Hvězdy nám nepřály

Bál som sa totálne gýčového slzavého údolia a nakoniec je to veľmi príjemne slzavé údolie so strašne sympatickou hlavnou dvojicou. Navyše mám pre teenagerské filmy slabosť, a tento patrí k najlepším. V rámci žánru som chorý - plačte sa to napr. na 50/50 alebo nebodaj na Philadelphiu síce nechytá ale také Intouchables to v mojich očiach bez problémov strká do vrecka. Cynici nekukajte pre istotu ani trailer aby vás nekleplo (28.10.2014)

Už jeho Stuck in Love nebylo pro cyniky. Postavy řešily nejrůznější bolístky, docela se klouzalo po povrchu, na druhou stranu to slušně odsýpalo a nejednou pobavilo. Režisér Josh Boone se vrací a (už ne podle svého scénáře) přináší látku, u které se zpravidla necítíme dobře. Můžeme se sice bavit i dojímat, ale furt tam někde vzadu tikají nemilosrdné hodiny. Tvůrci jí však předkládají nepodbízivě, jsou bezprostřední a přirození. Děkovat můžou ústřednímu duu a šibalskému scénáři. A úctyhodnému nadhledu. Procítěný kousek Now is Good si šel svou vlastní přirozenou cestou. Nepodlézal, nehledal viníky. Na humor výrazně ostřejší 50/50 také těžilo z toho, jak se s oblibou smálo rakovině a smrti do obličeje. Tenhle subžánr se trefil do černého i napotřetí. Ona má krutou prognózu, zdobí jí kanyla, a tak nějak přežívá. On nad rakovinou zvítězil, i když se na něm navždy podepsala, je plný energie a snaží si užívat, protože ví, že mohlo být všechno jinak. Poznají se, přilnou k sobě a brzy jeho nadšení rozmetá její rezignující pocity. I když má každý jinou předpověď (což se v průběhu děje nečekaně protočí), pojímání (zbývajícího) času se promění. Spojuje je prořízlá pusa, smysl pro kousavý humor i bystré poznatky. A já vůbec nikoho neviním z parazitování na vážném tématu. Nikdo (občas jo) nám necpe, že život s rakovinou je na hovno, naopak se snaží proklouznout hlouběji a naznačit, že strašáků je daleko víc. Uvěřitelně celým vyprávěním navíc prostupuje i pozice rodičů, jejichž perspektiva je rovněž zajímavá. Emocionální efekt je silný, chemie mezi milenci je hmatatelná, a když odpustíme všechny ty americké atributy (ultravážné proslovy), nelze jinak, než si to „pořádně“ užít. Nejednou jsem se od srdce zasmál (slepý kamarád čekající na robotické oči i útočící na zrádkyni) a dojal (navíc mám děti). Víc dojezdů mi nevadilo, to, že dvojici dochází humor dřív, trochu ano. Přesto jsme to vítězně doklepali, já si vytučňuji jména (znovu) Shailene Woodley a Ansel Elgort, potvrzuji si, co už vím (Willem Dafoe) a oceňuji, jak bylo těch 130 minut zpracovaných s nebývalou lehkostí. Svitne naděje? Nebuďme tak naivní. (22.08.2014)

Kýčovitá "reklama" na rakovinu? Ano. Těžko uvěřitelný příběh se zidealizovaným vztahem? Možná. To záleží na tom, zda bude člověk, který žije s tím, že může kdykoli zemřít, ztrácet svůj drahocenný čas malichernými hádkami. Přeslazená ztráta času? Tak to rozhodně NE. (Zbytek komentáře obsahuje větší / menší spoilery.) Kromě ty správné pocity vyvolávajícího soundtracku a srdceryvného příběhu o náctileté dívce trpící rakovinou, která v podpůrné skupině z rozmaru osudu potká svého vysněného prince na bílém koni (taktéž trpícího rakovinou), aby mohli prožít pár nechutně romantických chvilek a zase o sebe přijít, stojí "Hvězdy nám nepřály" především na ústřední dvojici. Shailene Woodley a Ansela Elgorta jsem bok po boku viděla už v "Divergenci" (pro změnu jako sourozence), ale zatímco ona předváděla poměrně uspokojivý výkon, on působil jako totální dřevo. O to větší bylo moje překvapení, když Shailene ve finále převálcoval. Já vám nevím, co na těch neodbytných, ukecaných, vtipných, inteligentních, sečtělých a romanticky smýšlejících sympaťácích sakra je.;-) Zajímavě působí také kombinace vážného a černohumorného pohledu na věc, díky níž se divák (pokud není cynik) nejen rozslzí, ale zároveň i (pokud není suchar) od srdce zasměje. Jedna scéna byla už ale vážně moc, a to polibek a následný potlesk v domě Anny Frankové. Nicméně! Líbilo se mi alespoň nenápadné "no problem", když Hazel dlouze odpočívala na schodech; být to v České republice, bude se místností rozléhat hlasité mlaskání, nehledě na protáčení panenek a občasné "tak co sem leze". Smutné. Ostatně stejně jako celý film, viz. reakce diváků (žen i mužů), jejichž popotahování, smrkání a občasné zavzlykání se ozývalo prakticky ze všech stran. Což o to, také bych se přidala, ale jelikož mi stud v kině nedovoluje brečet (to už musí být), tak si to jak se patří vykompenzuji, až si budu v klidu domova dávat repete.:-( P.S.: Neumím si představit, že by mi některý z mých hereckých / knižních idolů vzal iluze způsobem, jakým to udělal Peter Van Houten hlavní hrdince, a upřímně doufám, že to nikdy nezažiju... (06.06.2014)

Okay, Hazel Grace? Chvíli do smíchu, chvíli do pláče - a celou dobu se zaťatými pěstmi, fandící jednomu zázraku. Jim sice hvězdy nepřály, ale nám docela ano. Vždyť jsme mohli vidět strhující, intimní a tuze osobní love story. Osobní ne proto, že má Augustus doma plakát Mass Effect nebo protože s Hazel sleduje Buffy. Dokonce ani ne proto, že bych někdy chodil s dívkou-granátem. Ne, je to proto, že do posledního dechu obdivuju to, jak si dva lidi - i přes nemoci, bolesti a srdcervoucí zklamání hrozící každým dnem - dokážou dát navzájem všechno. A kdo někdy miloval, ten chápe, že úsměv se slzou v oku je v případě těchto Hvězd setrvalým stavem. (12.06.2014)

Z půlky feel-good oddechovka, z půlky vydřený doják. Hvězdy nám nepřály těží z výborně obsazených hlavních hrdinů a šibalského scénáře, v poslední třetině ale přeci jen dojedou na to, že musí hláškovací polohu opustit. Natahované finále nicméně všechna pozitiva nezažene, pořád se tedy můžete těšit na jednu z nejlepší dramedií poslední doby. (8/10) (06.06.2014)