The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
Režie:
Oliver StoneKamera:
Robert RichardsonHrají:
Val Kilmer, Meg Ryan, Kathleen Quinlan, Kyle MacLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon, Michael Wincott, Michael Madsen, Josh Evans, Costas Mandylor (více)Obsahy(1)
Ztvárnění osudů slavné skupiny The Doors a zejména jejího zpěváka Jima Morrisona, který žil nespoutaným životem, zemřel v pouhých sedmadvaceti letech a stal se legendou. Vynikající herecký výkon Vala Kilmera v hlavní roli je doprovázen skvělou hudbou a nechybí ani největší hity The Doors! (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))
Videa (2)
Recenze (569)
Pro jedny legenda, pro druhé jen pár skvělých písniček - i tohle by se dalo říct o skupině The Doors. Já osobně se řadím spíše do druhé skupiny - o kapele jsem toho moc nevěděl, jejich písně jsem znal a ani jsem netušil, že jsou od nich (ano, jsem kulturní barbar… :-)) ale o tomhle filmu jsem dost slyšel a proto jsem si ho nemohl nechat ujít, když zrovna běžel na ČT 2 (dokonce v originále s titulky!) A výsledek mi potvrdil fakt, že Oliver Stone je geniální režisér. Protože tady každý druhý komentář je o tom, jak Jim Morrison byl citlivý a inteligentní kluk… ale já tam viděl jen rádoby intelektuála, který uměl dělat show a který se uchlastal k smrti. A v tomhle je právě ona Stoneova genialita - on Jima nesoudí, on nám jej jen zobrazuje a je na každém, jak si to přebere. Někdo v něm vidí mučedníka, někdo jen blbce. Je mi jasné, že pro tenhle názor mě (nejen) zde budou chtít ukamenovat, ale přišlo mi, že to žádný mučedník nebyl. Nevím, jak věrně byl Jim zobrazený, nevím jak daleko či blízko to mělo k realitě, ale kdybych ho měl soudit jen podle tohoto filmu, řekl bych, že to byl prostě jeden z týpků, kteří založili trend "napíšeme písně, ožereme se, zdrogujeme se, život je jedna velká kalba" a ostatní z nich proto dělají bohy. A tohle jsem mu prostě nežral. Dlouho jsem rozmýšlel, jaké hodnocení tomuto snímku dám (objektivně bych musel dát plný počet, ale jak říkám, nedokázal jsem cítit žádné pozitivní emoce k Jimovi, takže tady bych dal spíše jen tři hvězdy) a nakonec jsem se rozhodl to nějak zprůměrovat - 70 %. A teď do fronty, každý nachystat svůj kámen a zbytek už znáte… :-) P. S. Tím ovšem nechci snižovat (zřejmě) životní výkon Vala Kilmera, on byl fenomenální. ()
Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % ()
Pokus o halucinogenní šílenost pro mainstreamové publikum, která nasazuje už od začátku takové obrátky, že se jí to bohužel nedaří uhrát až do konce. Stone je ve svém živlu a opět zbulvarizovanou formou přednáší morální poučení, tentokrát ne politické, ale lidské. A opět to stojí svým způsobem za to... ()
Oliver Stone zvolil svojský prístup. Netvrdím, že zlý, ale dosť jednostranný. Celých 140 minút J. Morrison, v podaní inak skvelého V. Kilmera, kecá o láske a voľnosti, ale za celý film z tej lásky neukáže ani za mak a jeho voľnosť je uzamknutá pod zámkou alkoholu a drog. Nespochybňujem prístup k filmu, ani film ako taký, ale dívať sa dve hodiny na chlapa, ktorý má nozdry plné fetu a melie nezmysly, mi až tak nevoňalo. Prakticky počas celého filmu je Morrison v opojení, či už alkoholovom či drogovom, triezvy je myslím iba v úvode a Stone ho ukazuje stále ako vyšinutého magora, ktorý chce byť stredobodom pozornosti za každú cenu. U mňa tým dosiahol pravý opak a sedeli mi skôr scény konfliktov, hádok, koncertov alebo krátke indiánske prelínačky. Scény koncertov boli výborné a zaznela aj moja srdcovka "The End", ktorá vďaka bohu dostala slušný priestor. Nech boli The Doors na čele s Morrisonom akýkoľvek, isté je, že po nich ostalo pár naozaj dobrých skladieb, z ktorých Light my fire či The End si pustím rád kedykoľvek, no o Stonovcom filme to povedať nemôžem. Raz stačilo. 60%. ()
Skupina The Doors se stala nesmazatelnou hudební legendou, ruku v ruce s tím došlo i na ambice realizovat biopic o této skupině. Kolem režie se postupně motali Brian De Palma, Martin Scorsese či William Friedkin, u kormidla ovšem nakonec skončil Oliver Stone. Z dnešního pohledu spíše komunisticky smýšlející režisér se díky stavění na konspiračních teoriích a kritice dle něj imperialistického vedení USA stal jednou z nejkontroverznějších figurek kinematografie, díky tučnému počtu kvalitních filmů se na něj ovšem jednou bude vzpomínat s úctou. Zásluhu na tom bude mít i samotné The Doors. V centru dění filmových The Doors je především jejich frontman - Jim Morrison. Tomu v kontextu tehdejší hudební scény již neobvykle dopomáhalo posilování drogami a alkoholem, omamné látky pro něj představovaly typ hudebního nástroje. The Doors jsou poté z dnešního pohledu vnímání především jako průkopníci v rámci psychedelického rocku, kdy cílem bylo obměnovat mysl právě díky návykovým látkám. I díky tomu se příběh The Doors paradoxně stal ideálním námětem pro Olivera Stonea, který i princip tehdejšího amerického šoubyznysu (který se v době vydání v roce 1991 neposunul raketovým skokem) mohl využít jako nástroj k další kritice amerického systému. Film začíná klíčovým momentem života Morrisona, kdy je Morrison svědkem čerstvě mrtvého indiána, načež začíná věřit, že se do něj zesnulý indián převtělil. Jde o formativní moment Morrisonova života, v podstatě započíná Morrisonovu posedlost smrtí. The Doors Stonea jsou poté stejně ostré jako skutečný příběh této kapely. Dochází nejen k tripům a boření společenských hranic, ale i rozkladu Jima Morrisona v dost možná životním výkonu Vala Kilmera. Z výsledného filmu jde cítit obdiv k předobrazu protagonisty. Stonea samotní The Doors zaujali už v období jeho přítomnosti v armádě během Války ve Vietnamu, usilování o adaptování příběhu výjimečného umělce stalo Stonea hodně přemlouvání a konfliktů s klávestistou The Dors Rayem Manzarekem (který chtěl biopic The Doors točit sám), The Doors ovšem v součtu především skutečně slouží jako pocta speciálnímu umělci. Ten sice i v rámci filmového převyprávění spěje k dekonstrukci, fetování i šukání mu začíná lézt na mozek, přesto se na plátně pořád prezentuje příběh hodnotného umělce, do kterého se Val Kilmer zvládl doslova převtělit. Klíčem k úspěchu byl nevyhnutelně i kameraman Richard Richardson, který v obraze přesně vystihl estetiku 60. a 70. let, pracovat s barevnou expozicí, obrazovými perspektivami či osvětlením. The Doors jsou díky tomu snadno i obrazovou extází, která podtrhuje život člověka, který měl sice talent, podlehl ovšem zakázanému ovoci a souboj s ním především prohrával. Stačí se zaposlouchat do největších pecek The Doors a seznat, že byl Jim Morrison talent, o to více fascinující je poté sledovat jeho pomalý úpadek, dynamický vztah s Pam Courson v podání fantastické Meg Ryan i prozkoumávání hranic reality. Těžko se někdy odhalí pravda, dá se ovšem odhadnout, že by byl Morrison s tímto zážitkem spokojený. Olivera Stonea jde snadno kritizovat za jeho názory a přátelství s Vladimirem Putinem, jako režisérovi se mu dá ovšem vyčítat minimum. The Doors sice též trpí častou Stoneovou tvůrčí neukázněností a drobnou neschopností udržet nastavené měřítko, zrovna u filmu o The Doors je ovšem ta neukázněnost tak nějak vítanou záležitostí. Po 32 letech jde nicméně pořád o jeden z nejdivočejších hudebních biopiců, který ani po třech dekádách neurazí.... () (méně) (více)
Galerie (64)
Zajímavosti (19)
- Štyri a pol roka pred tým, než Crispin Glover stvárnil rolu Andyho Warhola, sa stretol so skutočným Andym na svatbe Madonny a Seana Penna. (Spilvo)
- Audiostopu zo scény, kde majiteľ vyhadzuje Jima (Val Kilmer) a skupinu von z klubu, použil slovenský raper Boy Wonder na konci svojej skladby "Špinavy poet". Malý úryvok z filmu použil taktiež v skladbe "Volám o pomoc". (matowp)
- Všechny skladby, které ve filmu uslyšíte, zpívá sám Val Kilmer (Jim Morrison); původní zůstala jen muzika na pozadí. Podle Olivera Stonea to bylo nad plán. (Ještěřák)
Související novinky
Není Kravitz jako Hendrix
Se životopisnými snímky se poslední dobou roztrhl přímo obrův pytel. Kinohity Frida, Walk the Line, Capote, Ray a starší neméně úspěšné Doors, Elvis Presley nebo Great Balls of Fire! se prostě musely… (více)
Reklama