Jan Palach

FIlm o Janu Palachovi 4*, život a smrt Jana Palacha -5*. On si totiž Honza asi neuvědomil, že žije mezi Čechoslováky. Těm je totiž srdečně putna všechno, co se netýká jejich žaludku a židle. Sedláček odvedl dobrou práci. Pokud JP byl magor jak o něm nedávno na ČR1 mluvil nějaký jeho dávný kamarád (rval si špendlíky pod nehty apod), Sedláček se tomu šikovně vyhl. Trošku šablonovitý až silně kýčovitý je vztah s profesorem (Vondráček), víc prostoru nedostal problematický vztah s matkou (Bydžovská). Kristína Kanátová pěkný, Denisa Barešová je taková svazačka. Kompars na sovětské vojáky byl asi easy, udělali nábor na pražské tržnici. Scéna, v níž JP pochoduje za prezidentem, by se měla vystříhnout, to je až moc trapná přeháňka. Kdyby zůstal u Rýna, nemuseli nám kantoři celej život tlačit do hlavy tenhle nesmysl. (18.03.2019)

Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90% (20.08.2018)

Docela mě zaráží, kolikrát tu zaznívá, že je to bezemoční film, který dostatečně nevykresluje Palachovy pohnutky. Vážně? Asi jsem teda viděl jiný film. Je sice pravda, že Kantůrková doslovnou odpověď nedává, ale jinak je to velice poctivá drobnokresba Palachovy osobnosti, kde jsou jednotlivé podněty k onomu činu spíše naznačovány a vyplývají z událostí. Viktor Zavadil je trefa do černého a ačkoli se snaží hrát Jana Palacha enigmaticky a do jisté míry ho vykresluje jako nepříliš otevřenou, ale empatickou introvertní osobnost, je radost sledovat každý jeho mimický záchvěv, který jakoby probublává z nitra na povrch. Dobová atmosféra a na český film poměrně štědrá výprava rovněž funguje a třeba procházka ulicemi sověty okupované Prahy, kde za zoufalého zpěvu protestujících střílí typicky arogantní ruští vojáci do davu, mě vyloženě napumpovala emocemi a adrenalinem. Stejně jako následná rezignace... V dnešní době, kdy rozmazlená veřejnost pomalu zapomíná a znehodnocuje podobné osobnosti a činy, v době kdy se během zdravotní celosvětové krize bezskrupulózně a bez kontextu ohání slovy jako fašismus nebo marxismus, zuřivě máchá na ulici šibenicemi a slovo "nácek" se, jakožto pejorativní označení názorového oponenta, cpe pomalu do každé druhé věty, je znalost těchto příběhů a především (!) dobového kontextu potřeba. Jan Palach coby film nemá žádné vyšší umělecké ambice, kupodivu není ani přehnaně patetický nebo tendenční, ale věrně zobrazuje režim, události a nakonec i pro moderní české dějiny ikonickou osobnost, která nebyla ani hrdinou, ale velice pravděpodobně ani žádným bláznem, a onen čin vykresluje nejen jako důsledek tíhy socialistického režimu samotného, ale především jako opakované zklamání z apatických reakcí společnosti na něj. Tedy jako čin pod tíhou okolností a s jediným cílem: něco změnit. (06.02.2022)

Jan Palach neodpovedá na tú najzákladnejšiu otázku, totiž ako sa dokáže niekto, aj napriek známej motivácii, podpáliť. Lenže Jan Palach nemala byť psychologická štúdia, ale skôr štúdia doby, takže tento chladný popis udalostí a zobrazené vzťahy nejdú na dreň, ale skôr sú prostriedkom na zobrazenie celku miesta a doby. Ale možno je to celé o tom, že trpiaci človek nedáva na sebe toho veľa poznať a jeho vnútorné peklo nie je vyjadrené cez dialógy, ale proste iba jeho rečou tela a výrazi v tvári. A keďže vieme, ako sa to celé skončí, tak Palachove strohé chovanie za prejav jeho vnútorného prežívania považovať môžeme. (12.01.2019)

Silný příběh se syrovým a velmi autentickým vyobrazením okupace, navozující divákovi velmi nepříjemné pocity. Na jednu stranu pěkný životopisný film o normálním klukovi, který si žil svůj sen na univerzitě, na stranu druhou hrůzu nahánějící atmosféra, všudypřítomná beznaděj a bezpráví, které ho dohnaly k zoufalému činu, jež se zapsal do dějin naší země. Je potřeba si takovéto lidi připomínat a hlavně nebrat svobodu jako samozřejmost. PS: Skvělý výběr dobové hudby! (27.08.2018)