Hamlet

Postupně zjišťuji, že čím tradičněji či "normálněji" jsou Shakespearovy hry ve filmu pojaty, tím méně se mi výsledek líbí. Zbožňuju ujeťárny ve stylu Titus Julie Taymorové, Hamlet Michaela Almereydeho nebo Romeo a Julie Baze Luhrmanna. Kenneth se s Hamletem také vypořádal lépe, a to ve svém snímku z roku 1995 Za zimního slunovratu. Nicméně tyhle "jenom adaptace", jako je jeho Hamlet či Jindřich V. (Mnoho povyku pro nic mám ráda, to se povedlo) mě neberou za srdce, Zeffirelliho adaptace mě potom vyloženě štvou/nudí. Podle mě totiž podobné filmy moc nemají smysl. Ty příběhy všichni známe, slyšeli a četli jsme je už nejmíň tisíckrát. Krása filmového média je v tom, že si může pohrávat s časem, s narací, s hodně věcmi, navíc už uběhlo dost vody pod mlýnským kolem, abychom si mohli dovolit reflektovat dané dílo jinak než jak tomu bylo v době jeho vzniku. Posunutí do 19. století nestačí, alespoň mně ne. S Hamletem udělal krásnou věc Tom Stoppard, stejně tak i Kenneth, jak jsem říkala. Na experimenty se budu dívat s větší radostí. (05.02.2011)

Z většiny herců, když se pokoušejí o Shakespeara, mám pocit snad až strachu a úpěnlivé snahy rozehrát co největší a nejdůstojnější drama. Napadají mě tři, kterých se to netýká. Anthony Hopkins v Titovi, Orson Welles v Othellovi a Macbethovi a právě Branaghn. Úspěch tkví v tom, že se jim daří vyvolat pocit, že si roli užívají, že každé slovo je pro ně zábavné a samozřejmé. Branaghnův Hamlet to navíc násobí tím, jak jde o obrovskou shakespearovskou fetiš, kde čtyři hodiny plynou ta cizokrajná a přitom anglická slova v tak nekonečném toku, jako by nám tvůrci vzkazovali: "Chcete Shakespeara? Tak my vám ho dáme tolik, že následující měsíc při zaslechnutí slova divadlo chytíte závrať." Celý ten film by mě mohl strašně iritovat, ale já jsem byl naopak docela pobaven tím, jak extrémně shakespearovské všechno je, a to daleko za hranou snesitelnosti. Taky platí, že zatímco jindy nemám rád srovnávání s předlohou (resp. rád si ho přečtu, ale odmítám z toho vyvozovat hodnocení), u Hamleta, jako u mnoho dalších Shakespearů, je zajímavé právě to, že jde o adaptaci. Jako film je to vlastně neplnohodnotné - zajímavé to je až v porovnání s originálem a hlavně zvyklostmi ho adaptovat. (15.09.2013)

Hodnotit Shakespeara se raději neodvážím, snad proto že se můj názor na něj mění takřka každý den. Tento film ale pro mě představuje naprosto jasné literárně-filmové veledílo, jehož strnule archaická mluva a správně divadelní herecké výkony na mě zapůsobily už v poměrně mladém věku a od té doby jsem toužebně očekával, kdy se film objeví na televizní obrazovce. Dočkal jsem se za dost dlouhou dobu, ale zklamán jsem rozhodně nebyl a z mnoha "utajených" postav se mi zrodily nyní již známé herecké tváře. Na to, abych identifikoval "šachovou" postavu Charltona Hestona, jsem se však musel sakramentsky soustředit. (24.03.2005)

Hamlet + Kenneth Brannagh + tuny skvělých herců. To nemohlo dopadnout špatně. Ale zároveň to podle mě mohlo dopadnout lépe, kulisy 19. století mi prostě nesedí a během některých monologů se nemohu zbavit dojmu, že to, co šlo Branaghovi tak skvěle – samozřejmé přetvoření Shakespearova jazyka do jazyka filmu – tady vyznívá jaksi strnule, exhibicionisticky. Ale i tak jsem si ten příběh příběhů užil. Jak jinak... (25.01.2004)

Některé dialogy při sledování čtyřhodinové verze mohou na Shakespearovského nefanatika působit zdlouhavě, ale i tak se jedná o jedno z mých nejoblíbenějších převedení divadelní hry na médium zvané film. Scény, kde Hamlet předstírá šílenství, jsou dokonalé. Vůbec bych se nezlobila, kdyby se Kenneth jednou pustil i do Macbetha. (29.10.2009)