České století

Osmiminutový rozhovor Klémy s Rudou a celý díl s Benešem a Moravcem, dvěma muži, kteří se zasloužili o stát. Nehodnotitelné, byť cenné, v každém okamžiku oscilující mezi naprostou sračkou, působivým a mimořádně přínosným zpracováním látky a wtf úletem, kterému jsem začal rozumět teprve s Landovou zřejmě autorskou improvizací plk. Moravce. Další díly jen jako osvětovou vložku nějakého veselého mejdanu. /// o několik měsíců později... jsem si v rozporu se svým komentářem pustil díl o rozdělení federace. A po následném maratónu všech dílů od osumašedesátého k dnešku musím přece jen přistoupit k hodnocení. Toto je ten výstavní projekt, jímž by se měla ČT chlubit místo Svobodova potratu o Janu Husovi, na který si za rok už nikdo nevzpomene. (15.06.2015)

Ambiciozní projekt je nepovedenou karikaturou svého záměru, i když druhá část cyklu nevyznívá tak beznadějně jako první. Vše uvozují Sedláčkova slova, podle kterých Beneš měl být údajně slabou osobou. Bolestným překvapením jsou i Kosatíkovy scénáře, které jsou ve své jednoznačné většině hluboko pod úroveň jeho knih. (19.12.2013)

Velké bourání: *** Donutil přehrává Hubu, žjóva! // Den po Mnichovu: ***** Beneš je můj nejoblíbenější prezident a o Mnichovu se hrozně ráda hádávám, tak doufám, že teď už mi nikdo nebude tvrdit, jak se měla republika bránit. Respekt Landovi, že vzal roli Moravce, vidět totiž Landu v neděli večer ve veřejnoprávní televizi heilovat, to chceš! Skvělé, skvělé! // Kulka pro Heydricha: **** To mám tedy o čem přemýšlet a co přehodnocovat. V jednu chvíli je beznaděj vystupňována tak, že se až člověk diví, že má v občance nápis Česká republika. // Všechnu moc lidu Stalinovi: **** Miluju Vyorálka. // Zabíjení soudruha: ***** Nejlepšejší ze všeho. Ještě víc miluju Vyorálka. Jestli byl jeho Kléma v předešlém dílu hodně kůl, tak tady máte sto chutí ho pohladit po vlasech. Jednak se zde (pro věčné omílání mluvících hlav) i něco děje, jednak mě fascinuje kontrast krutosti a všednosti. Vojáci přihlížející Slánského popravě se o něm baví tak, jako by se prodavačky v pekárně divily, že si zákazník koupil jenom jednu housku. Srovnání noblesy demokratické první republiky s familiérností a vulgaritou komunistického jádra. Vždycky zajímavý rozpor povinnosti, respektive přežití a zrady. No a ten Uchovitý konec to všechno jen korunuje. // Sečteno podtrženo: nejlepší dramatická věc, co jsem u nás na obrazovkách v poslední době, vlastně dost možná kdykoliv, viděla. Dobře napsané uvěřitelné dialogy, žádné zástupy nounejmových modelek a konečně má televizní divák šanci se dozvědět, že je u nás víc než těch cca deset herců, kteří se protáčejí ve filmech furt dokola. (07.11.2013)

Chtělo by to umožnit ohodnotit každou epizodu zvlášť, tak aspoň zde sumárně a stručně: 1) Velké bourání **** (nejlepší prvek: konfrontace Huby a Donutila), 2) Den po Mnichovu *** (Landa), 3) Kulka pro Heydricha **** (záměrná absence explicitního zobrazení klíčové události), 4) Všechnu moc lidu Stalinovi **** a půl (skvělé ztvárnění všech postav), 5) Zabíjení soudruha ***** (po všech stránkách absolutní vrchol první části cyklu). 6) Musíme se dohodnout **** (nelze vypíchnout nic konkrétního), 7) Je to jen rock´n´roll (nejcivilnější Marek Daniel ze všech 3 dílů s Havlem), 8) Poslední hurá ***** (rozhovor mezi Havlem a Dubčekem), 9) Ať si jdou ***** (závěr!) (27.11.2013)

Je sympatické, že se Sedláček dobrovolně zřekl nároku na komplexnost, která by zcela jistě ani nebyla možná. První díl se vlastně vyhnul většině velkých událostí Masarykova exilu a soustředil se spíše na rozhovory s více či méně známými aktéry první světové války. Právě pomocí hovorů, gest a zámlk portrétuje režisér Masarykovu osobnost. Naproto se vyhýbá glorifikaci. Budoucího prezidenta črtá jako člověka zranitelného, místy využívajícího informace účelově, který umí být velmi pragmatickým vyjednavačem v politických kruzích (dnes bychom řekli, že je dobrým lobbystou). Současně s tím Sedláček sleduje i socio-politickou linku a předkládá jakési dobové vysvědčení, jemuž se Československo před svým vznikem těšilo. Masarykovy konfrontace s lidmi z různého prostředí, politiky rozdílného ideologického zázemí vyjevují, jak obtížné se zdálo prosadit českou otázku v zahraničí a ukazují, že vznik našeho státu nebyl (ani v případě předpokládaného vítězství Dohody) vůbec samozřejmostí. Na prvním díle shledávám jako jediný slabý článek zbytečně klasicizující hudební podkres, který seriál odkazuje někam na úroveň televizních kulisových inscenací. (29.10.2013)