Náš vůdce

"Well I don't care about history, Rock, rock, rock'n'roll high school, 'Cause that's not where I wanna be..." Začíná se nám tu formovat zajímavý subžánr "německých filmů inspirovaných americkými sociologickými experimenty". Po EXPERIMENTU, který mě moc nevzal, se přihnala WELLE a ta už mě oslovila podstatně víc, i proto, že jejím cílem není jen vyprávět o tom, jak snadno se lidi nechají strhnout k totalitě, ale strhnout vás k ní taky, což se jí se mnou podařilo na výbornou. Princip je jednoduchý - v úvodních deseti minutách je nám na rozháraném kolektivu bez ideí a představ o budoucnosti rychle demonstrována neefektivnost a osamělost individualismu a poté ukázána síla a hrdost pramenící z totalitní sounáležitosti, přičemž opozice je samozřejmě vylíčena jako upjaté levičácké hysterky, abysme si nakonec stejně jako hrdinové zoufale přáli pokračovat a nechápali, co se vlastně pokazilo. Jasně formulovanou provokativní myšlenku zabalíme do svižné formy, nakopneme agresivním soundtrackem a ozdobíme zřejmě jedinou hezkou dívčinou v Německu (byl jsem jediný, komu připomínala Kristen Stewart?) a máme dokonalý moderní film pro mládež, který jí má co říct a umí to říct tak, že u toho neusne. Nejlepší německý film od LOLY. (16.03.2009)

Opět moc zajímavý snímek, navíc z německé kinematografie. Perfektní ukázka toho, do jaké míry jsme zmanipulovatelní a jak málo k tomu někdy stačí. Tady šlo Rainerovi o experiment, ale netušil a asi ani nedomyslel možné důsledky, které ve finále byly katastrofální. Stačí být dobrým manipulátorem, který umí velmi dobře jednat s lidmi, získat jejich sympatie, být dobrým řečníkem, hrát na city, navíc být svým způsobem charismatický a tak pomalu, ale jistě získává převahu nad ostatními. To všechno bylo skvěle ve Vlně vidět. A taky i fakt, jak je obtížné pro jednotlivce nejít s davem. Pro mně silný zážitek a ta postupná gradace událostí i když kvůli stopáži značně zrychlená, byla výborná. (12.01.2013)

Je mi líto, nevěřil jsem. Historka o manipulační transformaci jedné třídy v malou fašistickou skvadru sice není nikterak nepravděpodobná, avšak trpí přílišnou urychleností a absencí hloubky. Přerod třídy i dílčí přerody jednotlivců nezanechají žádný dojem možná proto, že všechny postavy zůstávají hrubými šablonami. Pokud se tlustý hoper, učitel a blonďák dají i na konci filmu nejlépe definovat slovy tlustý hoper, učitel a blonďák, je asi něco špatně. A že stádo nepříliš individuálně zdatných ovcí může brzy kráčet za schopným pastýřem, to přece víme taky. Zdejší ukázka balíků, kteří po dvou dnech vandalsky běhají po městě, čmárají gigantická loga na výškových budovách a ustrkují nesouhlasící, prostě přesvědčivá není. Možná jako názorná ukázka manipulace, určitě ne jako samostatný film. Všude omílaný závěr je i přes odpovídající výsledek odhadnutelný od poloviny filmu. Náš vůdce tak sice o něčem vypovídá a nenudí, sílu však nemá žádnou. 5/10 (09.02.2009)

"Jak vyrobit Molotovovův koktejl spadá do výuky chemie." Na žádné z mnoha škol, které jsem poctil svou návštěvou, jsem nepatřil k nejpozornějším žákům. Zaznamenal jsem však přitom skutečnost, že nejlepší učitelé jsou ti s nejmenším počtem akademických titulů a šťavnatá výuka Rainera Wengera to jenom potvrdila. Při jeho zpracování projektu Autokracie jsem jen fascinovaně sledoval, jak se za pár dní změnily lidské povahy a založená VLNA se rychle začala vlnit podobným směrem jako za dob, kdy bylo Německo nade všecko. Na mne to tedy hodně zapůsobilo a přitom se mi líbil vyvážený poměr smutek/humor i řád/anarchie. A nejlepší byl sympatický führer, který vůbec netušil, jak dokáže rozpohybovat stádo. Trošku to sice bolelo, ale stálo to za to. (14.04.2016)

Jakkoli se dívám skepticky na mediální hon na takzvané extremisty, který v současné době společenské krize probíhá, tahle Vlna mě pořádně smetla a v závěru mi otevřela ústa úžasem. Svižně odrežírované, nenásilně gradující vyprávění sleduje reprezentativní výběr současné mladé evropské generace, potýkající se s jinak obvyklými problémy dospívání, kterak snadno podléhá uměle vytvořenému, neopodstatněnému pocitu nadřazenosti. A jak už to tak bývá, na počátku je vždy nějaký ten dobrý úmysl, který se poté vymkne z rukou. Psychologická proměna hereckého ansámblu je, včetně grandiózního finále, tak působivá i díky tomu, jak obyčejné používá rekvizity (např. forma stejnokroje) a v jak uvěřitelných, současných kulisách nechává celé divadelní představení odehrávat. Film nedlí na, již notně obehraném, miliontém a prvním zobrazení hrůz holocaustu, ale s lehkostí poukazuje na nesnesitelně snadno nakažlivé šíření zárodků libovolného fašizující hnutí. Každý v sobě neseme dispozice pro určitou roli, která v nás současně s pocitem, že jsme součástí něčeho většího, najednou vyvstává jako monstrum, o němž jsme třeba ani neměli tušení, že někde hluboko uvnitř dříme. Vždyť my jsme ta zpohodlnělá, konzumní generace, která nemá, proti čemu by bojovala. Brilantní. Ačkoli asi není součástí onoho slavného internetového seznamu "Tisíc a jeden", měl by to být jeden z filmů, které byste měli vidět, než zemřete. (02.08.2009)