Můj život beze mne

To bylo teda utrpení...film měl skvělou myšlenku, ale katastrofální zpracování (aspoň mě to tak přišlo!)..nesympatičtí herci (hlavní hrdinka a její příšerné děti), strašně nelogické jednání postav (vážně nechápu, jak se někdo může dozvědět, že umírá a zachovat se jako ona! Jí to bylo úplně jedno! žádné slzy, žádné deprese.."no co, tak umírám! To se stává!"..postrádala jsem jakékoliv emoce, které se u umírání dají očekávat)...možná to některým přišlo úžasné, protože film nehrál na city, ale když nemá na city hrát umírání, tak co pak teda? Navíc hrdinčin seznam, co musí do smrti stihnout mi přišel parádně nedořešený..navíc ho ani moc nesplnila..čekala jsem nějaký nespoutaný život se spoustou splněných přání..a ono nic Hl.postava se neustále válela v posteli/s milencem..a chodila do práce. Tomu se říká přepych... Tak šíleně jsem se už dlouho nenudila. Ten námět si přímo žádal o lepší a zajímavější zpracování.Ne jen rádoby smutné pojetí, které je studené jako psí čumák! (05.06.2010)

Začátek, jak tam na ni prší, mi hned připomněl unofficial video k písni Sail od Awolnation. A hned pak mě napadlo - ach jo, to bude nějaká artová sračka - už podle těch počátečních keců. V podstatě byla - prostě život před smrtí, vyprávěno tou nejobyčejnější formou, i když se k tomu postavila nečekaně - nikomu nic neříct, nachystat se a pak tradá. Na začátku si napíše seznam, takže víte, o čem to tak přibližně bude. A přesně o tom to je! Sarah Polley sice není žádné poleno, ale stačil mi jen pohled na Leonor Watling a oslnila mě úplně vším. Hodně pěkná herečka, přesně můj typ. Nikdy jsem ji neviděl a chci ji vidět víc. Škoda, že není moc obsazovaná. A tím končím - tím nejlepším na celém snímku, kterej mě jinak vůbec nebral... Celé je to takové hodně "ženské" až žensky naivní i pitomé (samozřejmě, existují ještě pitomější, ale to mě nebere). (06.11.2020)

Skutečně mimořádný film, prokazující obrovskou míru empatie, pohled na Ameriku z odvrácené strany, pohled očima sociálně vyloučených, lidí žijících v přívěsech, pohled neúspěšných, kterým nepřeje život... Zařazením nezávislý snímek, formálně vysoce vytříbený filmový tvar, který charakterizuje střihová zkratka, podmanivá práce s náladami a hudbou, skutečné herecké umění a strhující příběh, jenž akcentuje silný ženský typ. Při daném tématu je skutečně výjimečné, že se režisérka vystříhala jakéhokoliv citového nátlaku na diváka... Koukáš na ty věci, které si nemůžeš koupit. Vše tady pořád bude, až odejdeš. Až umřeš. A poté si uvědomíš, že všechny ty věci v naleštěných výlohách, všechny ty modely z katalogů, všechny ty barvy, speciální nabídky, všechny ty recepty Marthy Stewartové, všechny ty hromady mastného jídla jsou tu jen proto, aby se nás snažily držet dál od smrti... (09.01.2010)

Film, který přes celou stopáž řeší problematiku umírání a ani jednou nedojme? Ano, to je Můj život beze mne. Sterilní příběh hlavní hrdinky, která se s velkým nadhledem vypořádává se svým umíráním, je nesympatická, chladná a lidsky nepochopitelná. Ostatní charaktery jsou zredukovány na typy, které jen podtrhují tu 106 minutovou nudu. U tohoto filmu si člověk uvědomí, jak je těžké natočit film o lidském zoufalství zasazený do amerického zapadákova, nezabřednout však při tom do kýče a citového vydírání a zároveň se dotknout něčeho v nás. Příkladem může být skvělý Wrestler, nepříjemný Sling Blade či téměř nekoukatelný snímek Kluci nepláčou. Isabela Coixet se snažila být k problému natolik odtažitá, až stvořila nudnou a neuvěřitelnou báchorku, jež je po formální stránce leckdy zajímavá, ale není schopná říci zhola nic. (18.09.2009)

Neskoro vypitá káva spôsobila, že som si film pustil až pred polnocou. A film samotný účinkoval ako ďalšia káva. Sú filmy, ktoré si pozriem, odmeriam, zvážim, prisúdim body, napíšem komentár a hotovo. A filmy, o ktorých spravidla nič vopred neviem a po pár minútach mi vlezú do hlavy a usalašia sa tam na pekne dlho. Takéto filmy je ťažké hodnotiť a ešte ťažšie komentovať, pretože každé napísané slovo vypovedá viac o pisateľovi, než o filme. Obdivujem Isabel Coixet za to, ako sa dokázala vyhnúť nástrahám, ktoré téma skrývala. Ako presne dokázala namiešať všetky ingrediencie, aby vznikol harmonický, uveriteľný príbeh. Asi sú na to predurčené talentované ženy. Prejavilo sa to aj na úspornom a pritom hutnom vykreslení postáv filmu. Ju a Sarah Polley som si všimol už v Tajomstve slov, ktoré som videl skôr. Zvláštne je, že oba filmy napriek dojímavému obsahu nepôsobia slzotvorne, ani nevytvárajú ten nepríjemný pocit v hrdle. Podľa časti komentátorov sa Ann správala neprirodzene, sebecky, nudne, stoicky a neviem ešte ako. Je dobré, že Isabel Coixet nakrútila film podľa literárnej výpovede Nancy Kincaid, ktorá nepíše sci-fi a hlavnú úlohu zverila Sarah Polley, ktorej v 11 rokoch zomrela matka na rakovinu, než by sa mala riadiť predstavami komentátorov, ktorí danú životnú situáciu nezažili, nevedia si ju ani predstaviť a budú šťastní, keď ju ani v budúcnosti nezažijú. (03.01.2010)