Marie Antoinetta

Sofia Coppola po svém obrovském úspěchu se Ztraceno v překladu zvolila poměrně těžkou historickou látku o královně Francie Marii Antoniette. Vyměnila svou hvězdu Scarlett Johnasson, která mezi filmy vyrostla v superhvězdu, za svou starou známou ze Smrti Panen, Kirsten Dunst. Je nepochybné, že Sofie po svém otci zdědila talent režisérského umění, ale bohužel ona ve svém celkově čtvrtém filmu narazila. Její umělecká představa byla až moc jiná než by bylo záhodno. Vidět Kirsten Dunst v růžových kostýmcích není nic tragického, ale naprosto nedobová hudba působí velmi nevkusně. Možná jsem staromódní, ale v historickém dramatu z období rokoka (pozdního baroka), bych očekával aspoň pár tónů dobové hudby, která by nás k dobové atmosféře přiblížila. Celkově je pro mě i výkon Kirsten Dunst (ty víš jak Tě mám rád...) zklamáním. Ze začátku působí velmi mladě a je uvěřitelné, že se stane francouzskou královnou. Po svatbě však nastává jistý zlom, kdy její herectví je příliš jednotvárné a působí jako by uměla hrát pouze "spratky" v jakémkoliv věku. Historická věrnost je také na pomezí. Nejdříve prožíváme půl hodiny nervy okolo prvního sexuálního aktu s manželem, aby jsme náhle byli překvapeni dvěma porody a rychlím zaučením ve svádění ostatním mužů a podvádění svého krále. To, že se Marii narodili celkem 4 děti a celý její osud je filmem naprosto vynechán a Sofie Coppola využívá jen to podle ní zajímavé, ale nedává nám obraz skutečné Marie Antonietty. Film rozhodně není historickou freskou Marii Antoniette, ale spíš ukázkou, že existovali i jiné a "zábavnější" královny než známe z dějepisu a MA také ukazuje jak to dopadá, když žena dostane moc a peníze a nikdo ji nedrží pod kontrolou:). Velmi slabé tři hvězdičky. (13.03.2007)

Ztracena ve Versailles aneb přes snahu o sexuální vzrušení upejpavého Ludvy a opulentní večírky až ke kruté madam gilotině.. Režisérce rozhodně patří uznání za to, že Marii Antoinettu portrétovala v prvé řadě jako člověka, než historickou postavu, nebála se dát filmu originální šmrnc použitím moderní hudby a taky vynecháním doslovnosti nechala zafungovat u podobných filmů někdy skomírající diváckou fantazii (např. scény čekání na rozbouřený dav, jemuž byly odepřeny tři chody jídla). A mimochodem - dokonalá gastronomická a především kostýmová exhibice. Řeknu vám, navlékat na sebe kostru sukně, co vypadá jak díl ze vzducholodi Hindenburg, to asi nebyl žádný med.. (23.01.2012)

Let Them Eat Cake. Marie Antoinette není komorní historické drama, ale navýsost stylizované vyprávění o niterných pocitech svým způsobem osamělé ženy, která měla tu smůlu, že se musela v 15 vdávat, aby porodila královského potomka a v 19 se stala královnou. Stejně jako hlavní hrdinka stojí mezi "úředními" povinnostmi a svými touhami, stojí tento film na přehnaně pompézních a kýčovitých scénách plných pudrů a pochutin na jedné straně a velice niternými scénami nevyřčené vášně a smutku na straně druhé. To platí i o chytře zvoleném soundtracku, v kterém vedle sebe dokonale koexistuje klasická hudba vedle té modernější, rockové. Kirsten Dunstová nebyla od dob Smrti panen lepší a i když Sofia Coppola svůj malý velký film Ztraceno v překladu už asi nepřekoná, Marií Antoinettou potvrzuje své postavení jedné z nejzajímavějších režisérek vůbec - akorát růžové kalhotky zde vystřídaly růžové dortíky a šatičky, jinými slovy: Marie Antoinetta je další óda na ženskou neschopnost dospět. :) Sofia Coppoová se stává současným Antonionim a Marie Antoinette je její Identifikací ženy. (04.02.2007)

M.A. není zklamáním, ale ve srovnání s předešlými dvěma bijáky Sofie Coppolové asi bohužel neobstojí. Marie Antoinette je silná jako intimní pohled na život ženy, která si musela vzít člověka, jehož jí vybral někdo jiný, a která musela otěhotnět, aby splnila nároky na ní kladené. Coppolová zručně inscenuje často až směšné dobové rituály, nechává nám nahlédnout pod pokličku královského života, který i přes materiální přebytek nemusel znamenat štěstí. Emoce hlavní hrdinky jsou vylíčeny skvěle, tak jak to Coppolová umí, nemůžu si ale pomoci, současná hudba se sem nehodí. Nepřijde mi to ani inspirativní, ani provokativní, jen zbytečné a rozptylující. Snad v jednom momentě mě tenhle přístup zaujal - a to když na minutu spustili The Strokes. M.A. je místy maličko zdlouhavá, možná trošku chladná, ale určitě nenudí. Uvidíme, jaký dojem budu mít z druhého zhlédnutí. To si ale nechám na velké plátno. P.S. Viděno z DVD screeneru. (09.12.2006)