České století

Jak narvat zásadní okamžiky naší historie do zhruba hodiny a čtvrt jednotlivých dílů? Navíc tak, aby výsledek stál co nejméně, tedy vyvarovat se jakékoliv akce či dramatických scén. S obtížným zadáním si tvůrci poradili tu lépe, tu hůře (například poslední díl o rozdělení Československa se ve své zkratkovitosti opět podíval až na samou hranici pochopitelnosti děje). Takže svých průměrných 70% zaokrouhluji nahoru za odvahu se do toho vůbec pustit i těch pár povedených dramaturgických rozhodnutí typu Daniel Landa = Emanuel Moravec. (08.12.2014)

20%. Sedláček by se měl držet toho, co umí, a sice tradičních dokumentů. Toto dokudrama bohužel nabízí o mnoho méně, než slibovalo. Nepochopitelně postrádá řadu historických náležitostí, má závažné obsahové mezery a hraje si na něco, čím nemůže být. Kromě toho se z řemeslného hlediska nezapře dokumentární duše autora; záběry jsou nepůsobivé, laciné, v rámci tvorby atmosféry vůbec nefungují, něco jako osu nebo zásady o přechodech mezi velikostmi záběrů tady režisér očividně vůbec neřešil a pokud jde o herecké výkony, snaha o napodobeninu vzhledu, mluvy a charakterů reálných osob je sice zajímavá, nicméně spíše jako komická satira, než vážná záležitost, kterou se České století snaží být. A co do scénáře, tam platí víc než kde jinde, co už tu bylo v komentářích řečeno, a sice že "dialogy šustí papírem". A to opravdu víc, než by bylo zdrávo. Chápu, že se záměrně využilo 25.výročí od revoluce a emocí, které toto výročí v lidech z generace X vzbuzuje, ale nedopadlo to dost dobře na to, aby se to mohlo v rámci české kultury stát kultovním. Ale České lvy bezpochyby posbírá, to by tomu pak chyběla ironie... (08.12.2014)

Bylo-li snad cílem tvůrců vzbudit zájem veřejnosti o novodobé české dějiny, pak se obávám, že výsledkem jejich snažení bude spíše jen další zkreslení představ mnoha diváků o těchto událostech, jejich hlavních protagonistech, jejich hlubších a širších souvislostech a nakonec i o samotných časech, v nichž se odehrávají. A přitom po technické a herecké stránce nelze celé této sérii téměř nic vytknout. To, co však bohužel selhává je scénář, který povětšinou nevypráví příběhy z naší historie, ale snaží se vysvětlovat jejich pozadí, přičemž využívá značných zjednodušení v podobě vynechávání klíčových postav a důležitých okolností nebo pozměňování jejich významu, následkem čehož vzniká často nepříliš objektivní výklad, který nezobrazuje čistou skutečnost, přestože se tak tváří. Ostatní drobné prohřešky týkající se mluvy a chování jednotlivých osobností, jež někdy neodpovídá jejich době, charakteru či situaci, by se pak v tomto kontextu daly snad i přehlédnout, kdyby však také ony svou troškou nepřispívaly k vytváření ne zcela věrohodných obrazů těch, jichž se týkají. Celkové tedy musím konstatovat, že jsem tímto počinem velmi zklamán, a to přesto, že jsem vnitřně ani příliš nevěřil, že by to mohlo dopadnout jinak. 40 % (14.12.2014)

Velké bourání: *** Donutil přehrává Hubu, žjóva! // Den po Mnichovu: ***** Beneš je můj nejoblíbenější prezident a o Mnichovu se hrozně ráda hádávám, tak doufám, že teď už mi nikdo nebude tvrdit, jak se měla republika bránit. Respekt Landovi, že vzal roli Moravce, vidět totiž Landu v neděli večer ve veřejnoprávní televizi heilovat, to chceš! Skvělé, skvělé! // Kulka pro Heydricha: **** To mám tedy o čem přemýšlet a co přehodnocovat. V jednu chvíli je beznaděj vystupňována tak, že se až člověk diví, že má v občance nápis Česká republika. // Všechnu moc lidu Stalinovi: **** Miluju Vyorálka. // Zabíjení soudruha: ***** Nejlepšejší ze všeho. Ještě víc miluju Vyorálka. Jestli byl jeho Kléma v předešlém dílu hodně kůl, tak tady máte sto chutí ho pohladit po vlasech. Jednak se zde (pro věčné omílání mluvících hlav) i něco děje, jednak mě fascinuje kontrast krutosti a všednosti. Vojáci přihlížející Slánského popravě se o něm baví tak, jako by se prodavačky v pekárně divily, že si zákazník koupil jenom jednu housku. Srovnání noblesy demokratické první republiky s familiérností a vulgaritou komunistického jádra. Vždycky zajímavý rozpor povinnosti, respektive přežití a zrady. No a ten Uchovitý konec to všechno jen korunuje. // Sečteno podtrženo: nejlepší dramatická věc, co jsem u nás na obrazovkách v poslední době, vlastně dost možná kdykoliv, viděla. Dobře napsané uvěřitelné dialogy, žádné zástupy nounejmových modelek a konečně má televizní divák šanci se dozvědět, že je u nás víc než těch cca deset herců, kteří se protáčejí ve filmech furt dokola. (07.11.2013)