Deník mrtvých

Nejnovější film z Romerovy zombícké série oceňuju jako vzácný příklad velmi razantního a angažovaného nezávislého hororu. Celý film je pojatý jako pravdivá reportáž o šířící se nákaze zombies točená výhradně videokamerou málokdy viděného hrdiny, studenta režie, s občasnou výpomocí jeho přítelkyně a členů štábu, se kterým před vypuknutím nákazy točil studentský horor o mumii a blondýně. Tam, kde svého času skončila ZÁHADA BLAIR WITCH – sobeckou hrdinkou, svou posedlostí filmovou "pravdou" občas nesnesitelnou –, Romero pouze začíná. Smysl počínání hrdiny obestírá clona ambivalence: až do konce se pohybuje na škále mezi prorokem a šaškem. Romero konkrétní způsob používání média kritizuje – nadužívání kamer v našich životech, kdy (slovy jedné z hrdinek) se vlastně přestáváme dívat, kamera v rukou „neutrálního“ pozorovatele se stává fetišem, násilí zaznamenané (místo násilí bezprostředně zažitého) se pozorovateli odcizuje, on se stává voyerem, násilí vzrušením –, zároveň však hlásá jeho evangelium. Pravda začíná tam, kde mainstreamová média končí, a pravými adepty jejího objevování jsou mladí nezávislí filmaři a bloggeři – pokud se jejich touha po pravdě nestává pouhým "uploadovacím" fetišem. Pravdou je, že Romero se občas jeví jako mírně iritující karatelský „páprda“, viz spíš mechanicky přilepený apokalyptický dovětek zpochybňujíci, zda si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno, odkazujíc tak na podobně laděnou pointu NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL. Taky úplně nerozumím americké paranoii vůči vlastním oficiálním médiím; film spekuluje v tom smyslu, že by oficální média pravdu o domácí nákaze zastírala (že by narážka liberála na Irák?). Přesto si myslím, že Romero nesklouzává k tezovitosti: jistou zatuchlost významové roviny řádně provětrává intenzivním napětím, přímočarou brutalitou a pulpovním humorem (starý amenita a jeho trik s kosou). Romero jde na doraz, nebojí se násilí, nebojí se kontraverzních emocí (nákaza dělající monstra z našich nejbližších), svou mentorskou skepsi očišťuje filmařským zápalem. Natáčení filmu prostřednictvím videokamery v rukou hrdinů není příležitostí k „šouflkameře“; Romerova ruka je velmi jistá, nikdy nebere ze zřetele kompaktnost prostoru (naši orientaci v něm), nejrazantnějším výrazovým prostředkem je mu ostrý švenk. DENÍK MRTVÝCH je hororem, který vrací žánr ke své radikální, do ksichtu plivající – přesto očistné – podstatě. (07.10.2007)

Deník mrtvých je tou nejdokonalejší přehlídkou otřepaných žánrových klišé, schémat a dialogů, jaké jsem dosud (nejen) v zombie filmech viděla. Již od začátku máme možnost sledovat zcela přehnané, nelogické a stupidní chování jednotlivých postav, nad kterým jsem dokázala jen kroutit hlavou. Dalším těžkým přehmatem jsou mizerné dialogy, kde snad téměř každá věta, kterou někdo vyslovil, šustila papírem a působila převážně směšně. A proslovy dívky, která celý příběh vyprávěla, zněly jako nějaké hloubavé psychologické úvahy a zřejmě měly za úkol podnítit diváka, aby souzněl s postavami a trpěl s nimi v tom, co museli prožívat. Jenže právě díky pochybnému scénáři tyto myšlenky vyzněly spíše nepatřičně a trapně. Po obsahové a vizuální stránce je na tom film asi nejlépe. Těžko uvěřit, že scénář k něčemu takovému napsal sám George A. Romero. (07.04.2013)

Možná je tohle ukázka toho, jak snadné je někoho zabít. Je tu na můj vkus málo zombíků, ale vůbec to nevadí. Žádná pořádná akcička tu taky není, je to spíš takový pohled na to, co se děje v prvních dnech nákazy a jak se s tím lidé vypořádávají. Jsem si myslel, že to bude má premiéra, ale už jsem to jednou viděl :-) (24.08.2012)

Udělali jsme film, aby se lidé jako vy dozvěděli pravdu…. Ach ty dokumenty. S úvodními keci mám stejný problém jako v Monstru. Když ovšem přijdou na to, že jim Bůh změnil pravidla, začíná to být zajímavější, tolik se nekecá a mrtvých zombíků přibývá. Filozofické memento, zda stojíme za záchranu, mne ovšem nechává klidným. George A. Romero si ze zombíky rozumí. O tom není pochyb. Teď jim dal i nový háv, protože změna je život. Teda, jak pro koho… (20.12.2008)

"No co? Jsem z Texasu!" řekne slečinka v korzetu poté, co probodne mumifikovaného kamaráda. Za zvuků country hudby pak míří do hlubin temného lesa, abychom se o ní už nic víc nedozvěděli. To už jsem opravdu nestíhal. Mumie- klaďas přěžije a nyní se chystá hodit řeč se zbývajícím ansáblem kamarádů, jejichž IQ se při důkladném přepočítání shoduje s číslem bot hluchoněmého starce, který se o několik hodin dříve, mimojiné, seznamoval s kosou. Mumie- klaďas si cestou stačí rozrazit hlavu o dvěře a vysekat v předsíni s nádherným točitým schodištěm, které upoutá pozornost každého zainteresovaného člověka z oboru dřevořezba pro náročné. Konečně je na místě. Vřítí se do koupelny, kde si jeho bývalý kamarád dává sprchu, protože to je jediná věc po které touží. Spolu s ním pak spadne do vany, která je plná horké vody, a jelikož je mumie- klaďas všeumělec, shodí tam i vysoušeč vlasů, který je, světe drž se, v zásuvce. Hromy, blesky, RWE má radost. Jak později řekne přeživší kamarád: "Zemřeli v objetí". A já? Já se směju na celé kolo, aby mi následně zmrzl úsměv na rtech z důvodu uvědomění si, že ten film se považoval za horor....70% (06.08.2009)