Bílá princezna

Mal som trochu obavy pred týmto pokračovaním o štyri roky staršej Bielej kráľovnej, no bál som sa úplne zbytočne. Dokonca sa mi to zdalo ešte o kúsok lepšie, pričom na všetky zmeny v hereckej zostave som si veľmi rýchlo zvykol, aj keď na druhú stranu Amanda Hale (mladšia verzia Margaret Beaufort) bola v mnohých smeroch nenahraditeľná. Našťastie zmena herečky za Michelle Fairley bola pravdepodobne tou najlepšou voľbou, pretože i v jej podaní si táto historická postava udržala svoju výraznosť a scény s ňou stále i naďalej patrili k tým najlepším. Tiež sa mi tu zdala lepšia výprava a čo sa týka palácových intríg a bojov o moc, tak ani v tomto prípade si nepríde divák skrátka - vysoká politika intríg, ktoré v tejto minisérii už dokonca prekročili Britský ostrovček a na svoje si prišlo i Burgundsko so Španielskom. Nevadilo ani, že tu už história dostávala riadne na frak, scenár tu skrátka ponúka bohatý zážitok i tak. Inak na príklade Henricha VII. je krásne vidno, že hoci bolo pre neho uchopiť moc pomerne ťažké a toto úsilie si vyžadovalo i veľkú dávku trpezlivosti, udržať si korunu bolo ešte náročnejšie. Priazeň ľudu je totiž vecou veľmi vrtkavou. V neposlednom rade ma tiež potešilo akým smerom sa nakoniec postava Bielej princeznej vyvinula. Jediné, čo ma trocha mrzí, je dojem predčasného konca. Skončilo to v tom najlepšom, ešte predtým ako sa mala vyplniť tá "kliatba", čo je veľká škoda. Chcelo to skrátka ešte aspoň pár minút. Ale i tak, silný nadpriemer. 85/100 (14.12.2017)

Seriál se mi líbil. Vyvolal ve mně silné emoce . Zvlášť vygradovaný konec působil uvěřitelně, dobová syrovost a drsnost vyplula konečně na povrch. První díl jsem i přes čtyři hvězdy původně spíše strhala jako naivní příběh pro ženy, postavy se tam chovají mnohdy dost naivně a viděla jsem, že se příběh příliš ubírá do fiktivních světů než že by se držel skutečných historických faktů. (Viz můj komentář k první epizodě). Pak jsem přistoupila na hru tvůrců a musela si opakovat, že nesleduji skutečné osudy a intriky Tudorovské dynastie, ale spíše vyfantazírovanou zemi, která si vypůjčila slavné královské jména a vybrané nejzákladnější události. Patrně pro větší sledovanost seriál smazává mnohá fakta a neobjasněné věci nahrazuje domněnkami tvůrců, jak se to třeba mohlo tehdy odehrávat (jako dosud neobjasněné zmizení princů a jejich osudy, atd.). Seriály, filmy ani knihy zcela fiktivní s neznámými postavami totiž nemají takovou odezvu a nejdou na odbyt jako ty co nosí slavná jména historických či současných celebrit. A tak sledujeme zcela jinou Alžbětu, zde oslovovanou jako Bětka a musíme jí brát jako hodně vyfantazírovanou filmovou hrdinku. Pak nám nemusí vadit, že ve skutečnosti milá Alžběta, která podle dostupných faktů absolutně nezasahovala do politiky, byla nekonfliktní a sympatickou osobou, se nám zde v seriálu postupně proměňuje v cynickou mocí opojenou vládkyni, která zapomněla na svůj původ, šla drsně proti vlastní původní rodině, do níž se narodila a pomohla zlikvidovat svůj vlastní rod. Povedl se přerod postavy původně nevyzrálé mladé ženy, která postupně získává postavení a nechce se už nechat manipulovat druhými (zvláště matkou a tchýní). Jde si čím dál bezohledněji za svým vlastním prospěchem, ač morálně pochybnými skutky ukončuje kromě vlastních osobních výhod i vleklé války dvou znepřátelených stran. – Jako některým dalším divákům mi v tomto zpracování také vadí menší důraz na vztah mezi ní a jejím královským mužem Jindřichem, který mohl působivě gradovat. Časové skoky (po dvou drobných příhodách se z vekých nepřátel stává náhle sehraný milující pár, bez období postupného sbližování, bez znatelného vývoje), ale jsou zde i jiné časové skoky. V jednom dílu je například těhotná a má pouze prvorozeného syna Artura, v dalším se najednou bez vysvětlení a bez zmínky o dalším těhotenství objevuje náhle asi pětiletý další syn Jindřich. To, že porodila další dítě vyplývá na povrch poměrně nejasně (sedí u stolu najednou s dvěma chlapci a hrají společně šachy) a divák vyjeveně čeká, zda a kolik dětí se ještě na plátně nečekaně v průběhu seriálu zjeví a kolik jim bude v uvedení na scénu let. Nicméně jak říkám, pokud budu brát příběh jako především fikci o intrikách a boji o postavení a ne jako věrný historický popis událostí, mohu být i přes všechny uvedené výhrady spokojená. (21.07.2017)

Je škoda, že vyměnili herce z White Queen. Na druhou stranu to tomu ve výsledku ani moc neuškodilo, protože Margaret Beaufort je tady stejně na nervy lezoucí jako s předchozí představitelkou a ve výsledku mě pak ani tolik nesralo, v jakou svini se proměnila stará Woodwillka, protože kdyby jí pořád hrála tzv. Božská Rebecca, tak by mě to asi dost nasralo a kdo ví, jestli bych jí to vůbec věřil. Za to jsem dost věřil mladý Woodwillce - její dceři - která za těch osm epizod prošla značnou proměnou a jak ze scénáristickýho tak z hereckýho hlediska naprosto skvěle provedenou. (01.07.2017)

„Nejde o vraždu, pokud jde o boží vůli“. Seriál Bílá princezna volně navazuje na předchozí Bílou královnu a tak asi nepřekvapí, že v centru dění jsou hodně opět ženy. Kromě samotné Alžběty z Yorku, tedy oné „bílé princezny“ se tak znovu setkáváme i s našimi starými známými Alžbětou Woodvillovou a Markéty Beaufortovou, na nich je zajímavé hlavně to, jak se obě ve svém konání zaštitují vůli Boha. Přijde mi, že autoři seriálu podřizují celé vyprávění právě tomu, aby na tento aspekt poukázali. Historická pravda tak dostává místy hodně na frak (viz třeba situace, kdy Markéta polštářem zadusí Jaspera Tudora ač ho přitom dle scénáristů vlastně celý život milovala). V případě Alžběty Woodvillové se pak na scénu pro změnu opět dostává i čarodějnictví, s nímž je konfrontována dokonce i její dcera Alžběta, která se bojí o osud svého syna Artura Tudora. Scénáristi přitom (nejen) v tomto případě vcelku umně kombinují historická fakta s fikcí. Příkladem budiž i celá zápletka kolem skutečné historické postavy Perlina Warbecka, který se prohlašoval za Richarda, vévodu z Yorku. Zde se má jednat o skutečného syna krále Edvarda IV donuceného k přiznání, že je někým jiným řadou různých okolností. Jak jsem se dočetl, tyto spekulace nejsou z historického pohledu úplně nové, takže budiž… Přesto těch fiktivních momentů je v seriálu na mě až moc. Autoři seriálu to zdůvodňují „dramatičností“, jako by historie sama o sobě byla nudná. No nevím… Spíš mi přijde, že jde o potřebu scénáristů vystavět celé vyprávění na připomenutí toho, že „za vším hledej ženu“ (viz scéna, kdy Alžběta Yorku přesvědčí vojáky, aby neodcházeli od Jindřicha Tudora na stranu domnělého vévody z Yorku). A taky na ukázání toho, že i ve středověku platilo, že „občas se politika dělá pod pláštíkem temné noci“. (01.04.2021)

Jako bych se díval na dvojku nebo mladšího sourozence Bílé královny. Najdeme tady podobné témata od intrik až po to podělané čarodějnictví, které jsem zavrhl už tam. Ti, co byli v Bílé královně hodní, jsou teď už vlivem okolností zlí a stávající postavy k tomu zdárně míří také (a počítám, že stejný vývoj uvidíme i v navazující Španělské princezně). Přesto myslím, že toho všeho je tady v mnohem menším množství a ne tak propletené. Bohužel ten vliv žen na vše okolo a že by ony měly být tou hybnou silou všech zákulisních praktik, to mi někdy přišlo už dost přepísknuté (holt je vidět, komu je asi primárně určená knižní předloha). Co se ukázalo jako dost zásek, tak historická fikce, že jeden ze zavražděných bratrů byl ve skutečnosti dvojník. Na tom je pak postavena velká část děje tohoto seriálu, což působilo jako vaření z vody (pro jistotu už před koncovými titulky i přidali hlášku, že toho dost neodpovídá skutečné historii). V porovnání s Bílou královnou mi to kvalitativně podobně vychází s kostýmy, výpravou a jinými možnostmi vycházejícími z rozpočtu. Nejsem nijak nadšený, ani nijak zklamaný... a i když mě to bavilo o něco méně, hodnotím stejně. (18.04.2022)