Reklama

Reklama

Jánošík - Pravdivá historie

  • Polsko Janosik. Prawdziwa historia (více)
Trailer
Polsko / Slovensko / Česko, 2009, 137 min

VOD (1)

V našem příběhu poznáváme Jánošíka (Václav Jiráček) jako vojáka Rákocziho vojska. O pár let později ho vidíme v císařském vojsku, kde hlídá vězně u správce Bytčianského zámku Krištofa Ugronoviča (Marián Labuda). Jednoho však neuhlídá, nebo spíše uhlídat nechce... Je jím dávno pronásledovaný zbojník kapitán Tomáš Uhorčík (Ivan Martinka). Další zimu tráví Jura doma v Terchovej. Uhorčík si ho najde a přesvědčí ho, aby se přidal ke zbojníkům. Jánošík si brzy získá obdiv jak Uhorčíka, tak i některých členů zbojnické družiny. Mezitím, co Jánošík poznává zbojnický život se Uhorčík zamiluje, rozhodne se oženit a změnit svůj život. Juro se ujímá vedení družiny. Bohatým bere a chudým dává. Mezi lidmi o něm začínají kolovat legendy. Příběh o lásce, přátelství, o hledání štěstí a o osudu, nad kterým se jen těžko dá vyhrát... Příběh nejslavnějšího zbojníka, který bohatým bral a chudým dával. Stal se symbolem lidového odporu proti panskému útlaku. Lidová fantazie ho obdařila přímo pohádkovými vlastnostmi. Zázračnou silou, neobyčejnou chytrostí a odvážnými činy. I když byly dosud natočeny čtyři celovečerní filmy o Jánošíkovi, slavného lidového hrdinu příliš neznáme. Známe jen lidovou legendu o slavném zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával a kterého po zradě popravili zavěšením na hák za žebro. Opravdového Juru Jánošíka, mladíka z Těrchové, jehož krátký, ale dramatický život inspiroval generace Slováků k vytvoření legendy, přibližuje až tento nový film režisérek Agniezsky Holland a její dcery Kasii Adamik. Výpravný velkofilm vznikl podle scénáře Evy Borušovičové, která několik let studovala archivní záznamy a dokumenty. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (444)

Reiniš 

všechny recenze uživatele

Dobová atmosféra je povedená a herci se snaží, vyčnívá především sympatický Ivan Martinka a Michal Zebrowski v roli zrádného Turjaga. Filmu ale chybí šťáva a většina scén je podivně sestříhaná, jakoby na sebe ani nenavazovaly, což je při tak dlouhé stopáži téměř smrtící kombinace. Těžko říci zda je to vina špatného scénáře, dlouho se táhnoucího natáčení nebo nepovedeného obsazení hlavní role, každopádně Jánošík zůstal kdesi v půli cesty a jediné (a nejvíce profláknuté) co si divák zapamatuje je závěrečné zavěšení za žebra. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

Jánošík po dlouhém a bolestivém porodu přišel na svět, aby stejným procesem v kině či před obrazovkou domácího spotřebiče trpěl každý jeden divák a nakonec se musel rozhodnout, jestli to za to stálo. Já po delším přemýšlení říkám, že stálo, i když se film jako takový snažil urputně mi zabránit v tomhle verdiktu. Předně třeba nechápu, když film projevuje snahy být vyprávěn poeticky, proč začíná ufuněnou nemotornou sexuální scénou, která mimo jiné znamená široký pohled na zasněženou krajinu, v jehož středu se nachází do sebe zapletená těla navlečená v zimních úborech. Něco tak směšného už jsem dlouhou dobu neviděla, i když tady to "zpřirozeňování" postav skrze zobrazování intimního života jako něčeho (možná mnohdy) nechtěně směšného se stává jakýmsi standardem. Dále jsem jakožto nevěřící neznaboh měla problém s vkládáním náboženských symbolů. To mi připadalo jako násilím dodatečně narvané do hotového přírodně-milostného vidění světa a to se mi nelíbilo. Zvlášť úděsná byla v tomto scéna rozmluvy s panenkou Marií. A když už jsem u toho vyjmenování záporných bodů, tak také musím zmínit špatnou práci s hudbou a střihem. Přechodů, kdy nahlas zněl určitý hudební motiv a na obraze došlo ke střihu dvou naprosto rozdílných scén, bylo zvláště v první polovině filmu opravdu hodně, a jestli bylo snahou dané obrazy nějak sjednotit, tak na mě to působilo spíš jako štiplavá facka pokaždé, když jsem si toho všimla. Další výhradu mám vůči představiteli hlavní role, Václavu Jiráčkovi, který je sice nositelem atraktivní tváře potřebné pro přitahování potencionálních obdivovatelek, ale vedle svých charismatických kolegů jako byli Ivan Martinka, Adrian Jastraban nebo mnou nekriticky zbožňovaný Michal Zebrowski působil jeho štěněcí pohled a urputná snaha a o zavilý výraz poněkud nedostatečně. A teď už snad poslední stěžovatelský výkřik: "DABING? PROČ?!!?" __________Mezera, abyste si odpočinuli. No, vážně to vypadá, jako kdyby mi ten film opravdu neskutečně hnul žlučí, ale není to tak. Spíš mě to rozčílilo v tom smyslu, že jsem tam viděla tolik potenciálu, který byl neobratně rozmělněn ve zmíněných nedostatcích. Ale jako celek se mi film líbil, což je taky vlastně blbost říct, protože byl koncipován spíš jako epizodický. Myslím si, že čtyřdílná televizní série je ten pravý formát pro tento příběh, aby dostalo více prostoru moře vedlejších postav, které jsou někdy tak zajímavé, že si to podle mě rozhodně zaslouží. ()

Reklama

Cival 

všechny recenze uživatele

Výrazně lepší než Bathory... přesto žádná výhra. Na rozdíl od Jakubiskova velepočinu to ale aspoň vypadá jako historický film a ne úplná fraška, v níž se motají komparsisté. Je fajn, že režisérská dvojka umí využít přírodní scenérie, hudbu a dobové nádobíčko ve svůj prospěch. Jenže romantická zbojnická idylka sama o sobě 140 minut neutáhne a nadabovaní herci se svými písničkami a strnulými promluvami občas evokují nějaké výukové vystoupení ve skanzenu, které si děti ze školní družiny užijí těsně před odpolední svačinou. Jedinečnou kapitolou je pak ukníkaný Václav Jiráček, jenž má k charismatickému a mýty opředenému velikánovi asi tak daleko jako já k Vinu Dieselovi. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Ženská kinematografie, plně zrcadlící svébytné ženské vidění světa, tedy to, po čem feminističtí mužové odedávna volali a upozorňovali na jeho nezastupitelnost, je dnes tu a má se čile - pro někoho snad až příliš - k světu. Před jejím pohledem nezůstávají nedotčeny ani „nejposvátnější“ tvrze tradičního patriarchalismu, k nimž nepochybně patří i jánošíkovské téma. Pro Slováky musí být vnímání a osvojování výsledku práce polského ženského režisérského tandemu o to nesnadnější, že je uchopen opravdu středoevropsky. A tak klíčovou úlohu národního hrdiny hraje Čech Václav Jiráček, jeho první lásku v Česku působící Slovenka Táňa Pauhofová, slovenské ženy mj. ztělesňují - nutno říci, že skvěle - přední polské herečky Maja Ostaszewska, Katarzyna Hermanová či Danuta Szaflarska, mezi herci se objevuje i český rocker Richard Krajčo a polský "superman" známý z filmů polského národního bájesloví Michal Zebrowski. Středoevropský čtyřúhelník dotváří i čtyřjazyčný dabing, s nímž je film uváděn do kin členských zemí Visegrádské čtyřky. V této souvislosti se logicky nabízí srovnání s klasickou slovenskou verzí Pala Bielika. Z tohoto hlediska obstojí výstup polského filmařského feminismu víc než dobře a současně zpětně pozitivně zhodnocuje dnes již klasický Bielikův koncept. Ve slovenském případě vítězí obsahově i v pojetí legenda nad sporou skutečností, která přesto do filmu vniká a sošnému – výbornému – Kuchtovu Jánošíkovi propůjčuje řadu zlidšťujících prvků. V polském případě zůstává hlavní osou sporá realita, která se neobejde bez folklórních prvků důsledně slovenských, ale pro oživení i doplnění děje využívá v mnohém rovněž prvky legendy. Odlišnosti ve výchozí optice mužského a ženského vidění přesto – soudím, že k prospěchu věci - zůstávají. Podobně jako v naprosto odlišném – rovněž feministickém – filmu CHARLOTTA GREYOVÁ do popředí vystupují intimní momenty a duchovní i obyčejový svět rustikální společnosti jánošíkovské doby. Asi víc, než režisérky i scénáristka Eva Borušovičová (narozena 1970 v západoslovenské Levici, ale národností Češka), mj. rovněž filmová režisérka a slovenský vklad do společného projektu, chtěly, pronikla do tohoto JÁNOŠÍKA poetika cyklického venkovského roku pozdního feudalismu, upomínající pro změnu na klasické dílo české spisovatelky česko-slovenské vzájemnosti Boženy Němcové BABIČKA. Zhruba v polovině filmu toto vidění téměř rozbíjí jánošíkovský příběh a relativizuje jinak pozoruhodný a až monumentálně působící trojautorský rukopis díla. Silným momentem je naopak výrok další klíčové postavy filmu Barbory, Jánošíkova pozdě nalezeného, avšak nenaplněného smyslu i výhledu dalšího života, ve výtečném podání Sarah Zoe Cannerové, začínajícího talentu zřejmě americké kinematografie hraného filmu, že je farářskou dceru neúměrně vysokého vzrůstu oproti sporým, nevysokým mužům Terchové a jejího okolí i celého údolí říčky Varinky, v níž tento severoslovenský městys leží. Tato věta vlastně legitimuje Jiráčkovu nominaci pro hlavní roli filmu a dále zpozemšťuje jánošíkovský mýtus. Oč více je na pověsti a folklóru založena větší část filmu, o to kronikářštěji vyznívá jeho závěr, který jde až do posledního naturalistického detailu. Ale ani tady, ani v intimních scénách, které rozhodně nejsou páteří filmu, jak tvrdí někteří recenzenti, nepřekračují autorky hranice vkusu a nejen ženské cudnosti a taktu. O to jednoznačněji a drtivěji vyznívá základní rovina filmu, kterou zahrnuje i Bielikův pohled, totiž jánošíkovský pocit nezvratného, osudového kroku, který se nikdy neměl stát, kroku, který smysl život nejenže nedává, ale naopak odnímá, kroku, který vede k zákonitému hrůznému předčasnému konci života. Jiráčkův Jánošík je v závěru filmu zlomený, fyzicky vyřízený muž, ztýraný právem útrpným, jak také lze eufemisticky nazvat institucionalizované brutální mučení, pro nějž je popravní exekuce vlastně vysvobozením, jak mu během blouznění našeptává lidová léčitelka, stoletá „krstná stará mama“. Slovenskému, ale i českému a středoevropskému divákovi se tak uzavírá jánošíkovský trojúhelník: po sošném bielikovském Kuchtovi a laskavě vlídném a odlehčeném poněkud letitějším – z tohoto tria herecky určitě nejsilnějším - jedinečném krónerovském Pachovi z podtatranských Hýb přichází jinošský a nejvíc pozemský jiráčkovský Jánošík, herecky především vděčná tvárná hmota v rukou svých feministických stvořitelek. Nezdá se, že by tím měl jánošíkovský mýtus utrpět. Spíše naopak. Hrdina zůstává legendou, která je v Boruševičové dikci realističtější, než by se mohlo zdát, ale současně i postavou z masa a kostí a také symbolem, naznačujícím, že slovenská společnost postupně – rychle – dozrává do svého svébytného evropského tvaru. Jen budoucnost dále doloží či naopak vyvrátí možnou nadčasovost tohoto pozoruhodného díla. () (méně) (více)

T2 odpad!

všechny recenze uživatele

Rozpočet €6miliónov ($8,4milióna)Tržby Celosvetovo $1,649,000(tržby Slovensko, Česko a Poľsko)║ Paškvíl roka! Tak toto čudo sa nemalo radšej nikdy dotočiť, lebo to čo v konečnom výsledku vzniklo sa nedá ináč označiť než čistá amatérska blamáž. Dej žiadny, herecké výkony nulové, hlavne zarazí postava Jánošíka čo mala ťahať film ale Václav Jiráček je v tejto úlohe prázdny, nevýrazný, tak ako ostatné postavy, žiadne hlbšie vykreslenie charakterov, žiadna hrdinská aura či charizma sa okolo postavy Jánošíka ani len neobtrie, ďalej taká hudba je absolútne mimo obraz, sláčikový doprovod tam absolútne nepasuje, proste nechcene sa to bije z obrazom, no a kamera, to snaď bol nejaký nevydarený vtip, pri súbojoch tak roztrasená až to bolo maximálne bezúčelové, či neustále detaily tváre protagonistov, k tomu nemožný strih a okolo toho navešaná samá príbehová vata, vata, vata,.... neúnosné rozťahané cez dve hodiny, už po 30minútach som sa dostával do roviny zúfalstva. /videl v kine: 10%/ (fakt vydarená predpremiéra, ach jaj) ()

Galerie (54)

Zajímavosti (28)

  • Mnohí Poliaci, medzi nimi aj druhý producent filmu Dariusz Jabłoński, hlavne do nakrúcania filmu pokladali Jánošíka za poľského zbojníka. Na základe historických faktov to však bolo vyvrátené. (marek.stone)
  • DOSAVADNÍ FILMOVÉ ADAPTACE:
    1. Jánošík (USA – ČSR), 1921, režie bratři Siakelové
    2. Jánošík (ČSR), 1935, režie Martin Frič
    3. Jánošík (ČSR), 1963, režie Paľo Bielik
    4. Zbojník Jurko (animovaný, SR), 1976, režie Viktor Kubal
    5. Jánošík (TV seriál, Poľsko), 1974, režie Jerzy Passendorfer (POMO)
  • Hralo sa v náročných exteriéroch vo všetkých štyroch ročných obdobiach. (marek.stone)

Reklama

Reklama