Everest

Nerozhodnost tvůrců, kdo z cca šesti výraznějších postav bude hlavním hrdinou, zřejmě částečně vyplývá z toho, že ve snaze o komplexní pohled na tragédii vycházeli ze vzpomínek všech přeživších a jejich blízkých, namísto toho, aby spoléhali na jeden zdroj (nabízela by se Krakauerova kniha, která ovšem již byla zfilmována jako televizní film Into Thin Air: Death on Everest). Na důkladnější prokreslení postav nezbývá čas a prostor. Jde jen o několik typů, zpravidla tím zajímavějších, čím charismatičtější herec je hraje (suverénní Texasan, lehkovážný americký horský vůdce, zodpovědný novozélandský horský vůdce, skromný pošťák, který si chce splnit svůj sen, milující a pečující ženy…). Přes skicovité načrtnutí postav je důležitá první hodina filmu, kdy jsou nám představovány kromě hrozících nebezpečí vztahy mezi hrdiny, jejich ambice a motivace. Lépe si tak zapamatujeme jejich jména a později i navzdory vrstvě zmrzlého sněhu a tmavým brýlím na tváři rozpoznáme, kdo zrovna křičí na koho. Zároveň jsou srozumitelnější fatální rozhodnutí, která některé z postav učiní (pouto mezi Robem a Dougem) a lépe se orientujeme také v jednotlivých úsecích cesty na vrchol, jež jsou nám s předstihem představeny. Zatímco rozprostřením pozornosti mezi množství postav Everest naplňuje schéma katastrofického filmu, samotné neštěstí zde neslouží k potrestání hříchů, jichž by se nemravné postavy dopustily. Atypicky, zřejmě v úctě k obětem, jde o drama o partě dobrých lidí, kteří se snaží pomoct jiným dobrým lidem (podobný příběh zřejmě brzy nabídne Marťan). Nepřítel, který by mohl být poražen, zde není, stejně tak postava, která by měla na základě prožitého prozřít a prodělat proměnu (kdyby byl vůči své ženě o něco lhostejnější, mohl by tento vývojový vzorec naplnit Beck). Rozhodující je vůle přežít. Na myšlence „musíme si pomáhat“ je něco podobně sympaticky starosvětského jako na striktně lineárním vyprávění bez flashbacku a s jedinou (nepatřičnou) snovou sekvencí. Všechny zprostředkované informace, navenek zbytečné, Kormákur zužitkovává ve druhé, nesmírně intenzivní polovině filmu s úžasným spádem (místy doslova) a jen několika málo sentimentálními momenty (podle nichž je ale strukturováno vyprávění – viz linie s nenarozeným dítětem –, takže nejsou nadbytečné). Neslouží mu přitom k tomu, aby protagonisty konfrontoval s otázkou, která v průběhu filmu zřejmě napadne každého diváka, jenž se horolezectví nevěnuje – proč to dělají? Pravidla hry ostatně od druhé poloviny nestanovují lidé, ale příroda. Cílem je v duchu kinematografie atrakcí (nikoli intelektuálních) okamžitý viscerální prožitek. S odstupem času si uvědomuji, že to není mnoho. Bezprostředně po projekci (IMAX 3D), s doznívajícím pocitem, že jsem právě sestoupil z vrcholku nejvyšší hory světa, mi ovšem přišlo, že nemohu chtít víc. 75% (21.09.2015)

Každý, ku komu si vytvoríte sympatie, sa dostane do veľkého prúseru. To je jediná dramaturgická ambícia Everestu. IMAXový marketingový produkt, ktorý s širokoúhlym formátom využíva sotva polovicu IMAXového plátna. Načisto priemerný scenár bez jediného pamätihodného dialógu, momentu alebo postavy. Výborné medzinárodné obsadenie prakticky nemá čo hrať, a Gyllenhaalova postava, na ktorú sme sa tešili najviac, dostáva 3x viacej priestoru než v trailery. Vizuál pekný, prostredie Everestu autentické. Efektné zábery zhora na exponované traverzovanie pod Hillaryho schodom. Kľúčovou zbraňou filmu je intenzita výchrice, ktorá vás v kvalitne ozvučenom kine zarazí do sedadla (Dolby Atmos positive). Film chválihodne neprekrucuje realitu, nepatosuje a nezhadzuje sa vlastnou blbosťou (Vertical Limit). Ale tým všetkým sa pýši aj Nordwand, ktorý nezaváňa odbitou štúdiovou zakázkou a naopak s rozprávačským nadšením a záujmom o postavy popisuje historicky významnejší a v dianí dramatickejší výstup na švajčiarsky Eiger (ktorý je čo do náročnosti úplne iný level horolezectva než "choďák" na Everest). (22.09.2015)

Reinhold Messner kdysi řekl, že hory nejsou nic zlého ani dobrého, nejsou nepřítel ani přítel; prostě jsou zde. A přestože mohou v horách být bouře i laviny, nikdy nejsou zlomyslné. V tomto duchu pojal Kormákur i svou decentní rekonstrukci jedné z největších tragédií na střeše světa. Přesná hudba, dokonalé zakomponování triků do záběrů, nestrojený lidský rozměr. Žádné efektní nesmysly vertikálních limitů, jen souboj člověka s horou, která nemůže nikdy prohrát. Ona je tou hlavní hrdinkou a nepatrné existence toužící ji zdolat jsou za horolezeckými brýlemi a kyslíkovými maskami jen zaměnitelné položky, které ve své touze dostat se nahoru marně bojují s vědomím, že žádná hora za lidský život nestojí. Chápu je. Je to droga, jejíž účinky přebijí znalost faktu, že každá závislost sebou přináší nebezpečí.. Předpokládám, že cliffhanger Gabe Walker by někde v místě Hillaryho výšvihu připustil, že se drobátko ochladilo a na tričko s krátkým rukávem by si oblékl lehkou šusťákovou bundu z Walmartu.. (26.07.2017)

Everest aneb ČUMulungma Vins. To, že lezení lidí s psycho diagnózou na opravdu velké hroudy šutrů a ledu není tak bezpečné jako psát komentáře na čsfd s horkým čajem v ruce a plápolajícím krbem za zády, věděl už Ivan Mládek a jal se to zhudebnit. Všechny tyhle filmy jsou vlastně na jedno horobrdo, mají vyvolat obavy o hrdiny a zároveň utvrdit v tom, že to naše hnízdečko není zas tak špatný na to - být doma. Řekněme, že fakt nechápu výtky kupř. POMA ke scénáři. Já nevím, to mají postavy recitovat Shakespeara nebo hláškovat jako v Bayových filmech? Ne, scénář je vážně v pohodě, ono když vám chcípe motor během trochu většího větříku v nějakém zapadákově hodně daleko a doma máte těhotnou manželku, budete asi opravdu jen vzdychat a ujišťovat, že ji milujete. Nevím, třeba by ale POMÁčka s verbálkem napadlo něco lepšího, já fakt nevím. Kdepak, ten film prostě je natočenej dobře, je napínavý, civilní, emocionálně šťavnatý a hlavně - uvěřitelný. Jako byste tam byli taky. Prostě film o tom, že na přírodu ti dvounozí mravenci velmi často nemají. A otázka: "Proč?" zůstala nezodpovězena a já si ji stále kladu. Ale co, taky nikomu nevysvětluji, proč lezu do starých zasutých stříbrných dolů, šachet a štol.... (24.10.2016)

Tak jsem vám byl včera na Everestu. Vzal jsem si příklad od borců z Ká dvojky, kteří na vrchol útočí zásadně v poledne, a na půl jedničku vyšlápnul do IMAXu. Lidí tam bylo jako v tom devadesátém šestém na stěně Lhotse, a to nepřeháním, protože když jsem viděl, kolik lidí se nebojí v osmi tisících viset na jednom laně, vybavily se mi závody psích spřežení. Jak je lidská hloupost neomezená (investovat 65000 dolarů do organizovaného pohřbu je podle mě velká hloupost), film samotný zůstal naopak v několika zásadních bodech omezený dost. Tak třeba třidéčko. Záběry na Everest byly přibližně tři, z toho se dvakrát opakoval ten z úvodních titulků. A když se ta mateřská školka vyplazila nahoru, bylo zataženo. Pecka, pozorovat 3D mrznoucí paka ve sněhu, to si bez potapěčských IMAX brejlí fakt neumím představit. A co příběhová linka? Nejdřív je všecko čupr, potom na hovno, no a pak je konec. Cepín jen tak škrábal po ledu a mačky zůstaly napůl rozepnuté. Chápu, že těm chlapům v minus třiceti lezly kule až do jater, ale filmu měly zůstat na místě. Ty čtyři vlaječky jsem na vršku zapíchnul hlavně proto, že takhle dobře zvládnutý film o horách technicky jsem dlouho dlouho neviděl. Užil jsem si i několik silných momentů, ale příští expedici bych viděl s větší skromností a menšími rameny. /// Druhý výstup jsem absolvoval za tým 2D Everest a musím říct, že bez všech těch 3D atrakcí je expedice o dost výživnější. Najednou jsem byl víc v ději, víc s postavama a vůbec - víc spokojenej. (12.10.2015)