Interstellar

Emocionální a překrásná Sci-Fi výprava do neznáma. 169 minut nás doprovází revoluční vizuál, úžasná myšlenka, opět neodolatelný Zimmerův soundtrack, jehož varhany mi zvoní v uších ještě teď a perfektně vykreslená pesimistická a depresivní atmosféra pomocí kvalitních a inteligentních (vědeckých) dialogů, že po skončení se cítíte vývojově nadřazeni. Matthew McConaughey zřejmě podal svůj nejemocionálnější a nejlepší herecký výkon v historii. I přes to, že se film nese v pomalejším tempu, nudit nestíhá, naopak šokuje, fascinuje, dojímá a poslední půl hodinu tak perfektně graduje, že budete mít chuť si zařvat radostí a nadšením přes celé kino jako já!! :D Působivější Sci-Fi jsem pravděpodobně ještě neviděl. Láska je silnější než čas i prostor!!:O 95% (07.11.2014)

Vždycky to tak bylo. Vždycky. U každého filmu, který (re)definoval sci-fi žánr, byly značně protichůdné reakce, teprve čas, ten nejspravedlivější soudce, pomohl rozřešit dilema o „nesmrtelnosti“ díla. To platilo i o Kubrickově ´Odysee´ samotné, kterou ve své době milovaly hippie kruhy, ale zámořští kritici a mainstreamové publikum jí odzívali. Přitom s Nolanem je to jako s drahým vínem. Když vám chutná a víte, že je vám po něm dobře, odpustíte mu i trocha té trpkosti a budete se k němu rádi vracet. Nolan není krabicový bílý, které pochlastávají bezdomovci u Hlaváku, ale opravdu prověřený archivní ročník odněkud z Bordeaux. Levný krabicový bílý je dnes většina dnešní kinematografie, zejména všechny ty komiksové přepisy na x-tý způsob, které už gurmány nudí. Ale Nolan umí pořád překvapit, a jak stárne, tím jsou jeho filmy epičtější, vypravěčsky rozmáchlejší, zkrátka filmařsky ambicioznější a přitom se zaměřují více na niterné pocity jedinců, do popředí spielbergovsky vystupuje prostý lidský rozměr (viz třetí Batman). Jenže stejně jsem nebyl připraven na to, co mě čeká. ´Interstellar´ je tak ambiciozní a odvážný ve svém sdělení, svojí málokdy vídanou vypravěčskou strukturou, že na vás buď dolehne jako obrovský balvan, nebo se naopak budete po něm cítit povzneseně. Záleží na vaší nátuře. A mohl bych v superlativech pokračovat, třeba originálním a ve filmu dosud neviděným pojetím postupné zkázy našeho ekosystému, to vše přitom z pohledu jedné rodiny (podobně jako ve Spielbergově ´Válce světů´, či ´Blízkých setkání třetího druhu´), dechberoucími vesmírnými kompozicemi, přitom zachovávající vážný vědecký rozměr a fyzikální zákony (i když – to je na delší diskuzi). A přitom všem dokáže být vyprávění niterné a myšlenkově podnětné. Nolan je člověk s velkým srdcem a kdo se bojí upřímně podaných emocí, myšlenek točících se kolem údělu rodiny a tíže odpovědnosti přinést na svět potomka, ten možná tohle neocení. ____ Ale bude ode mě odvážné tvrdit, že minimálně půlku pozitivního dojmu z filmu v mých očích udělal samotný Matthew McConaughey? Herec tak tvárný, s takovou šíří emocionálních poloh, až to bere dech. Matthewe, ještě jednou budeš ve společnosti nějaké druhořadé herecké pipky ukazovat svoje tricáky a přetáhnu tě tím surfovacím prknem z jedné z tvých bývalých zapomenutelných komedií, které si zahrabal (bohudík) již před lety někam do plážového písku. (10.11.2014)

Taky jsem už párkrát zahučel do černé díry, aniž bych o to zrovna stál. Začalo to vždycky docela nevinně. Jen tak jsem si pohodově poletoval na orbitu, popichoval hvězdokupy a najednou bác ho! Agresivní díra jako hovado! Než jsem se nadál, byl jsem v ní až po kořen. Totálně zakřivený časoprostor, všude řev a před xichtem se mi zběsile míhal pár antičástic. „Oliž mi, kurva, kozy!“, ozývalo se při tom bušení z horizontu událostí a singularita mi drtila koule. Docela průser i pro ostříleného astronauta! Raději jsem si jako vždy začal představovat slintajícího Hókinga, aby nedošlo k onomu náhlému, nepříjemnému gravitačnímu zhroucení, přičemž jsem se snažil vzít kvantovou fyziku do hrsti a nabrat únikovou rychlost, aby mě ta lačná mrcha náhodou nepohltila. Zatím jsem měl štěstí, a i když jsem sem tam osel gravitační pole před kolapsem antihmoty, nakonec jsem se z toho vždycky nějak vylízal, aniž bych znatelně zestárnul. To Kryštof měl evidentně smůlu, toho vcucla celého, až mu z toho dočista jeblo a rozhodl se zfilmovat celou Astrofyziku pro pokročilé. Výsledkem je úmorná, tříhodinová hemoroidiáda, patetická jako ta pomrdaná reklama na Kokakolu před filmem samotným, co zdravému pozemšťanovi dost nepříjemně evokuje Vesmírnou odyseu 2014. Aspoň, že ta plechová huba byla tentokrát skvěle sarkastická, opravdu genitální Pan herec Meťjů Mekkvír dokáže odlepit ze dna žumpy kdejakou sračku a trochu to oživila ta chvilka Gravitace. Jinak egoistický zmar! Bratři Nouleni nadrtili wykydpédii, na těch pár vskutku dokonalých záblesků filmařské geniality nakydali tunu kýčovitého hnoje, korunovaného iritujícím fretčím xichtem příšerné Hatavajovic Anči a pro „velké finále“ zformulovali vlastní LSD teorii, z níž by Hókingovi ochrnul i vozík. Ale kdo ví, třeba je na konci černé díry opravdu země za zrcadlem s teseraktem, odkud můžeme Džesice Čestein vyťukávat morseovkou na hodinky, jaká je odpudivá králičí nora. (05.12.2014)

Pevně věřím, že až se na Interstellar podívám v klidu podruhé, nevyhypovaný, tak si tuhle profesionálně zrealizovanou, nadprůměrnou sci-fi užiju alespoň na solidní čtyřhvězdí ... ale kdybych teď nepřipustil, že se pro mě jedná o poměrně velké zklamání, lhal bych sám sobě. A je mi to strašně líto, protože na žádný jiný film jsem se letos netěšil víc. Nejvíc tomu uškodila závěrečná půlhodinka, která na to, jak se tváří chytře a ambiciózně, je pro mě ve výsledku prostě de facto fádní a banální. Opravdu mi celé to ústřední vypointování nepřijde vůbec objevné. Kdyby u toho ty postavy alespoň pořád tak srandovně nežvanili a nechali diváka, ať si na to přijde sám, tohle prostě bylo moc uspěchané a doslovné, a kupodivu i emočně chladné (emoční vrchol nastane bezesporu zhruba v půlce stopáže, při přehrávání vzkazů). Navíc i v průběhu filmu se čas od času objeví nějaká divná rozhodnutí a logicky sporné momenty, které prostě v takto ambiciózním filmu ruší (když zjistili, že na první planetě ubíhá čas v důsledku přílišné blízkosti k černé díře pomaleji, opravdu by té špičkové vědkyni nedošlo, jaké konsekvence to bude mít na to, co tam doktorka Millerová asi tak mohla stihnout udělat atp.). Takhle - v Interstellaru je spousta věcí, které se mi na něm líbily. Scény, u kterých jsem nedýchal, byl v napětí, nebo mě dojímaly. Skvělá hudba, výborný Matthew. Ale z celku jsem prozatím v rozpacích, achjo. (10.11.2014)

Ohromenie z rozkošne staromódnej objaviteľskej sci-fi s prevratným zobrazením niektorých vesmírnych javov kazí scenár pôsobiaci dojmom nasilu pozošívanej zlátaniny. Dejová línia so zlým kozmonautom sa do príbehu zúfalo nehodí, dialógy nekonzistentne miešajú osobné veci a vzletné frázy o budúcnosti ľudstva, koniec je predvídateľný, doslovný a nedáva veľmi zmysel. Škoda. (16.11.2014)