Dnes v jednom domě

Znovu platí, že staří čeští herci dávali maximum svého umění i do sebevětších blbostí, takže i tady můžeme zaznamenat krásné etudy v podání Dany Medřické nebo Vlastimila Brodského. V některých momentech i celkem vtipné hlášky (Josef Somr: „No podívejte, já vim, že moje dcera není žádná Afrodita, konečně je po matce, že… ale figuru… ne?... figuru má pěknou, ne?“). V sedmém díle ovšem s totálně úchylnou účastí Vladimíra Menšíka v jakési socialistické televizní soutěži. Jako celek bezzubá sídlištní nuda, v níž ani oblíbené spojení Kolářová-Hanzlík nefunguje. Zbytečný seriál a z dnešního pohledu zapomenutíhodný. (10.08.2012)

František Filip nám tentokrát servíruje "román pro obrazovku" o tom, jaké je to úžasné a pokrokové vyměnit Malou stranu či rodnou "barabiznu" za krásné nové sídliště. A tentokrát jde do tuhého, socialistickou propagandou se zde dávkuje masově a často je halena do biblického (!) hávu - bytovka jako archa pro všechny a sídliště jako celá flotila arch. "Pixly" jsou tu snímany jako katedrály a lehká kritika odbývána např. takto: "A víš, že ten barák je docela hezkej? Kdo říká, že tyhlety baráky jsou ošklivý, ten musí bejt úplně slepej" (stavbyvedoucí Panc). Jednotlivé díly jsou zasazené do období jednoho roku (od zimy do zimy) s důrazem na tehdy nejvýznamnější společenské události a normalizační každodennost (Silvestr, sledování TV, 1. máj, víkendové odjezdy na chalupy, domovní schůze apod.). Řada promluv je neopakovatelných: "Se na mě díváš jak na Pinocheta!", "Seká v emigraci hlavy kuřatům, dva tisicé denně, 18 mil od hospody.", "takovej pantofel, pod kterej bych se já vešel, se ještě nenašel", stejně jako řada dílčích dějových linek: cynický pár Strachotovic a jejich silvestrovský výstup, starý Panc, těšící se na buldozer, protože neni kočka, která se drží místa; skororozvod Jarky s Krejzou, kvůli elektromotorům (Krejza se pere za hospodářství s těmi "na hoře" a nedá mu to ani doma); petrbokovic pes, pohřbený do základů další piksly ("víte co, dejte nám ho tady do vejkopu, bude mít nad sebou pomník jako nemá žádnej člověk a ještě na něj budou chodit čůrat pejskové"); Slávek, co chce mít svatbu na 07. 11. (VŘSR), aby měl každý rok ohňostroj; řidič komunálních služeb a zároveň teatrolog Pilich a nespočet dalších. "Já se odsud nechci jakživ stěhovat!" (Jarka) (11.11.2018)

Při sledování tohoto seriálu se nabízí srovnání se současným seriálem Ulice, protože řada ulic je u nás právem nazývána panelák naležato. A v procentuálním diváckém hodnocení 48 : 23 to pro starý seriál nevypadá vůbec špatně. Soužití různých rodin v jednom domě či ulici bylo tehdy takové, jaká byla doba. Těžko by se v tehdejších podmínkách natáčel seriál typu Dallas, nebo jiný o životě celebrit, protože žádné nebyly. Hraje zde řada kvalitních herců a to i v malých rolích. Z druhé strany je pravda, že jejich příběhy jsou pro dnešní diváky příliš obyčejné, všední, málo dramatické a mnohdy těžko pochopitelné. Kdo tu dobu prožil, tak ví, že to žádný Dallas nebyl. Zato má jen 9 dílů, proto je před nekonečným seriálem Ulice ve výhodě, že pamětnického diváka jako jsem já, nestačí unudit. (05.07.2013)

Plejáda skvělých herců v seriálu, který postrádá dramatický náboj. Jinými slovy se v něm nic neděje. Budiž příklad - v jednom z dílů např. 10minut pozorujeme herce na domovní schůzi, jak se dohadují o tom, že dětí jezdí ve výtahu bez přítomnosti rodičů a další čtvrthodinu sledujeme, jak se jednotliví nájemníci domu dívají v telce na hokej. Místama je to opravdu stejně záživné jako civět do zdi. Na druhou stranu tu nechybějí zábavné hlášky, které v té době byly myšleny vážně, ale dnes dostávají zcela jiný rozměr. Třeba monolog pan Vinklář o tom, že stavět panelové králikárny je něco jako budovat Noemovy archy :o))......Ovšem musím na adresu tvůrců uznat, že soudruhování a politická agitace je tu v únosné míře, což je vzhledem k době vzniku docela úspěch. Což ovšem neznamená, že tenhle seriál za něco stojí. (11.11.2003)

Na úspěch dodnes oblíbeného seriálu Byl jednou jeden dům se tvůrci na sklonku sedmdesátých let snažili navázat románem pro televizní obrazovku, který spojoval osudy obyvatel jednoho paneláku. Dopadlo to nad očekávání bídně. Zatímco příběhy ze života žižkovského činžáku se mohou pyšnit svižnými, vtipnými dialogy i dobře napsanými postavami, toto zašlé, fádní dílko se utápí v toporných promluvách a zoufale nezajímavých a rozvláčných zápletkách. Pro autory nebyl problém postavit jeden díl s regulérní celovečerní stopáží na problému, zda hrdý a za všech okolností čestný dělník Krejza (Postránecký) má veřejně na schůzi projevit svůj názor. Všichni ho od toho zrazují, manželka (Maciuchová) ho zapřísahá, pozve si na něj dokonce svého tatíka alkoholika, ale Krejza nedbá a svůj názor nakonec ventiluje. V obskurním panoramatu se našlo místo i pro citové výlevy Slávka Kefurta (Hanzlík), který postupně navazuje vztah s dcerou domovního důvěrníka Klimta (Somr) a zároveň kolegyní z práce – oba pracují na výstavbě metra – Evou (Kolářová v absurdně obrovských brýlích). Ovšem ona je uvědomělá svazačka a on pochybný element. Památná byla i jedna z dějových linií, která se zabývala fenoménem televizních soutěží. Sečtělý popelář Pilich (Menšík) byl natolik erudovaným odborníkem v oblasti divadla, že v zábavném pořadu Deset stupňů ke zlaté nekompromisně drtil své soupeře. Když mu ale začala nenadálá sláva komplikovat život, hrdinsky ze soutěže ku zděšení manželky, dětí a sousedů odstoupil. Vida, jak vysokým morálním kreditem se pyšnil obyčejný pracující. Není tedy divu, že nemotorný a nudný seriál nejenže nedosáhl obliby svého "předchůdce", ale nebýt nedávné reprízy na TV Prima, asi by si na něj nevzpomněli ani ti, kteří v něm účinkovali. (09.11.2008)