Reklama

Reklama

The Doors

  • USA The Doors (více)
Trailer 1
Drama / Životopisný / Hudební
USA, 1991, 140 min

Režie:

Oliver Stone

Hrají:

Val Kilmer, Meg Ryan, Kathleen Quinlan, Kyle MacLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon, Michael Wincott, Michael Madsen, Josh Evans, Costas Mandylor (více)
(další profese)

Obsahy(1)

Ztvárnění osudů slavné skupiny The Doors a zejména jejího zpěváka Jima Morrisona, který žil nespoutaným životem, zemřel v pouhých sedmadvaceti letech a stal se legendou. Vynikající herecký výkon Vala Kilmera v hlavní roli je doprovázen skvělou hudbou a nechybí ani největší hity The Doors! (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (571)

igi B. 

všechny recenze uživatele

Tenhle film mám velmi rád. Tak jako Doors. Ne - Doors miluju! Miluju J.M., "rockového boha a velkého ptáka". Ještěrčí král nasedl do modrého autobusu a pohádky byl konec. Škoda přeškoda. Příliš brzy... Dosti řečí. Srdeční záležitosti netřeba komentovat... - - - P.S. Doors mám kompletní. Když musíš, tak musíš... :-) ()

sud 

všechny recenze uživatele

"Doors" je jednou z mých nejoblíbenějších kapel a film o nich nešel snad natočit lépe. Není to jen strohé vyprávění typu "žili byli čtyři kluci a ti spolu hráli...", ale po formální stránce dokonale zobrazuje ducha Doorsácké muziky a Morrisonových textů. Val Kilmer ho nehrál - on se do něho převtělil. Meg Ryanová nikde nehrála lépe a navíc nikde nebyla tak sexy. O tom jak se Oliveru Stoneovi podařilo navodit atmosféru 60. let a dobových koncertů také nemá smysl diskutovat. Pro fanoušky Doors povinnost. Pro neznalce jedinečné seznámení s touto vynikající kapelou. ()

Reklama

castor 

všechny recenze uživatele

„Pořád si myslím, že naše písně jsou divný.“ Bezpochyby patřili k nejvlivnějším kapelám 60. let. Král kontroverze Oliver Stone poměrně zevrubně zachycuje historii rockové skupiny, která přišla v době s mnoha negativními rysy (Vietnam, rasové problémy), nejvíc prostoru logicky dává Jimu Morrisonovi. Jednu chvíli citlivý umělec, pak sebedestruktivní blázen, násilník, alkoholik, kurevník a feťák posedlý vnitřními démony. Biografické filmy nejsou rozhodně mým šálkem kávy, doufaje, že tomu tentokrát bude jinak, jsem se po letech rozhoupal k téhle psychedelické látce. Je i není. Stone se hodně soustředí na skandální výstupy neklidného frontmana, obrazově je znovu mimořádný, zřídka nudný ale taky. Pro Stonea další návrat ke klíčovému desetiletí, pro mě tak trochu povinnost, ke které se nemusím a ani nebudu vracet. 65% ()

kulyk 

všechny recenze uživatele

Vždycky, když takhle házím krabičku stařen Jimovi na hrob, říkám si, co to jsem za patetického bimbase. Pak se ještě skočím juknout na potroublé Argentince, svačící na rovu Piafky, Apollinaireovi i teplíkovi Wildů mávnu v běhu, někdy i pohladím strhané rysy šešulky Honzy Kašpara Deburau a před pomníčky Moliéra a La Fontaina vykrkám Marseillaisu. A přesně ve chvíli, kdy se začnu sebeuspokojovat, jaký to jsem internacionál a multikulťák, mající zbytky nacionalismu někde hluboko v tlustém střevu, rozbulí mě nejkrásnější památník na Pére Lachaise, pocta Čechoslovákům padlým za Francii i svou vlast v časech obou světových absencí rozumu. Tento hřbitov má od mého já pět stars......ostatně stejně jako hodnocený film. Kilmer se patrně již nikdy nezhostí role lépe. Vynikající hudba Vrátek by povznesla nejen film o nich samých, ale i dokument o strastech při výměně vačkové hřídele u Trabika. I já, upjatě heterosexuální pruďas chápu, že holčiny musely z těch Jimových zapařených kožeňáků vlhnout až za ušima, byť do nich časem rval kanďoura o velikosti solidních šestek. This is the end, beautiful friend. ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Skupina The Doors se stala nesmazatelnou hudební legendou, ruku v ruce s tím došlo i na ambice realizovat biopic o této skupině. Kolem režie se postupně motali Brian De Palma, Martin Scorsese či William Friedkin, u kormidla ovšem nakonec skončil Oliver Stone. Z dnešního pohledu spíše komunisticky smýšlející režisér se díky stavění na konspiračních teoriích a kritice dle něj imperialistického vedení USA stal jednou z nejkontroverznějších figurek kinematografie, díky tučnému počtu kvalitních filmů se na něj ovšem jednou bude vzpomínat s úctou. Zásluhu na tom bude mít i samotné The Doors.  V centru dění filmových The Doors je především jejich frontman - Jim Morrison. Tomu v kontextu tehdejší hudební scény již neobvykle dopomáhalo posilování drogami a alkoholem, omamné látky pro něj představovaly typ hudebního nástroje. The Doors jsou poté z dnešního pohledu vnímání především jako průkopníci v rámci psychedelického rocku, kdy cílem bylo obměnovat mysl právě díky návykovým látkám. I díky tomu se příběh The Doors paradoxně stal ideálním námětem pro Olivera Stonea, který i princip tehdejšího amerického šoubyznysu (který se v době vydání v roce 1991 neposunul raketovým skokem) mohl využít jako nástroj k další kritice amerického systému.  Film začíná klíčovým momentem života Morrisona, kdy je Morrison svědkem čerstvě mrtvého indiána, načež začíná věřit, že se do něj zesnulý indián převtělil. Jde o formativní moment Morrisonova života, v podstatě započíná Morrisonovu posedlost smrtí. The Doors Stonea jsou poté stejně ostré jako skutečný příběh této kapely. Dochází nejen k tripům a boření společenských hranic, ale i rozkladu Jima Morrisona v dost možná životním výkonu Vala Kilmera. Z výsledného filmu jde cítit obdiv k předobrazu protagonisty. Stonea samotní The Doors zaujali už v období jeho přítomnosti v armádě během Války ve Vietnamu, usilování o adaptování příběhu výjimečného umělce stalo Stonea hodně přemlouvání a konfliktů s klávestistou The Dors Rayem Manzarekem (který chtěl biopic The Doors točit sám), The Doors ovšem v součtu především skutečně slouží jako pocta speciálnímu umělci. Ten sice i v rámci filmového převyprávění spěje k dekonstrukci, fetování i šukání mu začíná lézt na mozek, přesto se na plátně pořád prezentuje příběh hodnotného umělce, do kterého se Val Kilmer zvládl doslova převtělit.  Klíčem k úspěchu byl nevyhnutelně i kameraman Richard Richardson, který v obraze přesně vystihl estetiku 60. a 70. let, pracovat s barevnou expozicí, obrazovými perspektivami či osvětlením. The Doors jsou díky tomu snadno i obrazovou extází, která podtrhuje život člověka, který měl sice talent, podlehl ovšem zakázanému ovoci a souboj s ním především prohrával. Stačí se zaposlouchat do největších pecek The Doors a seznat, že byl Jim Morrison talent, o to více fascinující je poté sledovat jeho pomalý úpadek, dynamický vztah s Pam Courson v podání fantastické Meg Ryan i prozkoumávání hranic reality. Těžko se někdy odhalí pravda, dá se ovšem odhadnout, že by byl Morrison s tímto zážitkem spokojený. Olivera Stonea jde snadno kritizovat za jeho názory a přátelství s Vladimirem Putinem, jako režisérovi se mu dá ovšem vyčítat minimum. The Doors sice též trpí častou Stoneovou tvůrčí neukázněností a drobnou neschopností udržet nastavené měřítko, zrovna u filmu o The Doors je ovšem ta neukázněnost tak nějak vítanou záležitostí. Po 32 letech jde nicméně pořád o jeden z nejdivočejších hudebních biopiců, který ani po třech dekádách neurazí.... () (méně) (více)

Galerie (64)

Zajímavosti (19)

  • Meg Ryan (Pamela Courson) předem odstoupila od některých postelových scén, které Oliver Stone (mimochodem sám vietnamský veterán a bývalý závislák), jdoucí si za svým mottem „bylo to o kozách a LSD“, naplánoval. (Ještěřák)
  • Myšlenka zfilmovat osudy The Doors poletovala vzduchem už od roku 1981, krátce po vydání knihy „Nikdo to tu nepřežije“, která poměrně bulvárně pitvá život Jima Morrisona a Pamely Courson. (Ještěřák)
  • Snímek znovu nakopnul touhu po hudbě The Doors a třem přeživším členům skupiny přinesl velmi rozumnou penzi, ale jeho obsah (zaměřený na Jima Morrisona a zvláště pak jeho temnou stránku osobnosti) zklamal jak je, tak rodiče Pam Courson a i její představitelku Meg Ryan: „Charakterový vývoj Pam ve filmu byla jen nafouknutá bublina.“ (Ještěřák)

Související novinky

Není Kravitz jako Hendrix

Není Kravitz jako Hendrix

01.04.2006

Se životopisnými snímky se poslední dobou roztrhl přímo obrův pytel. Kinohity Frida, Walk the Line, Capote, Ray a starší neméně úspěšné Doors, Elvis Presley nebo Great Balls of Fire! se prostě musely… (více)

Reklama

Reklama