Nabarvené ptáče

Zrovna teď si nevzpomenu kdy to bylo naposledy, kdy jsem rozebíral tak náročný film na rozebírání jako Nabarvené ptáče..... Václav Marhoul tenhle film chystal 11 let a vzhledem k tomu jak kontroverzní samotná předloha byla se dopředu řešilo i to jak podobně kontroverzní bude právě tahle adaptace. Člověk nepolíbený předlohou prostě nemohl vědět co přesně ho v podobě Nabarveného ptáčete čeká, pověst předlohy ho ale nějak předehnala a bylo jisté, že to rozhodně nebude film pro všechny. Marhoul i tak ale dokázal adaptaci svojí filmové adaptaci dovézt k životu, sehnat dostatečné peníze a dostat tam nejen mezinárodní tváře ale dokonce se Nabarvené ptáče dostalo i na Filmový festival v Benátkách. A právě onen fakt, že přes 100 lidí promítání opustilo dávalo najevo, že ten film prostě nebude pro všechny. A pozor, těch 100 lidí neodešlo proto, že by jim ten film přišel špatný. Ale jednoduše nezvládali se na něj dívat a psychicky to vydržet. A když má člověk to Nabarvený ptáče za sebou, vlastně se dá snadno pochopit, že slabší povahy budou mít s tímhle filmem velký problém. Nabarvené ptáče prostě nebude film, který budu doporučovat všem. A to ne proto, že by se mi film nelíbil, ale jednoduše se bojím, že prostě všichni nemají psychiku na to co se 169 minut děje. A tím zase neříkám, že by tam bylo zas nějaké nesnesitelné násilí, jelikož téměř veškeré násilí je mimo záběr a my následně v podstatě vidíme jen následky. Jenže ono v případě Nabarveného ptáčete nejde jenom tak úplně o násilí ať už páchaném na zvířatech nebo na lidech. A už vůbec to není čistokrevný válečný film nebo čistokrevný film z holokaustu. Jak Václav Marhoul tvrdil, že se snažil aby byl film aktuální dnešní době a tak nějak kráčel ve šlépějích dnešní doby plné uprchlíků nebo xenofobie, tak přesně v tomhle ohledu Nabarvené ptáče funguje. A věřím, že si zároveň bere to nejdůležitější z Kosinskiho předlohy. A i vlastně strašpytel by se měl překonat a ten film vidět. Nabarvené ptáče je ten typ filmu, který se pravděpodobně nejvíce užije v kině. Ono každý film je přece jen lepší v kině, Nabarvené ptáče je ale ten typ filmu u kterého se obávám, že to domácí puštění nebude to pravé ořechové. V kině to ale prostě stojí za to. Krásně se na to kouká, je to natočený na 35 mm film a tudíž to dopadlo tak jak Marhoul chtěl. Nabarvené ptáče je ale vyprávěno především obrazem a tudíž by se pravým režisérem filmu dal nazvat ne Marhoul ale kameraman Vladimír Smutný. Smutný vždy dodával perfektní kameru a u Nabarveného ptáčete si opět hezky vyhrál. Jestli se dá ovšem chválit vizuál, měl jsem celou dobu takovej problém s dějem. Marhoul je šikula, sehnal všechny potřebný peníze, všechno to vypadá draze, vypadá to i celkem hezky na film typu Nabarvené ptáče a prostě Marhoul jakožto producent, který měl vše zařídit aby vše vypadalo náramně je boží. Marhoul jako režisér a vedoucí 169 minut dlouhého příběhu zase tak moc bohužel nefunguje. Nabarvené ptáče se tak vlastně může chlubit oním perfektním špičkovým vizuálem, zároveň ale tak trochu bohužel ztrácí na té příběhové rovinně. A tím neříkám, že by příběh a jeho vedení bylo špatné. To rozhodně ne! Jenom to je bohužel film u kterého si víc vzpomenete na vizuál než na příběh. A není se čemu divit když se vlastně celý děj točí ve spirále- Chlapec někam přijde, stane se svědkem nějakého hrozného lidského chování, sem tam je navíc ohrožen na životě, pak to dojde k nějakému brutálnímu vyvrcholení, chlapec odejde a následně se celý kolotoč točí od znova. Celý příběh je vlastně rozdělen do kapitol přičemž každá kapitola se zabývá jedním člověkem ke kterému chlapec zrovna dorazí. Co jsem tak napočítal tak těchto kapitol je ve filmu celkem 10 a bohužel nevím jestli jich je 10 i v knize (a jestli se odvíjejí zcela stejným směrem), dovolím si ale hádat, že ano. Jediným hrdinou se kterým tak trávíme celý čas je onen malý chlapec o kterém vlastně nevíme skoro nic (ani křestní jméno!) a máme s ním trávit 169 minut. Člověk by si k němu tak rád našel cestu, fandil mu, bylo mu ho líto a doufal, že vše dobře dopadne. A i když je Petr Kotlár šikovný, ve finále se to úplně nedaří. Chlapec totiž už od začátku působí, že mu jde jen o sebe a přežití a i když si sem tam uvědomí, že žije ve světě kde před ním zrovna chlap mlátí ženskou nebo, že se mu před očima chce zabít člověk a snaží se něco udělat, ve finále prostě nic nedokáže. A časem dojde i na ošklivé věci, něco se v něm zlomí a v něm samém se vlastně začne probouzet zlo. Kotlár pro kterého šlo o první film ale dokáže tohohle malého, vyděšeného chlapce zahrát hodně dobře a rozhodně nepůsobí prkenně nebo jakkoliv podobně. Jen to bohužel není dvakrát sympatický hrdina, zároveň jsem ale schopnej pochopit, že to Marhoul asi opět dvakrát takhle nezamýšlel. Nejvíce nosnou kapitolou příběhu je poté ta s Harvey Keitelem kde Keitel jako hodný farář (a pravděpodobně jedna z nejkladnějších postav filmu) dostal snad ze všech těch Kotlarových hereckých kolegů nejvíce prostoru společně s Julianem Sandsem, který vystupuje ve stejné kapitole. Sands zde hraje děsivého pedofilního farmáře a jde z něho strach. Především když dojde na tu část, která našeho hrdinu výrazně poznamená. Tohle byla pravděpodobně jedna z těch pasáží kde si někdo v Benátkách řekl, že je ideální čas opustit sál. Nabarvené ptáče se především nebude líbit lidem, kteří nedokážou zapnout mozek, pochopit všechny symboliky, smysly a práci s pozadím. Kapitola s Harvey Keitelem, kapitola, která následuje hned po ní nebo kapitola s nadrženou vesnickou nymfomankou v podání Jitky Čvančarové ( v rouše Evině!) jsou tím nejlepším příkladem. Každá kapitola má něco do sebe a chce se do ní jenom pořádně dostat. Hodně na rozbor je třeba i kapitola se Stellanem Skarsgårdem, to už bych ale hodně zabíhal do spoilerů a to já nerad. V Nabarveném ptáčeti byste vlastně počet sympatických postav spočítali na jedné ruce a na počet těch ze kterých se vám dělá zle by vám nestačilo ani všech 10 prstů. Už ten fakt, že v tomhle filmu najdete zástup brutálních psychopatů, sexuálních násilníků nebo mučitelů zvířátek je pro někoho jistě varovnou, že by ten film prostě neměl vidět. A já to chápu. Přesto bych byl vlastně rád kdyby mu každej dal šanci. Nabarvené ptáče totiž i přes všechny své nedostatky z jasných důvodu strká do kapsy většinu aktuální české tvorby. Je otázka jestli něco podobně ambiciozního v nejbližší době u nás ještě vznikne, i fakt, že se Nabarvené ptáče dočkalo realizace ale prostě potěší. Ve vší té záplavě Troškovin, Vejdělkovin nebo dalších českých komedií se jedná o svěží vítr do plachet, který dal najevo, že jsme zase natočili něco co má trochu větší ambice. Účast na Festivalu v Benátkách o tom jenom svědčí. Jen je otázka jestli je to finální etapa. Je mi vlastně jedno jestli bude mít Nabarvené ptáče nějak velký úspěch na Českých lvech nebo jestli se dostane do boje o Nejlepší zahraniční film na Oscarech. Jsem jen rád, že Nabarvené ptáče vzniklo. Je to brutální, syrové, všechny výtky jak je to ošklivé (fyzicky, ne vizuálně) vlastně dávají smysl, zároveň je to ale depresivní příběh, který nejenom staví na pozadí Holokaustu ale zároveň i na pozadí dnešních událostí. Marhoulovi už by se jen za tohle mělo tleskat, jako producent to prostě zvládl. Samosebou to mohlo být ještě trochu lepší, vypravěčský lépe zvládnutelné a minimálně sympatie vůči hlavnímu chlapečkovi mohli být větší, Marhoul to ale chtěl přesně takhle a to se musí respektovat. Nejsem extra nadšenej, jsem jenom nadmíru spokojen. Ale pořád jsem za ten film rád, jen si vlastně nejsem jistej, jestli ho ještě někdy chci v životě vidět. Ať už v celku nebo jen ve formě libovolných kapitol...... (13.09.2019) (méně) (více)

Tak jsem vyrazil do kina na tento film. ,,To já bych tedy nešel' říkali mnozí. Proč ptám se. ,,No je to plné násilí, lidi z kin odcházeli z premiér, psali to na internetu! '' Nikdo z nich ten film neviděl, ale nešli by na něj - protože někdo něco někde napsal... Ačkoliv má samozřejmě každý právo se rozhodovat jak chce, přijde mi to dost děsivé a příznačné pro dnešní ultrakorektní přiblblou dobu. Rovnou říkám, že knižní předlohu jsem nečetl, ale četl jsem, že je o dost drsnější než jak to pan Marhoul pojal a že leckde obrušoval hrany aby to nebylo extrémní. Jelikož jsem od různých kritiků zaslechl, že autor knižní předlohy Jerzy Kosiňski je vlastně úchyl a kniha je plná krutostí, pedofílie, sexuálního násilí atd.. a tudíž brak, nemohl tedy Marhoul podle toho natočit také nic jiného než brak plný toho všeho. Něco jsem si tedy o autorovi úchylovi přečetl a zjistil jsem, že se jako malý chlapec za holocaustu skrýval před nacisty v Polsku (Ha!). Jednoduchým výpočtem jsem zjistil, že mu na konci války bylo 12 (Ha!). Tedy byl ve věku začínající puberty, ve věku kdy chlapec už není dítětem, vnímá citlivěji svět a události kolem sebe a hlavně si ty události pamatuje a nese sebou po celý život. Co pan Kosiňsky během ukrývání v převážně antisemitském Polsku zažil, můžeme jen tušit. Ale nebyli jen lidé zlí, byli i lidé hodní, lidé stateční, kteří často při ohrožení vlastního pohodlí, bezpečí a rodin nezapomněli na lidskost ani v těch nejtemnějších okamžicích naší moderní civilizace. Pan Marhoul má vojenské věci rád, druhá světová ho zajímá a kniha ho zřejmě zaujmula, takže se rozhodl již dávno před lety ji převést na filmová plátna. To co se kolem toho strhlo mně vytáčí. A jelikož není nic lepšího než vidět věci na vlastní oči a udělat si úsudek sám, vyrazil jsem s kamarádem (další odmítl, že by to násilí na dětech nezvládl byť má válečné filmy rád) do kina. Už když jsem na Chodově pardon nyní Westfieldu kráčel vstupní chodbičkou veden modrými naváděcími LED pásky jsem se trochu bál. Přeci jen ač my dva sami v podstatě úchylové (když už jsme se na tu odpornost rozhodli jít) jsme se jimi necítili, ale báli jsme se sestavy úchylů v křeslech kina. Obavy naštěstí opadly, v kině seděl jen mladý pár co na úchyly nevypadal. No aspoň budeme mít víc místa na bundy a batůžky utrousil jsem se smíchem. Neměli jsme. Během deseti minut přišlo celé kino a židle nebyla volná. Průřez úchylných návštěvníků byl skrze všechny věkové kategorie. Tak kolikpak jich odejde řekl jsem si v duchu. Nebudu napínat, odešli dva diváci. Samozřejmě nevím důvod, ale myslím si ho. V jedné ze scén ustupuje německá kolona po zcela zaplněném mostě když tu jeden ze štábních kubewagenů zakašle a nechce jet dál. Vyskočí voják, otevře vzadu kryt motoru a zkoučí tam cosi opravit. Kolona se zasekne a když rozbitý vůz dojede další kubewagen, nějaký důstojník zažene vojáka od motoru se slovy, že na to není čas a nařídí nepojízdné vozidlo shodit přes zábradlí mostu aby neblokovalo provoz. Načež se tak stane. Zmínění dva tedy byli zřejmě členové nějakého veterán klubu nebo snad členové klubu vojenské historie a prostě se na to asi nevydrželi dívat jak toto slavné vozidlo a německá obdoba amerických jeepů leží v korytě řeky... :-). Nyní k tomu hlavnímu a to je samozřejmě film sám. O tom, že je film složen z jednotlivých obrazů, či epizod jste již jistě četli. Každá epizoda má název dle jména člověka, kterého malý chlapec na své cestě potká. Nepotkává samozřejmě jen lidi zlé, ale i hodné. Není to tedy jen film plný násilí, protože ti hodní mu leckdy zachrání život ač třeba nosí uniformu SS a vy by jste to nečekali. Tohle je film o lidech. O člověku v každém z nás. Samozřejmě chlapec to tam na východě neměl lehké a přiznejme si, místy se mu smůla lepí na paty. On již jen ten samotný kraj primitivních pověrčivých lidí věřících na uhranutí, upíry, kraj dřevěných vesniček, není pro už jen vizuálně zcela zjevného cizince nic moc. Kraj, kde se čas a civilizace zastavila někde v 15 století... Když jsem viděl první minuty filmu, měl jsem dojem že koukám na nějaký Bergmanův film ze středověku a nebylo to jen tou nebarevností snímku. Tady se musím pozastavit nad vizuálem. Pan Smutný udělal mistrovské dílo. Uvědomujete si mnohokrát, stačí aby se mlynář Udo Kier ve svých špinavých šatech s neoholeným strništěm na bradě podíval do kamery... Je to i neuvěřitelná práce s detailem a toho já si dobře všímám. Např. hrdina měl na rukou olámané nehty, zatrhané záděry, byly to prostě ruce malého kluka, který si jimi obstarává každý den obživu... Obraz a dokonalý zvuk. I ten je třeba vyzvednout. Když venku kvílela meluzína nebo z mokrých šatů odkapávala voda se syčením a prskáním poskakujících kapek na rozehřátém plátu kamen, úplně jste cítili to teplo v té roubence kdesi tam daleko na východě. Další co bylo skvostné byly vybrané lokace, věřte, že na některá ta místa třeba dům u jezera by jste se chtěli podívat i v reálu. A nyní k tomu násilí. Ano bylo tam. Dokonce na samotném hrdinovi. A nejen na něm. Ale co kdo čeká od válečného dramatu za holocaustu z východní fronty? Roztomilé králíčky běhající po zelené louce papající jetelíček ? Kdo o téhle době něco ví, ví, že se na východě děly strašné a až nepředstavitelné věci. Neuvěřitelné krutosti. Miliony dětí jako je náš hrdina zemřely. Nedostaly se na svých útěcích pomyslně ani ,,k prvnímu jménu'', ke své ,,první epizodě''. Nejhůře na tom byli civilisté a na východě je pravdlem, že ač ta či ona armáda, je to pro místní pohroma. Někudy se fronta přehnala i opakovaně. Ke všemu různé polovojenské a bandy banditů, partyzánů, Kozáci a těm bylo jedno od koho berou proviant pro své lidi... Do toho Němci samozřejmě praktikovali nadobitých územích metodické čištění území od Židů a ani k místním se ,,němečtí osvoboditelé od stalinského bolševismu '' moc nechovali v rukavičkách. Tam se neinternovalo a netransportovalo vlaky kamsi do Polska, na východě se střílelo hned. Nebo se lidé nahnali do domu, a ten byl plamenomety zapálen. Brutální? Samozřejmě. Ale tak to bylo. Tento film to bez emocí bez jakéhokoliv donucování hudebním podkresem prakticky nezůčastněně sleduje. Je to pouť malého chlapce i s příhodami, které se mu cestou dějí. Opravdu to není film aby někdo odcházel z kina (obzvláště když si večer pak pustí Saw, nebo nějaký katastrofický film, kde v jednom záběru zemře 1000 lidí v padajícím dálnici du průrvy při zemětřesení například). Je na každém aby se rozhodl sám na co vlastně jde, zda to vidět chce a zda na to má. Pokud má někdo rád romantické komedie, nekouká na válečné filmy, nemá tu zkušenost či znalost toho období, pak ať na ten film raději nekouká. Já osobně si myslím, že pan Marhoul natočil opravdu velké dílo. Film, který tu dlouho nebyl, film poctivě řemeslně zvládnutý do nejmenšího detailu. Bohužel pro něj ale film, který přišel do kin v přiblblé době. Být natočen ve svobodných devadesátých letech, nikdo by neodcházel a tehdy mladá Spáčilová by možná napsala lepší hodnocení než napsala dnes. Možná si měl pan Marhoul tohle prohodit s Tobrukem, kdo ví. Kdo viděl filmy jako Jdi a dívej se, nemůže být tímto filmem nijak překvapen. V roce 1990 natočila Agneska Hollandová film Evropa, Evropa. Tématika je prakticky stejná. Opět malý chlapec, opět sám na cestě, opět na východě, opět za holocaustu. Film pochopitelně opět plný násilí. Ale tehdy sbíral jednu cenu za druhou. Kladu si otázku co by asi dostala za ocenění dnes? Mohl by dnes vzniknout třeba film Schnidlerův seznam? Vždyť i tam zabíjejí děti a dokonce mrtvému děvčátku v černo-bílém snímku zvýraznili barvou kabátek aby si divák dobře uvědomil, které to je... Nezastírám, že tenhle film je pro náročného diváka a že látka není jednoduchá. Je to ale čisté umění a ne úchylárna jak jsem se kdesi dočetl. Mně tam vadila absence nějakého většího napětí, ta nezůčastněnost sledování byla pro mne možná až moc velká. Další co mi vadilo byl český dabing. Nevím, proč Keitela nedaboval nějaký rodilý hlas z místní oblasti. Byl dabován panem Medunou, ale ne česky a i když pana Medunu považuji za krále dabingu jeho smyšlená ruštino- ukrajinština či co to bylo (jazyk užitý ve filmu neexistuje) mi tam neseděla. A závěrem.. Proboha pane Marhoule, vy detailista a ten Fiesel Storch neměl na ocase svastiku! Proč? Každý letoun luftwaffe to za války měl jako součást výsostného označení. Zapomnělo se? Nebo to tam nebylo dáno schválně aby ultrakorektní kritici stihli z kina odejít a rovnou neomdleli hrůzou v křeslech na premiérách? Co říci závěrem tohoto dlouhého komentu, ale musel jsem to ze sebe dostat, protože považuji za těžce nespravedlivé jak je film hodnocen. Smekám před hereckým výkonem malého Petra Kotlára. Jeho katarze z malého chlapce čekajícího u tety na rodiče až si pro něj zase přijedou v mladého muže byť věkem byl ještě klučinou byla zahrána dokonale. V každém záběru, v každé emoci, kluk neškobrtnul. Smekám. Ano za války musely některé děti rychle dospět. Často jen to jim pomohlo všechny hrůzy a nebezpečí přežít. Možná proto přežil i sám autor knižní předlohy Jerzy Kosiňsky a shledal se s rodiči. Pouštím z klecí 4 ptáčky. * * * * (22.09.2019) (méně) (více)

Nabarvené ptáče považuji za jeden z nejpůsobivějších českých filmů posledních let z několika důvodů: - V rámci producentského záměru a umu dosáhl Marhoul něčeho, co se dosud nepodařilo nikomu z tuzemských tvůrců, a to vytvořit skutečně konkurence schopný film s velkým F, umělecké dílo bez kompromisů, výtvarně vycizelovaný celek, který je sice všude chválen za Vladimírovu skutečně překrásnou a pro mě vyloženě oscarovou kameru, trochu se ale zapomíná na práci Pavla Rejholce, Jakuba Čecha a Viktora Prášila, kteří ukázali, jak se dělá opravdu světový sound design a na výkon celého art departmentu, který pod vedením Marhoula vytvořil naprosto unikátní filmový svět, jenž ten reálný posouvá do určité, těžko popsatelné a jedinečné stylizace. Production value Ptáčete je fascinující obzvláště tím, že se při rozpočtu kolem 180 milionů film jakkoliv nepředvádí, je vlastně v určitém slova smyslu komorní, nesnaží se vyrazit dech svou velikostí. O to větší je uvnitř. - Marhoul se nesnaží co do poetiky o napodobovaní klasik (Lazarová, kompletní Tarr) anebo tvoření paralel s již existujícími, sugestivními filmy o válce (nejčastěji kritiky a analytiky zmiňované Jdi a dívej se), čehož jsem se před projekcí jako divák obával, ale tvoří svébytný svět, který se na násilí dívá zpoetizovaným, subjektovým způsobem, tak moc odlišným od klasicky objektových aranží. Takové scény jsou v Ptáčeti jen dvě (transport a kozáci) a mají svůj význam. - V tom se Marhoul výrazně posouvá od předlohy, kdy si na násilí tvoří vlastní názor, nesnaží se šokovat, což kniha - ať už to pro někoho může být pozitivum či naopak výtka - dělá. Filmová verze pracuje s náznaky, nedořečeností, divákovou fantazií a vše je srozumitelné jen tak, jak je to srozumitelné pro hlavní postavu, nikoliv pro externího pozorovatele. Rozumím odchodům z kina v návaznosti na nepříjemnost takového znázornění, zdají se mi ale směšné jakékoliv názory přibližující Marhoula k maniakálnímu a hloupě sadistickému Gibsonovi (Apocalypto, Umučení Krista). - Film je i střihově velmi atypický, kdy zvolený styl přímo vybízí k pomalému tempu a užívání si překrásných kompozic, namísto toho ale žene kupředu až překvapivě rychle, průměrná délka záběrů nebude větší než 5 sekund a dělení na kapitoly snímek výrazně rytmizuje a také vývojově dělí na tematické okruhy podle toho, co Joska zažívá, učí se a objevuje. Celková délka kolem 2 hodin a 40 minut tak nepůsobí rozvlekle a v lecčems mi připomínala divácký požitek z nové, identicky dlouhé tarantinovky, která se též více než výraznými zvraty vyznačuje studií světa a jeho dopadem na ty, kteří jej obývají. - Jde mimochodem o příklad výborného castingu a práce s ním, kdy se Marhoul nesnaží strhnout pozornost na to, kdo z herců je jak známý - každá z postav je na plátně přesně tak dlouho, jak si žádá tvar samotný; Skarsgard dokonce jen 2 minuty. - Pokud by měla padnout nějaká výtka, pak jen k poslední kapitole, která se mi zdála příliš doslovná a najednou odscizená, i skrze užití až přílišného množství “českých seriálových ksichtů”, které jakoby film na závěr přece jen trochu stáhly zpět k naší kinematografii. Na druhou stranu - pokud scéna, ve které Pavel “Hitler” Kříž hystericky křičí “ty hnusná svině” a mlátí holí do židovského chlapce, nepůsobí jakkoliv trapně, je s Nabarveným ptáčetem něco významně v pořádku. (17.09.2019) (méně) (více)