Poslední cyklista

Tak nějak nevím. Svoboda je vynikající režisér, a kde to jde, tak se to potvrzuje (třeba v minimalistických gestech, jednoduchém vysvětlení scény - třeba v závěru stačí, když zazní angličtina - nebo v úsporném herectví, které z herců dostal. Rovněž se mi líbilo - spíše u 1. dílu, že to jde rodinným směrem, jistého skrývaného dramatu. Jenže pak jsou zde pasáže, kdy nevěřícně vrtím hlavou. Třeba celá ta zkouška muzikálu mi přišla přetažená a zbytečně rozvleklá, ačkoliv skrývá hořkou pointu. Byly zde scény zbytečně dlouhé, nijaké, odvádějící pozornost i vcítění. Pak se člověk z nudy zaměřil na detaily, a najednou vidí - vlak plný lidí, kteří několik dní někam jeli, a vylézají z vlaku v nažehlených vězeňských oblečcích, nikdo není špinavý od výkalů, to na autentičnosti nepřidá. Navíc tento druh filmů už silně začíná zavánět něčím, co bych nazval princip kolektivní neviny. Všichni židé jsou a byli vlastně hodní, moudří, krásné bytosti. Nenarazil jsem na film o této problematice, kde by měl žid nějaké negativní povahové rysy. Což mi přijde poněkud nereálné. (12.05.2014)

Detaily, detaily, detaily. 1) Detaily ukazují, jak lze úspornými prostředky dosáhnout silného efektu. Scéna odbavování Židů na nádraží před odjezdem do Terezína nebo například scéna na úřadě, kam si otec přichází pro cestovní pas, jsou velmi působivé doklady této schopnosti 69letého spoluscénáristy a režiséra Jiřího Svobody zapůsobit. Režisér si troufl i na scény z Terezína a z Osvětimi a dopadlo to překvapivě dobře. Jakou parádu pořídíte s jedním vlčákem a několika vagóny..._____ 2) Na druhé straně vykazuje dílo i zápory. Komentátor pytlik...** výstižně zaznamenává čítankově černobílé pojetí národností. Orensteinovi jsou takoví Mirkové Dušínové, všichni bez vyjímky. I ostatní Židé jsou ze stejné škatulky. Trochu to ubírá na přesvědčivosti děje. Rovněž Klára s infantilními reakcemi nepůsobí příliš sympaticky, spíš jako pokus o citové vydírání._____ 3) Zatímco křišťálové pohádkové Dobro je individualizované v postavách obětí, žádné individuální projevy nenávisti či Zla nejsou patrné, zlý je systém, ne jeho vykonavatelé._____ 4) Většinu dalších výhrad, jak se o nich zmiňují komentátoři, považuji za lichou nebo nepodstatnou._____ 5) Oceňuji herecké výkony. Dokonce i herci, které jinak moc nemusím - 66letá Marta Vančurová (babička) nebo 40letý Petr Štěpán (otec) tu hrají velmi přesvědčivě. A slaďoučký 17letý Vincent Navrátil (Klárčin kamarád Herbert) byl taková třešinka na dortu. (16.02.2020)

Klasická pohádka O červené pančošce, kterou křesťanská západní společnost skládá, po sto padesáté, pokání za vinu druhé světové války. Proč je jedním z tvůrců i Tomáš Töpfer, to nemusíme zdůrazňovat. Téma budující na populárním sloganu "My nikdy nezapomeneme", asi dokáže zaujmout vždy. Tak si zase nabacejme na zadeček a sedněme si k televizi. (10.05.2014)

Židé a válka. Válka a Židé. Zdá se, že nic nového pod sluncem. Töpferův původní námět, povalující se na stolech dramaturgů již pěkných pár let, je ovšem volnou parafrází skutečného lidského osudu děčínské rodačky, paní Evy Erbenové, rozené Löwidtové, a přináší sugestivní obraz rodinné tragédie, z níž nebylo úniku. Doba, která mazala ze světa veškerá etická pravidla a pomalu se měnila v obludnou strojírenskou likvidaci židovského národa, byla jistě popsána mnohokrát předtím i potom, dokonce možná v zdařilejších scénáristických provedeních, než o jaké se pokouší Svobodův dvoudílný televizní film. Přesto nad ním nelze mávnout rukou. Proč? Pro perfektní postižení dobové autenticity, od dětských kostýmů po poslední připínaček na zdi, pro mistrovsky zaranžovanou hudební koláž, vytvářející nikoli schéma, ale funkční článek, pro neobvyklou kameramanskou práci s detaily a částečně také pro excelující herecké výkony v hlavních (Rojková, Gubíková, Štěpán, Navrátil) i vedlejších (Vančurová, Töpfer) rolích. Šok, jakým byla nacistická okupace a později jakýsi život-neživot v terezínském ghettu, doléhal na židovskou obec zvláště drasticky a přestože pro mnohé z nich zůstaly koncentrační tábory konečnou stanicí na jejich cestě dvacátým stoletím, zbyla alespoň některým malá jiskřička naděje. Koneckonců, o štěstí by mohla paní Erbenová vyprávět. Anebo o něm vyprávěla vlastně prostřednictvím tohoto filmu? Film byl mmj. nominovaný ve třech kategoriích na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v Monaku a pozornost si zaslouží v každém ohledu. (26.10.2014)

Voni si nějak na tom svym židovství zakládaj, senátore. Tak já jim něco řeknu: strčej si to za klobouk. To i ta Colette proti tomuhle byla napínavej majstrštyk. Začátek ještě jakž takž, ale proč proboha máme po stopadesáté sledovat stejné osudy lidí, které si nějakej mamlas s knírem vybral k likvidaci. Navíc pouštět se do davových scén v koncentračním táboře s tímhle rozpočtem, výpravou a komparsem je fakt trapas. Zdá se, že mezi Terezínem a Osvětimí jezdil asi jenom jeden poloprázdnej vlak a když zrovna zapršelo, tak si vězni v přestávce mezi hodinou kreslení a zpěvem skočili na dvůr okopat ředkvičky a poklábosit se sousedy. Nechci tady pokrytecky tvrdit, že filmů o WWII, holocaustu a osudech Čechů za okupace bylo dost a už by se točit neměly, pokud ale autoři nepřinesou nějakou inovaci, klidně to podepíšu. Tři hodiny omílání o ničem. (28.06.2014)