Wilhelmová pocházela ze Slovácka a od dětství tíhla k divadlu, její kariéra začala ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, poté přešla do brněnského Divadla na provázku, nakonec zakotvila v Praze (Činoherní klub, Reduta, Viola). Od 70. let neměla stálé angažmá, byla na volné noze a proslula především svými zájezdovými představeními pro jednoho herce (Tonka Šibenice, Biletářka atd.) Představení Biletářka bylo v roce 1991 upraveno pro televizní zpracování.
Filmaři si Gabriely Wilhelmové povšimli až v 70. letech, následně hrála téměř v 70 filmech a televizních inscenacích. Poprvé se objevila v roce 1974 v komediích HOLKY Z PORCELÁNU a JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA. Již tehdy měla výraznou – nikoli však ještě korpulentní, jako v pozdějších letech – postavu, která ji předurčovala do rolí maminek, ale i samostatných žen s venkovským naturelem a energickým vystupováním. Přestože její role byly vesměs vedlejší, až epizodní, díky její výraznosti a také častému reprízování slavných filmů s její participací zůstává v širokém povědomí diváků (COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT, 1977; POZOR VIZITA, 1981; SESTŘIČKY, 1983). Výraznější roli Marušky, k níž byla předurčena svou fyziognomií, hrála v hořké komedii SEDM HLADOVÝCH (1987), v zapamatovatelné vedlejší roli léčitelky excelovala v dramatu Učitel tance (1994). Také v pozdějších letech hrála v řadě filmů a inscenací, od poloviny 90. let však trpěla rakovinou, jíž nakonec podlehla.
