Píše se rok 1939. Italský číšník Guido Orefice, překypující energií a hýřící bláznivými nápady, přijíždí z venkova do velkého města. Na první pohled se tu zamiluje do půvabné učitelky Dory. Ta už sice nápadníka má, on však udělá vše, aby ji zachránil od sňatku s nemilovaným byrokratem. Získá její lásku a vezmou se. Narodí se jim syn Giosué. Po pěti letech šťastného manželství je Guido kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před hrůzami nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám. Hra, na jejímž konci na oba čeká velká odměna...(oficiální text distributora)
Tak, tak, člověk si musí udělat život krásným a držet si co nejvíc na distanc ty, co se mu jej pokoušejí zkazit a to i když jsou podmínky pro výše uvedené prakticky nemyslitelné.. Některé vzdechy o naprosté nereálnosti spojuji s nedostatkem elementární fantazie, neboť příběh vyprávěný z pohledu malého Giosuého ji evidentně vyžadoval. Stejně jako vzpomínka v podobě nádoby plné lásky i zla, která se roztříštila v paměti na tisíc kousku, aby byla následně lepidlem dětské naivity, nezkaženosti a pohádkových příběhů znovu slepena dohromady. Benigni jako režisér nezištně srdcervoucí, lidský a místy i ohromně vtipný a i když si jako herec nálepku "Mlčenlivej Bob" asi nikdy nevyslouží, tady mi jeho pavlačová kadence mluvy zapadla do rámce vyprávění. Scéna "překladu" táborových pravidel nezapomenutelná - jako z Černé zmije..(23.11.2011)
Možná až přehnaná počáteční klauniáda má po příjezdu do lágru smysl. V tu chvíli chápete, že hlavní hrdina to prostě nevzdá a dokáže najít humor téměř v každé situaci. Dostala mě scéna, kdy má konečně příležitost promluvit si s doktorem a ten na něj vybalí další hádanku. Moc se mi to líbilo, i když to chvílemi bylo velice naivní a po koncentráku tam běhal, jak na exkurzi. Halekání z tlampačů by mu fakt neprošlo.(9.11.2016)
Opravdu krasnej film, to nejlepsi co kdy Roberto Benigni natocil, nebo v cem hral a po pravu za tenhle film dostal 3 oskary, s kterejma naprosto souhlasim, krome filmu a hlavniho herce je to i za hudbu, ktera byla taky skvela, hlavne v prvni polovine filmu. Prvni polovina je spis komedie, i kdyz uz je tu poznat, ze zacinaj nemci prichazet, ale porad je to hodne vtipny. Druha cast filmu je taky vtipna, ale zaroven smutna a dojemna. Roberto Benigni zvladl scenar a rezii fakt dobre, takze to nepusobi jako zadna slatanina, ale jako krasny dojemny film, na kterej se vzdy rad kouknu.(26.8.2005)
Velice naivistický, ale právě proto roztomilý a příjemný snímek. Hotové filmové pohlazení po okoralé duši diváka. Je dobře, že se ještě v době Texaských masakrů a Hostelů točí právě takovéhle filmy. Je to sice doslova a do záběru filmová pohádka pro dospělé, ale je tak průzračně naivní a nehraje si na nic víc než na samu sebe, že se nedá na danou hru Robertu Benignimu nepřistoupit. Samozřejmě že hrubě zkresluje válečnou realitu a postavení Židů v době holocaustu a že malý kluk neprokoukne naivní tatínkovu mystifikaci a hru také těžko uvěřit, ale o to v tomhle snímku nejde. Tady jako v pohádce dobro vítězí nad zlem a vše je černobílé - fašisté a Němci zlí a rodinný svět tak dobrý... A navíc ty roztomilé romantické vtípky, týkající se hlavně neskutečně nápaditého dvoření... Ta ,,princeznička" se ale má :-) A nelze při reflexi Benigniho filmu nevzpomenout na proslulého Diktátora, kde Charlie Chaplin podobně idylicky, ale v kontextu doby a filmu naprosto geniálně, zparodoval samotného strůjce všeho toho zla, Adolfa Hitlera. Zajímavé by pak určitě bylo zeptat se slavného Itala, nakolik se nechal inspirovat legendárním východoněmeckým filmem s excelujícím Vlastimilem Brodským Jakub lhář, jehož stylizace se velmi podobá Benigniho snímku...(25.1.2007)
Někdy i věčný optimista jako já dospěje do fáze života, kdy ho nebaví žít, nebaví ho předstírat, že je v pohodě, když je ve skutečnosti vyrvanej z těla, někde mimo tenhle svět. Nebavilo mě sledování filmů, kniha pro mě byla něčím, co mi odvedlo myšlenky, ale ne na dlouhou dobu. Moje komentáře mě nebavili a svět totálně za plexisklem. Rezignoval jsem... to asi souvisí s věkem. Život je krásný jsem viděl jako malej kluk. Nelíbil se mi, a popravdě jsem to, podobně jako Giosué, nepobíral. Jenže člověk míní, život mění a já, teď už životně obroušenej, chápal. Benigni na předávání Oscarů předvedl svou italskou krev. Pro sošku si doskákal přes hlavy diváků. Divák nevěřícně kouká, stejně jako u závěru filmu, akorát s tím rozdílem, že až nyní jsou vaše oči už notně obrečený, neschopný zaostřit. Zažili jste někdy pocit, že vám něco uniká, že to musíte dohnat i za cenu toho, že zemřete? Já ano. A Robertovo suprová báseň mi ukázala, že přání nemusí znamenat utopii. Jasně, teď se ptáte, kde jsem k tomu přišel, když film o tom vlastně nevypovídá, ale já vidím věci jinak, odlišně. Při pohledu na padající list si neřeknu: "Ty vole, zase podzim." Ale spíš mám chuť vzít plnou hrst a rozhazovat je. Prostě si užít tu změnu, která se nabízí. Tenhle film byl silný presso, který mi srdce rozbušilo a vyplavilo z těla. A i když vím, že žít věčně nebudu, že to přijde co nevidět, tak budu konat. To mi řekl Benigni, tak jsem to pochopil...(7.10.2009)
Gilmour93
Tak, tak, člověk si musí udělat život krásným a držet si co nejvíc na distanc ty, co se mu jej pokoušejí zkazit a to i když jsou podmínky pro výše uvedené prakticky nemyslitelné.. Některé vzdechy o naprosté nereálnosti spojuji s nedostatkem elementární fantazie, neboť příběh vyprávěný z pohledu malého Giosuého ji evidentně vyžadoval. Stejně jako vzpomínka v podobě nádoby plné lásky i zla, která se roztříštila v paměti na tisíc kousku, aby byla následně lepidlem dětské naivity, nezkaženosti a pohádkových příběhů znovu slepena dohromady. Benigni jako režisér nezištně srdcervoucí, lidský a místy i ohromně vtipný a i když si jako herec nálepku "Mlčenlivej Bob" asi nikdy nevyslouží, tady mi jeho pavlačová kadence mluvy zapadla do rámce vyprávění. Scéna "překladu" táborových pravidel nezapomenutelná - jako z Černé zmije..(23.11.2011)
Superpero
Možná až přehnaná počáteční klauniáda má po příjezdu do lágru smysl. V tu chvíli chápete, že hlavní hrdina to prostě nevzdá a dokáže najít humor téměř v každé situaci. Dostala mě scéna, kdy má konečně příležitost promluvit si s doktorem a ten na něj vybalí další hádanku. Moc se mi to líbilo, i když to chvílemi bylo velice naivní a po koncentráku tam běhal, jak na exkurzi. Halekání z tlampačů by mu fakt neprošlo.(9.11.2016)
B!shop
Opravdu krasnej film, to nejlepsi co kdy Roberto Benigni natocil, nebo v cem hral a po pravu za tenhle film dostal 3 oskary, s kterejma naprosto souhlasim, krome filmu a hlavniho herce je to i za hudbu, ktera byla taky skvela, hlavne v prvni polovine filmu. Prvni polovina je spis komedie, i kdyz uz je tu poznat, ze zacinaj nemci prichazet, ale porad je to hodne vtipny. Druha cast filmu je taky vtipna, ale zaroven smutna a dojemna. Roberto Benigni zvladl scenar a rezii fakt dobre, takze to nepusobi jako zadna slatanina, ale jako krasny dojemny film, na kterej se vzdy rad kouknu.(26.8.2005)
Radek99
Velice naivistický, ale právě proto roztomilý a příjemný snímek. Hotové filmové pohlazení po okoralé duši diváka. Je dobře, že se ještě v době Texaských masakrů a Hostelů točí právě takovéhle filmy. Je to sice doslova a do záběru filmová pohádka pro dospělé, ale je tak průzračně naivní a nehraje si na nic víc než na samu sebe, že se nedá na danou hru Robertu Benignimu nepřistoupit. Samozřejmě že hrubě zkresluje válečnou realitu a postavení Židů v době holocaustu a že malý kluk neprokoukne naivní tatínkovu mystifikaci a hru také těžko uvěřit, ale o to v tomhle snímku nejde. Tady jako v pohádce dobro vítězí nad zlem a vše je černobílé - fašisté a Němci zlí a rodinný svět tak dobrý... A navíc ty roztomilé romantické vtípky, týkající se hlavně neskutečně nápaditého dvoření... Ta ,,princeznička" se ale má :-) A nelze při reflexi Benigniho filmu nevzpomenout na proslulého Diktátora, kde Charlie Chaplin podobně idylicky, ale v kontextu doby a filmu naprosto geniálně, zparodoval samotného strůjce všeho toho zla, Adolfa Hitlera. Zajímavé by pak určitě bylo zeptat se slavného Itala, nakolik se nechal inspirovat legendárním východoněmeckým filmem s excelujícím Vlastimilem Brodským Jakub lhář, jehož stylizace se velmi podobá Benigniho snímku...(25.1.2007)
Mahalik
Někdy i věčný optimista jako já dospěje do fáze života, kdy ho nebaví žít, nebaví ho předstírat, že je v pohodě, když je ve skutečnosti vyrvanej z těla, někde mimo tenhle svět. Nebavilo mě sledování filmů, kniha pro mě byla něčím, co mi odvedlo myšlenky, ale ne na dlouhou dobu. Moje komentáře mě nebavili a svět totálně za plexisklem. Rezignoval jsem... to asi souvisí s věkem. Život je krásný jsem viděl jako malej kluk. Nelíbil se mi, a popravdě jsem to, podobně jako Giosué, nepobíral. Jenže člověk míní, život mění a já, teď už životně obroušenej, chápal. Benigni na předávání Oscarů předvedl svou italskou krev. Pro sošku si doskákal přes hlavy diváků. Divák nevěřícně kouká, stejně jako u závěru filmu, akorát s tím rozdílem, že až nyní jsou vaše oči už notně obrečený, neschopný zaostřit. Zažili jste někdy pocit, že vám něco uniká, že to musíte dohnat i za cenu toho, že zemřete? Já ano. A Robertovo suprová báseň mi ukázala, že přání nemusí znamenat utopii. Jasně, teď se ptáte, kde jsem k tomu přišel, když film o tom vlastně nevypovídá, ale já vidím věci jinak, odlišně. Při pohledu na padající list si neřeknu: "Ty vole, zase podzim." Ale spíš mám chuť vzít plnou hrst a rozhazovat je. Prostě si užít tu změnu, která se nabízí. Tenhle film byl silný presso, který mi srdce rozbušilo a vyplavilo z těla. A i když vím, že žít věčně nebudu, že to přijde co nevidět, tak budu konat. To mi řekl Benigni, tak jsem to pochopil...(7.10.2009)