Hráč

Hráč je sice velmi zajímavý svým pohledem do zákulisí Hollywoodu, nicméně bych měl výhrady k dokonalosti jeho scénáře a také ke zpracování. Popravdě řečeno, největším tahákem na tomto snímku je nejspíše rekordní množství hvězd v jednom filmu, z nichž ovšem většina z nich dostane prostor počítaný spíše ve vteřinách, než v minutách. Robert Altman je zkrátka trochu svérázný režisér a žádný z jeho filmů se nedá ani jednoznačně odsoudit, ale ani jednoznačně pochválit. (26.12.2002)

Abyste docenili Hráče, musíte opravdu milovat film jako médium. A mít nakoukáno starší hollywoodské kousky je taky jedině k dobru - na stěnách tu visí plakáty k spoustě starých klenotů...A ten úvodní osmiminutový záběr, kde se mj. dvě postavy baví o tom, že dnes se všechno stříhá a že by si filmaři měli brát příklad z úvodního záběru Doteku zla Orsona Wellese - to se musí pochopit :)) (29.05.2007)

Hráč, Griffin Mill jako hráč pohrávající si se svými scenáristy, Robert Altman jako režisér pohrávající si s komerčním filmem a my jako obecenstvo, od kterého se čeká, že se bude rozplýat blahem, když se průměrné dějové jádro obalí do pozlacené satiry na Hollywood. Odkazy na spoustu, více i méne známých, klasik jsou pěkné, a to nepočítám s tím, že jsem byl schopen je všechny vstřebat, zajímavá je také ambivalence pramenící z typicky hollywoodského příběhu plného hvězd a přitom i souběžné satiry a posmívání se tomuto konceptu. Nechci říct, že by byl film přímo plytký, ale hlavní trio pachatel-oběť-atmosféra nemá dostatečné napětí, dramatičnost filmu je poněkud umírněná. Pokud vám někdo řekne, že Hráč je skloubení kvalitního, umělecky hodnotného a zároveň i komerčního filmu, nebude až tak daleko od věci, ale mé pocity zůstávají spíše chladné... 7/10 (30.08.2012)

Vedle Truffautovy Americké noci nejhezčí film o filmu. Zatímco Truffaut ale ukazuje období, kdy se klasická žánrová kinematografie přerodila v moderní, a svým autotematickým dílem to přímo dokládá, tak Altman ukazuje éru "Nového (nového) Hollywoodu", kde producenti opět vládnou příběhům. Hráč velmi vtipnou formou vypráví o tom, jak je producent pohlcen do typizovaného příběhu, jaké sám produkuje. Je to zlý, ale báječný film. (25.02.2003)

„Tady bych žít nemohl, mám alergii na štěstí“ Údajně až osmiminutový (hodinky jsem nesledoval) úvodní záběr v sobě shrnuje, co je třeba znát pro snazší orientaci během následujících dvou hodin. Shrnuje v sobě Hollywood, který nám Robert Altman představuje „full frontal“. Pravdy infikované lží, totiž faktem, že je nám sdělována skrze filmové médium, se dobírá za pomoci mnohovrstvého příběhu, jenž využívá pomrkávání na diváka stejně často jako nečekaných, až podlých kliček. Zpočátku mě film moc nebavil, přistupoval jsem k něm spíše coby k relaxační hře „poznej hvězdu“ (Robertsová s Willisem jsou stejně nejlepší), ale když začínalo být čím dál zřejmější, jak dobře promyšlenou partii s námi režisér rozehrává, řekl jsem si, že ho nenechám vyhrát tak snadno. Nemá valného významu rozplývat se zde nad jednotlivostmi (nájezd na Hitchcockovu fotku během thrillerově laděné scény, pan M…), když film zasází tu nejtvrdší podpásovku teprve jako celek. Vždyť i množství známých tváří svolných k účasti v něčem tak nepříjemně upřímném vypovídá cosi o hollywoodském pokrytectví. Bráno z opačné strany, Altman mohl spoléhat, že film s tak vysokým „stars ratingem“ nikdy nebude naprostou mizérií. Je to prostě film plný paradoxů, jehož obsah bych ani po zaangažování veškerých mluvnických schopností nedokázal shrnout do 25 slov a méně. Pátou hvězdičku si schovávám pro druhé zhlédnutí, kdy doufám objevím i toho Jacka Lemmona. :-) 85% Zajímavé komentáře: Tetsuo, lupuscanis (02.10.2010)