Jaroslav Vojta

V začátcích užíval jméno Vojta - Jurný. Pocházel z veliké herecké rodiny. Rodiče byli herci Alois Vojta - Jurný a Amalie Vojtová. I sourozenci byli herci (Adolf Vojta - Jurný, Hermína Vojtová). Po smrti matky se otec znovu oženil a tak se Vojtovou nevlastní matkou stala herečka Hana Jelínková a mladý Jaroslav tak získal i slavné tety - Marii Spurnou, Otýlii Beníškovou a Terezii Brzkovou. Po vyučení ve slévárně absolvoval dvouletý večerní kurs strojního oddělení při průmyslové škole v Brně. Divadlo začal hrát v roce 1906 jako ochotník v brněnském spolku Bratrstvo a do roku 1910 prošel ještě několika divadelními společnostmi. Členem Státního divadla v Brně byl v letech 1910 - 1913, členem Městského divadla v Plzni v letech 1913 - 1915 a v letech 1915 - 1919 působil opět v Brně. Členem Vinohradského divadla byl do roku 1925, kdy ho angažovalo Národní divadlo, kde setrval až do odchodu do důchodu v roce 1959. Nadále však hostoval v pražských divadlech a ochotnických spolcích.

Vojtova urostlá, mohutná postava s výraznou tváří a jeho hlaholivě drsný, poněkud chraplavý hlas předurčily herce do rolí hrdinských a charakterních. Vojtovo herectví nebylo racionální ani promyšlené. Vyznačovalo se vitálností, pudovou živelností a přesto moudrou vyrovnaností a vynikající propracovaností postavy do nejmenších detailů. Z jeho četných divadelních rolí, z nichž několik převedl i na filmové plátno, jmenujme např. Vávru (Mrštíkové - Maryša), Sarku - Farku (Drda - Hrátky s čertem), Peštu (Langer - Velbloud uchem jehly), nebo Alfréda Doolittla (Shaw - Pygmalion).

Stejně jako na divadle, i ve filmu vytvářel Vojta především postavy lidové, které jeho hereckému naturelu slušely nejvíce. Ve filmu se objevil už roku 1920 v roli učitele - alkoholika v dramatu herce Vladimíra Majera MAGDALENA. Dále to byl např. chalupník Šimek v MNICHOVĚ SRDCI, soudce Emanuel Středa v JEDENÁCTÉM PŘIKÁZÁNÍ, sekerník Braha v LUCERNĚ, nebo biskup z Řezna v prvním českém historickém velkofilmu SVATÝ VÁCLAV.

Po příchodu zvuku rolí přibývalo. Do konce života jich Vojta vytvořil v českém filmu více jak 110. A tak mohli diváci Vojtu vidět jako strýce Ottu v komedii PENÍZE NEBO ŽIVOT, ševce Václava Šupitu, který si nenechá líbit teror paní domácí (A. Nedošinská) v DOMĚ NA PŘEDMĚSTÍ, starostu Adama v komedii U NÁS V KOCOURKOVĚ, mlynáře Filipa Vávru v MARYŠE, strojvůdce Doubravu, kterému seberou jedinou životní lásku - lokomotivu v dramatu SRDCE NA KOLEJÍCH, radního Jakuba Buška v NAŠICH FURIANTECH, nebo rychtáře v JEJÍ PASTORKYNI. Sice netradiční, ale dobře zvládnutou roli dostal Vojta od režiséra Friče po boku Fričovy manželky Suzanne Marwille v dramatu na motivy románu Karla Čapka HORDUBALOVÉ. Vojta zde vytvořil postavu Juraje Hordubala, muže, který se po letech vrací z Ameriky. Doma nachází dcerku, která ho nezná a bojí se ho a chladnou a odcizenou ženu, která pokukuje po čeledínovi Štěpánovi (Mirko Eliáš). Veselou postavu pátera Bonifáce si Vojta zahrál v komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, otce Františka Kmocha v životopisném snímku TO BYL ČESKÝ MUZIKANT, otce Helenky v POHÁDCE MÁJE, nebo továrníka Ficka v komedii KAREL A JÁ. V té době se také blýsknul v titulní roli filmu PANTÁTA BEZOUŠEK. Starý Josef Bezoušek přijíždí k příbuzným do Prahy. Mezi velkoměstskými vymoženostmi je starý muž sice ztracený, ale bolesti lidského srdce jsou všude stejné, a tak se přece jenom pantáta Bezoušek cítí potřebný a užitečný svými moudrými radami a pomocí.

Po válce a v 50. letech se Vojta ve znárodněné kinematografii nadále objevoval pravidelně a často, ale titulní role se již nedočkal. Objevil se např. jako vysloužilec Matěj v NEZBEDNÉM BAKALÁŘI, Pedro Šuhaj v NIKOLU ŠUHAJOVI, farář v DIVÉ BÁŘE, zatvrzelý zedník František Doubrava ve ŠTICE V RYBNÍCE, obecní policajt Pazourek v HAŠKOVÝCH POVÍDKÁCH ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ, rychtář Koděra ve STRAKONICKÉM DUDÁKOVI, nadlesní v ADVENTU, Ohnivec v dramatu PROTI VŠEM, nebo děda Poláček po boku Zdeňky Baldové v komedii PÁTÉ KOLO U VOZU. Režisér Václav Krška Vojtu obsadil do svých životopisných filmů MLADÁ LÉTA (otec Aloise Jiráska), POSEL ÚSVITU (kolářský mistr Václav Svoboda) a MIKOLÁŠ ALEŠ (model Drábek). Diváci velmi ocenili, když Vojta převedl z divadla na filmové plátno pod vedením Josefa Macha svého vynikajícího loupežníka Sarku - Farku v pohádce HRÁTKY S ČERTEM. Další vděčnou roli nabídnul Vojtovi Otakar Vávra ve filmu podle románu Karla Čapka PRVNÍ PARTA, kde hrál Vojta starého havíře Suchánka, který se i přes svůj vysoký věk snaží pomáhat při odstraňování škod po důlní katastrofě.

I v 60. letech se pro Jaroslava Vojtu našli filmové role. Uveďme např. jeho továrníka Smolíka v dramatu POCHODNĚ, hospodáře ve Weissově pohádce pro dospělé ZLATÉ KAPRADÍ, nebo člena podvodnické rodiny Musilů Oldřicha v komedii MEZI NÁMI ZLODĚJI. Jeho poslední filmovou rolí byl hluchý stařík Lebeda v kriminálce ALIBI NA VODĚ z roku 1965, který díky schopnosti odezírat ze rtů pomůže kriminalistům usvědčit vraha.

Herec pověstný svou milou a veselou povahou, smyslem pro humor a uměním plést pointy vtipů byl činný i nadále v televizi, když jeho filmová kariéra skončila. A tak ho televizní diváci viděli a stále mohou vidět jako Leopolda Nedobyla v seriálu SŇATKY Z ROZUMU, nebo jako důchodce Lojzíka v televizní inscenaci TCHÝNĚ. Vojta spolupracoval také s rozhlasem (Hrátky s čertem).

Jaroslav Vojta získal řadu ocenění. V roce 1929 to byla státní cena za dramatické umění, 1940 Národní cena za roli ve filmu TO BYL ČESKÝ MUZIKANT, 1953 titul Zasloužilý umělec, 1958 titul Národní umělec a 1963 Řád práce.

Petr "Bart" Bartoš