Černé Vánoce

Místy OPRAVDU děsivý slasher. V mnohém by se mohl zdát už trochu provařený, ale na to bacha, je jedním z vůbec prvních. Sympatická hlavní hrdinka, mrazivé skřeky do telefonu, tajemný vrah, dokonalá atmosféra (pravda ne moc vánoční). Jen škoda, že ten vrah nedostal žádnou masku, mohli jsme mít další ikonu žánru. Have yourself a scary little, black christmas. (25.12.2007)

Hororová libůstka na malém prostoru jednoho dívčího internátu, která nikam nespěchá. Já si ono pomalé tempo, které může leckterým vadit, i díky sympatickému hereckému obsazení docela vychutnal. Napětí, které díky stálé přítomnosti skrytého zla prostupuje celým snímkem, výborně graduje v pravidelných intervalech vražedných útoků a ve finále nabere maximálních obrátek, a tak to má být, tak to mám rád. Černé Vánoce v rámci svého žánru mohou působit velmi minimalisticky a umírněně, pro někoho možná až nudně. Z mého pohledu se ale jedná o překvapivě inteligentní vybíjenou s parádní atmosférou. A jsem zvědavý na remake. (14.12.2014)

Tento prastrýček Carpenterova opusu sice nemá tak sofistikovaného záporáka (zde uřvaný magor), naproti tomu má ale líbivější postavy (vděčné osazenstvo dívčího domova), které se navíc v rámci žánru chovají relativně racionálně a i když bych si dokázal představit lepší práci v detailech a osobitější auru kolem vraha, nemůžu si tento subžánrový prazáklad více než vynachválit. (23.02.2008)

Klasika. Nejvýstižnější slovo pro tento atmosférický slasher, jenž se stal jedním ze stěžejních pilířů v tomto subžánru. Nejzajímavější je rok vzniku, jelikož o čtyři roky předchází Carpenterův 'HALLOWEEN'. Black Christmas je čistá filmařina s evidentní snahou o realistický podtext (není vůbec na škodu). Ačkoli tempo není výrazné, tak neuspává. Samotná zápletka kolem děsivých telefonátů od šíleného maniaka mi přišla více než uspokojující. Chybí snad jen ikoničtější vrah, který by si zasloužil trochu více prostoru. Ale to se dá pochopit, neboť v Black Christmas hrají vraždy až druhý sled, jelikož v popředí je atmosféra opředená o duchaplný děj. Jednoduše klasika žánru, která nenechá diváka chladným především svou inteligentní formou pojetí. (04.04.2009)

Tie roky sedemdesiate... Neustále mám potrebu sa k nim vracať. Neustále mám potrebu hľadať a bádať v tejto kinematografickej dekáde. Predovšetkým v jej žánrovej oblasti. Pre ten nervózny pocit vyvierajúci z neustálej minimalistickej ponurosti, ktorá súčasné horory z veľkej diaľky obchádza. Čierne Vianoce mi toto tvrdenie určite nevyvrátili, ba práve naopak, utvrdili ma v ňom dosť razantným spôsobom. V tomto, údajne prvom slasheri, natočenom štyri roky pred Carpenterovým Halloweenom (ktorého všadeprítomnú podprahovú stiesnenosť pri všetkej úcte nedosahuje) je neustále prítomná snaha o inovatívne postupy, či už štylistické alebo naratívne. Sedemdesiatkovo oldschoolová, atmosférická a mrazivá záležitosť, vyniká aj vďaka takmer permanentnému udržiavaniu jednoty miesta a času, premysleným aplikovaním krížového strihu a racionálnemu jednaniu hlavnej hrdinky v podaní prekrásnej Olivii Hussey. Avšak skôr ako o slasher ide z môjho pohľadu o hru s divákovými očakávaniami a rafinovane strategickú prácu so zámerne zavádzajúcimi náznakmi. Približne v polovici filmu je nám jednoznačne predložená jedna verzia, podľa ktorej vrahom môže byť ten, o kom si to až do konca všetci myslíme. Avšak túto zdanlivo jednoznačnú interpretáciu postupne nahlodávajú pochybnosti. V závere je totiž naznačená hypotéza, že tou osobou nemusí byť vôbec ON, čiže TEN, o kom nás rozprávanie už dobrú polovicu filmu úmyselne presviedča. Môže ísť o postavu úplne odlišnú a neznámu, ktorú poznáme iba skrz hľadisko ústrednej hrdinky, čiže ju len počujeme cez telefónnu linku a až do konca o ňom vieme to, čo aj ona, teda absolútne nič, môže ísť o niekoho, s kým subjektívnou kamerou ihneď v úvode vojdeme do podkrovia internátu a celý čas tam s ním prečkáme. V tomto prípade ide o rozprávanie s otvoreným koncom a zabíjanie s krásne nemotivovaným pozadím, v ktorom sa režisérovi naviac podarilo podať obžalobu bezradnosti policajných zložiek pri pátraní. Som za obe možnosti interpretovania, avšak vzhľadom na to, o ako obrodný film v rámci svojho žánru ide, sa viac prikláňam k druhej alternatíve výkladu so zdanlivým happy endom a neuzatvoreným rozprávaním s neodhalenou totožnosťou psychopata (zvonenie telefónu v záverečnej titulkovej sekvencii tejto možnosti vyloženia príbehu len „nadržiava“). Z Boba Clarka sa mohla vyvinúť silná režisérska osobnosť s identifikovateľným rukopisom, nebyť jeho presedlania k filmom čisto rodinného zamerania. Vianočný príbeh, ktorý spustil túto vlnu, je ešte výborným navrátením sa ku klasickému Hollywoodu, no svojimi poslednými príšernosťami natočenými pre televíziu, dobrovoľne rezignoval. 80% (19.03.2012)