Dnes v jednom domě

František Filip nám tentokrát servíruje "román pro obrazovku" o tom, jaké je to úžasné a pokrokové vyměnit Malou stranu či rodnou "barabiznu" za krásné nové sídliště. A tentokrát jde do tuhého, socialistickou propagandou se zde dávkuje masově a často je halena do biblického (!) hávu - bytovka jako archa pro všechny a sídliště jako celá flotila arch. "Pixly" jsou tu snímany jako katedrály a lehká kritika odbývána např. takto: "A víš, že ten barák je docela hezkej? Kdo říká, že tyhlety baráky jsou ošklivý, ten musí bejt úplně slepej" (stavbyvedoucí Panc). Jednotlivé díly jsou zasazené do období jednoho roku (od zimy do zimy) s důrazem na tehdy nejvýznamnější společenské události a normalizační každodennost (Silvestr, sledování TV, 1. máj, víkendové odjezdy na chalupy, domovní schůze apod.). Řada promluv je neopakovatelných: "Se na mě díváš jak na Pinocheta!", "Seká v emigraci hlavy kuřatům, dva tisicé denně, 18 mil od hospody.", "takovej pantofel, pod kterej bych se já vešel, se ještě nenašel", stejně jako řada dílčích dějových linek: cynický pár Strachotovic a jejich silvestrovský výstup, starý Panc, těšící se na buldozer, protože neni kočka, která se drží místa; skororozvod Jarky s Krejzou, kvůli elektromotorům (Krejza se pere za hospodářství s těmi "na hoře" a nedá mu to ani doma); petrbokovic pes, pohřbený do základů další piksly ("víte co, dejte nám ho tady do vejkopu, bude mít nad sebou pomník jako nemá žádnej člověk a ještě na něj budou chodit čůrat pejskové"); Slávek, co chce mít svatbu na 07. 11. (VŘSR), aby měl každý rok ohňostroj; řidič komunálních služeb a zároveň teatrolog Pilich a nespočet dalších. "Já se odsud nechci jakživ stěhovat!" (Jarka) (11.11.2018)

Znovu platí, že staří čeští herci dávali maximum svého umění i do sebevětších blbostí, takže i tady můžeme zaznamenat krásné etudy v podání Dany Medřické nebo Vlastimila Brodského. V některých momentech i celkem vtipné hlášky (Josef Somr: „No podívejte, já vim, že moje dcera není žádná Afrodita, konečně je po matce, že… ale figuru… ne?... figuru má pěknou, ne?“). V sedmém díle ovšem s totálně úchylnou účastí Vladimíra Menšíka v jakési socialistické televizní soutěži. Jako celek bezzubá sídlištní nuda, v níž ani oblíbené spojení Kolářová-Hanzlík nefunguje. Zbytečný seriál a z dnešního pohledu zapomenutíhodný. (10.08.2012)

Postavy: Myslím že uvěřitelnost počišťovače a intelektuála Menšíka v kravatě, by pomohlo kdyby se divák dozvěděl že má třeba politický flastr....😎 Hlaváčová uvěřitelná nekomplikovaná ženská, budiž...Domácí slepička Maciuchová...živočišný Postránecký...taky ok...Lukavský ve své roli dost nejistý...Cupák uplkaný sňatkový podvodník v rámci své role stejně jako Vránová až až budiž...Slávek - Hanzlík je jako šampus vše to provzdušňuje a odlehčuje...Manipulant Munzar prima odporný...Kolářová klasika, Rosůlková  v pohodě. Vinklář vždy odehraje své....Jirásková-nedůstojný prostor... (23.03.2009)

Režisér František Filip se snažil navázat na svůj úspěšný televizní seriál Byl jednou jeden dům. Natočil něco modernějšího, něco ze života. Ten kdo bydlel v té době v paneláku, ten mi dá za pravdu, že tenkrát se podobné technické problémy v těchto králíkárnách, jak vy říkáte, opravdu řešili a lidské osudy si nejsou tak vzdálené. Každý haní králíkárny, ale plno lidí by za byt v králíkárně dalo dnes nevím co. Ale zpět. Problém byl tentokrát ve scénáři. Scénáristické duo tentokrát přestřelilo a celý seriál se jeho hloupými dialogy jen hemží. Celý seriál drží nad vodou jen vynikající herecké výkony Dany Medřické, Martina Růžka, Vladimíra Menšíka, Jany Hlaváčové a dalších. Jedna z posledních televizních rolí Nataši Gollové. (01.02.2004)

9/9 Není to úplně ono, tento román pro televizní obrazovku. Zadání znělo jasně, ale pokud budeme srovnávat například s jiným panelovým seriálem Heřmánci a nikoli s předchozím opusem Byl jednou jeden dům, můžeme dojít ke smířlivějšímu hodnocení. Příběh jednoho roku v čerstvě postaveném panelovém sídlišti logicky bude vždycky víc připomínat Panelstory, než cokoli jiného, ale zatímco příběhy obyčejných lidí za okupace jsou součástí naší historie, malé životy na sídlištích pořád pokračují. A v tom je (bohužel) cosi nadčasového, žádné umění, žádný přesah, ale poskládané mikropříběhy z jednoho vchodu. Dokonce propletené tak, že ten dělá na stavbě, ten uklízí chodníky, další pingluje v místní knajpě a její sousedka vám naproti udělá frizúru. A všichni společně chodí pro vodu ve sněhu, když se prokopne potrubí, v létě odjíždějí na povinné dovolené a společně vítají nové občánky. Někteří i pro takový seriál sehráli vcelku zajímavé etudy, jiní šli hluboko pod svůj průměr. Ale například z hlediska pestrosti profesí je to vcelku zábavný mišmaš. Pro dospělé je tu sexy trojúhelník Adamíra-Šulcová-Munzar, pro teeny je tu jiný milostný příběh Kolářová-Hanzlík-Kořínková, pak několik hlubokých lidských příběhů, samozřejmě česko-slovenské přátelství, protože na každém pražském sídlišti mají všichni Slováci otevřené dveře. Hodně mimo je příběh cikánských recidivistů (samozřejmě Lackovič-Skořepová), problematické je obsazení mini roliček bývalými stary z doby před rokem 1945 (Dohnal, Gollová, Hajská, Schránil) a minimálně prapodivné jsou pohledy do zákulisí televize (soutěž Deset stupňů ke zlaté) a filmu, nicméně určitá dobová výpověď v tom je. A není ani tolik důležité, jestli více přehrává unavené manželství Vránová nebo Cupák a zda nakonec dojde svého štěstí příšerná sekretářka Devátá. Trocha kýče, trocha civilsmu, povinně pozitivní a mravní vyznění a je to. Aspoň člověk není tolik líto, že opravdu všichni v Nerudovce bydlet nemůžeme. (24.04.2023)