. (A taky v něm hraje Wilde a nějaký spisovatel ^_^). Myslím, že když si divák dosadí všechno, co jsem si dosadil v tomhle komentáři, je "třetí osoba" veskrze jednoduchá na pochopení, a přitom z reakcí na internetu se dočítám, že to vlastně spousta recenzentů a diváků nepochopila. Ten film má jednoduchou myšlenku, v katarzi sebe sama pomocí slov a příběhů, které vykrádají a reflektují skutečnost. Zároveň Neeson o sobě vypráví v třetí osobě, a přitom sledujeme i jeho příběh z pohledu třetí osoby, a tak se závěrečnou scénou v zatemnělém pokoji s příběhem divák rozloučí. Podle mě mu chybí výraznější vodítko v příběhu Neesona-Wilde, tam by to dle mě chtělo expresivnější vyjádření myšlenky, a je celkem dost dobře možné, že chápu postavu Olivie Wilde úplně špatně, ale odrážím se od toho, napsal Neeson sám: "Bílá je barva lží." A tak si říkám, jestli náhodou (a bohužel) scénárista a režisér v jednom při psaní neměl takovej malej mindfuck a nechtěl obrátit svět naruby příběhem v příběhu, který byl jen příběhem v příběhu jednoho katarzního příběhu. Stačilo by trochu zjednodušit a vysvětlit, a bylo by to hned pochopitelnější - a taky stejně emoční jako The Words. Které mimochodem vřele doporučuju pro srovnání.(17.9.2014)

  • DEXTER099
    ****

    Několik příběhu ,které ovlivní osud,láska a chyby ,kterých se muže dopustit každý.První příběh o vztahu dcery a otce...druhý o ztrátě dcery,třetí o ztrátě syna.Myslím,že pokud někdo v životě zažil něco těžšího tak si tady ten svůj příběh najde a kdo ne tak určitě bude spokojen plejádou známých hereckých obličejů.Za mě 80 % a čtyři hvězdy.(11.11.2014)