22 výstřelů

Hrdinové romantických komedií se nutně z podstaty žánru chovají buď dětinsky – v pubertálním hollywoodském vzorci – nebo pošetile – ve zralém britském modelu. Nellis se nejen díky autorce vydala ostrovní cestou Bridget Jonesové nebo Lásky nebeské. Americká klišé neparoduje, ale něžně si s nimi pohrává. Příběh sice není novátorský od poslední výzvy pro mateřství po pletku zralé dámy s mladíkem jako v příbuzných Ženách v pokušení – ovšem právě jim se Perfect Days aneb Dokonalé dny podobají tím, že na rozdíl od hollywoodské sladkobolnosti dovedou důsledně shodit každičkou situaci hrozící sentimentem či melodramatem. (25.05.2020)

Nevěřím na čestné grázly a gangsterka jako žánr jde víceméně mimo mě. Proto je pro mě L'Immortel především klasická revenge story a jako taková je výborná. Težká, jen zvolna gradující atmosféra v níž se jako přízemní mlha převaluje beznaděj, marnost, smutek, bezohlednost i hrůza. Luxusní Jean Reno s aurou dávných samurajů, několik vynikajících a nečekaně emotivních momentů. Zamrzí snad jen pár kiksů a nedotažeností ve scénáři a nevyužitá Marina Foïs jako Marie. (23.07.2012)

K hercům, kteří se rozhodnou usednout na režisérské křeslo a jedná se o jejich debuty, které nejsou ani příliš známé, zaujímám tři postoje. 1.) Jsem zvědava, jaké jejich dílo bude. 2.) Jsem na rozpacích a v obavách. 3.) Zkrátka jim věřím, vím, že mě nezklamou, a že od nich dostanu snímek, jaký jsem dle jejich osobnosti a daného tématu očekávala. Richarda Berryho jsem prvně poznala v genialitě Drž hubu, kde se snažil polapit vychytralého Jeana Rena. Když jsem zjistila, že 22 výstřelů režíruje on, zaplavil mne pocit klidu, že tato "mafie po Francouzsku" bude vydařenou, krutou a ponurou cestou do podsvětí, a to už jen proto, že drsného mafiána ztvární Jean Reno v roli, která mu sedí nejlépe. A to i navzdory tomu, že jsem pana Berryho viděla zatím jen ve dvou rolích převážně humorného charakteru. Mé dojmy byly více než správné. Film se mi moc líbil. Skvělý, správně gangsterský scénář, těžknoucí vzduch prosycený vystříleným olovem a pachem krve, temná atmosféra a velmi působivé barevné ladění celého snímku, ve kterém jakoby se odrážela všechna ta špína, chladný beton, zamračená obloha, prolitá krev, zrada, touha po pomstě a utrpení. Pokud by měl někde existovat jeden z těch nejlepších filmových mafiánů, přeju si, aby byl jako Charly Matteï. (01.02.2012)

Jean Reno se pochlapil a dokázal že tyhle role mu stále sluší. Bohužel co filmu ovšem nesluší je debilní až epileptický střih akčních scén. Příběh pomsty je sám o sobě starý jako lidstvo samo, natož v Marseille. Pokud by šlo o srovnání, tak pro mě je mistr novodobé francouzské kriminálky Olivier Marchal. (15.01.2011)

Poctivá francouzská kriminálka se nekoná. Tedy koná, ale není to taková jízda, jakou by si divák přál. Starý vlk Jean Reno už není tak pohyblivý jako dřív, takže ho scénáristé nejprve nechali provrtat 22 kulkami (tohle by nepřežil ani Arnie nebo Sly), aby se darebové dozvěděli, že do velkého mafiána na odpočinku se střílet nemá. Pomstu Jeanovi tvůrci naordinovali „poklidnou“, ač místy to chutné je, to uznávám. Ale velmi často jen o tom, že Reno někam vejde, plácne pár zbytečných vět a zmáčkne spoušť. Stopáž je dlouhá, dialogy o rodinných hodnotách chci poslouchat v jiném žánru, flashbacky se daly řešit lépe a napětí si také představuju jinak. A hrdinovi (který mimochodem odkrouhl kde koho a jel v několika nelegálních kšeftech a já mu mám fandit?) protivníci jsou jen bezejmenné natvrdlé figurky. Škoda.. (19.12.2015)